Vlajka

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Nejvyšší vlajkový stožár na světě v Kichong-dong (Severní Korea) vysoký 160 metrů.

Vlajka je zpravidla různobarevný kus látky, obdélníkového, čtvercového či jinak pevně stanoveného tvaru a poměru stran, který označuje příslušnost ke skupině, organizaci, územní jednotce či státu, případně slouží k signalizaci. Zřejmě nejznámějším příkladem vlajek jsou vlajky národní. Nauka o vlajkách se nazývá vexilologie.

Obsah

Rozdíl mezi vlajkou a praporem

V běžném hovoru se často a nesprávně zaměňují výrazy vlajka a prapor. Zatímco pro vlajku je charakteristická vodorovná poloha a upevnění k vlajkové tyči či stožáru pomocí lanka, prapor je k žerdi přichycen napevno. Prapor nemá oproti vlajce předepsaný poměr stran a používá se ve vodorovné, šikmé i svislé poloze. Prapory (řidčeji vlajky) existující pouze v jediném exempláři, například jako symbol konkrétní vojenské jednotky či cechu, se někdy označují slovem zástava. V letech 1990–2004 byl v příslušných právních předpisech užíván termín prapor pro jeden ze symbolů územně samosprávných celků namísto termínu vlajka. Důvody pro tuto anomálii shrnula[1] poslankyně Ivana Levá (členka Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny) ve svém vystoupení k návrhu nahrazení nevhodného výrazu "prapor" správným pojmem "vlajka", jak to odpovídá odborné vexilologické terminologii, následovně:

Rozdíl mezi vlajkou a praporem byl vymezen již v zákoně č. 121 v roce 1920, v zákoně č. 269 z roku 1936. Pojem vlajka se v první republice nepoužíval pouze ve spojení státní vlajka, ale též pro označení symbolu územní korporace. Zároveň i pojem prapor byl užívaný ve spojení státní prapor nebo jako symbol obce či jiné korporace. Poúnorová zákonná úprava omezila princip územní samosprávy, ale užívání vlajek či praporů bylo rovněž upraveno zákonem. Zákon č. 367/1990 Sb. však nastolil stav, kdy vlajka byla vnímána výhradně jako symbol státu, zatímco prapor je něco vlajce podobného, co užívají města či jiné korporace. Tuto úpravu převzal i zákon č. 3/1993 Sb., který vymezuje pouze pojem vlajka, stejně jako zákon č. 352/2001 Sb. Také nová zákonná úprava obecního zřízení, zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, již používá pouze termínu prapor obce.

Historie

Jestliže vlajky (tedy vytahované na stožár lankem) se vyvinuly až počátkem novověku na námořních lodích, původ jejich předchůdců sahá až do starověku. Existence na žerdi upevněných předmětů či vyobrazení, označovaných odborným výrazem vexilloid, je doložena už na počátku 3. tisíciletí př. n. l. v Egyptě a v následujících stoletích na celém Blízkém východě. První zprávy o látkovém praporu máme z počátků dynastie Čou v Číně (12. století př. n. l.), v čínském Ma-wang-tuej byl objeven i nejstarší dochovaný prapor – rozměrný hedvábný praporec byl uložen do výbavy šlechtického hrobu za dynastie Chan ve 2. století př. n. l.. Ve starém Římě zavedl roku 105 př. n. l. Gaius Marius symboly legií zvané vexilla. Vexillum (zdrobnělina z latinského velum = plachta) mělo podobu čtvercového kusu látky, uchyceného na tyči v podobě písmene T. S nástupem křesťanství za Konstantina I. počátkem 4. století se vexillum proměnilo v labarum – dosavadní „pohanské“ symboly byly vystřídány křesťanskými, zejména Kristovým monogramem XP [chí ró]. Prapory dnešního vzhledu, to jest upevněné k žerdi ne horním, ale bočním okrajem, se do Evropy dostaly pravděpodobně z východu od Hunů, Peršanů a Arabů. V raném středověku byl obzvlášť rozšířeným typem praporů gonfanon, obdélník, jehož vlající část je rozdělena do několika protáhlých pruhů. S rozvojem heraldiky ve 12. století se symbolika šlechtických znaků přenášela i na prapory, takovéto vlající zpodobnění znaku, typické na výšku protáhlým obdélným tvarem, se nazývá banderium. Ve 14. a 15. století byly velmi běžné korouhve, prapory, uchycené k žerdi bokem a ještě napnuté tyčkou u horního okraje, často s protaženým horním vlajícím cípem. Prapory hrály důležitou úlohu při rozlišení bojujících stran ve válkách (ve feudálním Japonsku tak za bojů v 16. století nosili jednotliví vojáci prapor se symbolem svého pána), sloužily k orientaci v bitevní vřavě. Plukovní zástavy byly ceněnou trofejí a životnost praporečníků v boji zpravidla mizivá. Tato funkce však pozbyla s přelomem 19. a 20. století významu, armády již nebojovaly v sevřených formacích pod prapory a k předávání rozkazů posloužil v zákopech polní telefon. Od 1. světové války jsou tak prapory pozemních vojsk už jen symbolickými zástavami. Na vývoj státních vlajek měla významný vliv i Velká francouzská revoluce. Trikolora se svislými pruhy v barvě modré, červené, která se v té době zrodila, se stala symbolem svobody a ovlivnila podobu státních vlajek.

Vlajky na moři

Na moři bylo označování státní příslušnosti lodi vlajkou běžné již v 17. století, tento zvyk rozšířili zejména Holanďané. Postupně se vyvinuly zvláštní civilní a válečné námořní varianty státních vlajek. Vlajky mají i v současnosti zásadní význam pro určení státní příslušnosti lodi. Primitivní námořní vlajková signalizace se používala už ve starověku (v bitvě u Salamíny roku 480 př. n. l. prý Themistoklés dal signál k útoku rudým kusem látky). Dnes existuje mezinárodní námořní vlajková abeceda, užívající kombinaci 40 signálních vlajek.

Vzhled

Některé základní vzory vlajek

Dnešní vlajky, zvláště pak státní, jsou v naprosté většině pravoúhlé, obdélníkové. Čtvercový tvar mají pouze vlajky Vatikánu a Švýcarska, nepravoúhlými výjimkami jsou cípaté vlajky Nepálu a státu Ohio v USA. Nejčastější poměr šířky a délky stran je 2:3 (ČR) či 1:2, ale mnohé vlajky mají poměr šířky a délky osobitý, např. Polsko 5:8, USA 10:19 aj.

Označení částí vlajkového listu


Vlajky národní a státní

Přísně vzato by se za státní vlajku měla označovat pouze taková, která je vyhrazena pro použití státními orgány, zatímco vlajky, vyvěšované soukromými osobami a institucemi, jsou pouze vlajky národní. V běžném projevu se však oba pojmy zaměňují. Jestliže v mnoha zemích (včetně ČR) se státní a národní vlajka vzhledově nijak neliší, jsou země, kde mají oba druhy vlajek rozdílnou podobu – na státní vlajce je například znak, který na národní vlajce chybí (Rakousko, Finsko). Nejstarší dnes užívané státní vlajky sahají svými kořeny až do středověku. Vlajky Rakouska, Anglie a Dánska pocházejí již ze 13. století. Dánská vlajka je s téměř 800letou tradicí zřejmě nejstarší setrvale užívanou státní vlajkou světa. Jen o málo mladší je vlajka švýcarská, ze 16. století pocházejí vlajky Švédska a Nizozemska. Vlajky některých zemí měly na utváření nových vlajek velký vliv a to jak po stránce barevné symboliky, tak z hlediska tvarového uspořádání.

Švýcarsko Mezinárodní červený kříž

Anglie – svatojiřský kříž Skotsko – ondřejský kříž Irsko (do 1922) – kříž sv. Patrika Spojené království

Austrálie Nový Zéland Fidži Bermudy

Francie Itálie Belgie Mexiko Irsko Rumunsko Andorra Moldavie

  • Ruská vodorovná trikolóra, vytvořená po nizozemském vzoru, měla velký ohlas u slovanských národů. Bílá, modrá a červená barva ruské vlajky se jako tzv. panslovanské barvy odrážejí například na vlajkách Slovenska či Srbska.

Rusko Slovensko Slovinsko Srbsko Srbsko a Černá Hora Chorvatsko

USA Libérie Chile Kuba Portoriko Malajsie

Kolumbie Venezuela Ekvádor

  • Nezávislá Etiopie, k níž vzhlížely kolonizované země Afriky, se stala vzorem i svou vlajkou – její zelená, žlutá a červená se rozšířily jako tzv. panafrické barvy. Vlajky a znaky afrických států často nerespektují vexikologická a heraldická pravidla.

Etiopie Guinea Kamerun Benin Ghana Burkina Faso Guinea-Bissau Mali Senegal Togo Zimbabwe

Vyvěšování vlajek a praporů

Pořadí vlajek při vyvěšování, orientace praporu ve svislé poloze

Při vyvěšování státních vlajek platí, že každá vlajka má vyhrazen svůj vlajkový stožár, žerď apod. Umisťovat více státních vlajek na jeden stožár je nepřípustné. Vlajky by zpravidla měly vlát ve stejné výši (výjimkou je ceremoniál vyhlašování vítězů ve sportu). Má-li být vedle sebe vyvěšeno více vlajek, platí, že by si měly být rovny velikostí a pokud možno poměrem stran. Na nejčestnějším místě – uprostřed – je domácí (na obrázku česká) státní vlajka. Je-li vlajek sudý počet, nachází se nejčestnější místo vpravo od středu z hlediska vyvěšovatele, tedy vlevo od středu z hlediska pozorovatele. Ostatní vlajky se pak řadí střídavě po stranách od středu a to tak, že státní vlajky mají přednost před vlajkami městskými, firemními apod. Na pevnině by správně vlajky neměly na stožáru zůstávat přes noc. Proto se ráno slavnostně vztyčují a navečer opět stahují. Na znamení smutku (například při úmrtí hlavy státu) se vlajka vztyčuje pouze „na půl žerdi“, což v praxi znamená někam do prostřední třetiny vlajkového stožáru. Na Islandu se podobný zvyk uplatňuje rovněž při svatbách. Řádný postup je přitom takový, že se vlajka na okamžik vztyčí na vrchol stožáru jako obvykle a teprve pak se spustí do poloviny. Při snímání vlajky je postup přesně opačný. Jako smuteční se též užívá vlajka (prapor) černé barvy. Pro prapory se udává, že by jejich délka neměla přesahovat trojnásobek šířky. Není to striktní pravidlo, ale příliš protáhlý prapor nepůsobí esteticky. Prapor sice oproti vlajce nemusí zachovávat poměr stran, i u něj však musejí být dodrženy šířkové a délkové poměry zobrazeného vzoru. Jestliže tedy u české vlajky s poměrem stran 2:3 sahá modrý klín do poloviny délky, musí sahat modrý klín do poloviny délky i u praporu, třebas by prapor měl poměr stran 1:2 nebo 1:3. Při svislé orientaci praporu, například vyvěšení z okna nebo výzdobě řečnického pultu, se horní část praporu nachází z hlediska vyvěšovatele vpravo, z hlediska pozorovatele vlevo. Obdobně je tomu i u vlajek pokrývajících rakev při pohřbu.

Související články

Reference

  1. LEVÁ, Ivana. Stenoprotokol 27. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne 13. února 2004. Dostupné online (česky)

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Vlajka