Dějiny Finska

Z Multimediaexpo.cz

Dějiny Finska jsou dějinami Finů nebo finského státu, které byly velmi ovlivněny vztahy se sousedícími zeměmi. Původ Finů je nejasný a kontroverzní. Poslední genetické výzkumy ukazují, že jejich předci zřejmě pocházeli ze střední Evropy. Tak jako tak, Finsko bylo osídleno zhruba před 10 500 lety. Z této doby se totiž našly první archeologické nálezy. Ve středověku bylo součástí Švédska. Od 18. století pak bylo třikrát převzato Ruskem a ve 20. století muselo Finsko čelit obtížnému postavení v mezinárodní politice kvůli těsnému sousedství se Sovětským svazem.

Obsah

Finské velkoknížectví

Během Finské války mezi Švédskem a Ruskem bylo Finsko znovu dobyto armádami cara Alexandra I. V Porvoo byl 29. března 1809 ustanoven Finský sněm, který nahrazoval původní švédský Rikstag čtyř stavů, aby zaručil oddanost ruskému caru. Po té, co Švédsko prohrálo válku a 17. září 1809 uzavřelo Fredrikshamnskou dohodu, Finsko zůstalo autonomní velkoknížectví Ruského carství. Zůstalo jím až do konce roku 1917, přičemž roku 1812 k němu byla zpět přičleněna finská Karélie.

Stupeň autonomie se během let ruské nadvlády měnil. Objevila se také, zejména během dvou posledních desetiletí, období cenzury a politického stíhání. Avšak finské rolnictvo zůstalo, na rozdíl od rolníků v samotném Rusku, svobodné. Zůstal totiž v platnosti starý švédský zákon včetně důležitých částí z Ústavy Gustava III. z roku 1772. V 60. letech 19. století byl obnoven Sněm čtyř stavů, který přijímal novou doplňkovou legislativu, která se týkala vnitřních záležitostí Finska.

V 19. století se do Finska také dostala industrializace, která začala v lesnickém, hornickém a strojním průmyslu. Položila základy dnešní finské prosperity, přestože zemědělství až do 2. poloviny 20. století zaměstnávalo relativně velkou část populace

Nacionalismus

Díky začlenění Finska do švédské centrální administrativy v 16. a 17. století se zde hlavním jazykem na úřadech a ve školství stala švédština. Předtím ve středověké anarchii byly kromě domácí finštiny a švédštiny důležité ještě němčina a latina. Finština se stala zase hlavním jazykem po oživení finského nacionalismu v 19. století. Noví ruští vládci se také pochopitelně snažili oddělit Finy od švédských kořenů, aby si zajistili finskou oddanost.

Prvním z větších impulzů k nacionalismu, který později vyústil až v nezávislost, se stalo v roce 1849 vydání tzv. finsko-karelského národního eposu zvaného Kalevala, již napsal Elias Lönnrot. Finské národní obrození v polovině 19. století bylo důsledkem toho, že švédsky mluvící horní vrstvy začaly propagovat finskou kulturu a jazyk, aby v lidech zakořenil pocit finské jednoty.

Roku 1863 se finština dostala na úřady a od 1892 se stala zcela rovnocenným oficiálním jazykem ke švédštině. Během jediné generace finština začala ve společnosti a vládě jasně převažovat.

Rusifikace

Na přelomu 19. a 20. století se Rusko snažilo o ukončení finské autonomie. Této snaze Finové čelili orientací na západní velmoce a diplomacií. Dvakrát, nejprve během rusko-japonské války a pak během 1. světové války se proces rusifikace pozastavil, případně i trochu vrátil. Například aby se vylepšily rusko-finské vztahy během rusko-japonské války, byl roku 1906 nahrazen původní čtyřkomorový Sněm jednokomorovým Parlamentem (finsky Eduskunta), který vzešel ze všeobecných voleb, ve kterém jako první v Evropě volily i ženy.

Nezávislost a občanská válka

V důsledku ruské únorové revoluce Finsko zavedlo nový Finský Senát, koaliční vládu se stejnou strukturou, jako měl Finský Parlament. Po všeobených volbách v roce 1916 měla Sociální demokracie malou většinu a sociální demokrat Oskari Tokoi se stal Předsedou vlády. Nový Senát chtěl spolupracovat s revoluční vládou v Rusku, ale nedospělo se k žádné dohodě. Obecně řečeno, Finové považovali po sesazení cara personální unii s Ruskem za ukončenou. Předpokládali, že carovy pravomoci budou přesunuty na Finský Parlament, což však ruská dočasná vláda nemohla přijmout. Pro finskou Sociální demokracii byla buržoazie překážkou jak na cestě k finské samostatnosti, tak proletářské cestě ke spravedlnosti. Nesocialisté v Tokoiově Senátu a Parlamentu ale odmítli socialistický návrh parlamentarismu, protože podle nich zacházel příliš daleko a příliš provokoval. Návrh omezoval ruský vliv na domácí události, ale nijak se nedotkl moci ruské vlády v záležitostech obrany a zahraniční politiky. Pro ruskou dočasnou vládu ale byl příliš radikální. Protože Parlament překročil svou pravomoc, byl rozpuštěn.

Menšina v Parlamentu a Senátu byla spokojena. Nové volby slibovaly šanci získat většinu, která by podle jejich přesvědčení mohla vylepšit porozumění s Ruskem. Nesocialisté chtěli spolupracovat s ruskou prozatímní vládou také proto, že se báli, že moc socialistů poroste a vyústí v radikální reformy jako třeba rovné volební právo v obecních volbách a pozemkovou reformu. Většina měla ale samozřejmě úplně opačný názor a neakceptovali právo ruské dočasné vlády rozpustit Parlament.

Sociální demokraté trvali na svém návrhu a protestovali proti vydání dekretu rozpouštějícího Parlament. Nesocialisté naopak hlasovali pro jeho vydání. Kvůli této neshodě se Sociální demokraté rozhodli opustit Senát. Když se Parlament po letní recesi v srpnu 1917 znovu sešel, byly přítomny jen skupiny podporující návrh. Ruské jednotky obsadily sněmovnu, Parlament byl rozpuštěn a byly vypsány nové volby. Výsledkem byla malá buržoazní většina a zcela nesocialistický Senát.

Odmítnutí návrhu Sociální demokracie a spolupráce mezi finskou buržoazií a utiskujícím Ruskem vyprovokovala velkou hořkost mezi socialisty a desítky politicky motivovaných útoků včetně vražd.

Nezávislost

VŘSR obrátila finskou politiku naruby. Teď, když nesocialisté měli v Parlamentu většinu, pocítili velkou šanci na úplnou nezávislost. Na druhou stranu Socialisté se teď na Rusko dívali jako vzor hodný následování. 15. listopadu 1917 bolševici vyhlásili obecné právo na sebeurčení včetně práva na úplné odtržení od Ruska pro všechny národy Ruska.

Kvůli obavám z vývoje v Rusku a doma ve Finsku navrhl nesocialistický Senát Parlamentu Vyhlášení nezávislosti Finska, se kterým Parlamant souhlasil 6. prosince. Podle bolševiky proklamovanému dodržování práva na sebeurčení měla ruská revoluční vláda vyhlášení co nejdříve přijmout, ale stalo se tak až téměř po měsíci, 4. ledna 1918. Německo a skandinávské státy nezávislost Finska v zápětí uznaly také.

Občanská válka

V roce 1918 zažilo Finsko od ledna do května krátkou, ale hořkou občanskou válku (finsky sisällissota), která na mnoho let ovlivňovala domácí politiku a zahraniční vztahy. Finská vláda porazila socialistické povstání rudých, kteří vyhlásili Finskou socialistickou dělnickou republiku. Vůdcem bílých byl Pehr Evind Svinhufvud a jejich velitelem generál baron Carl Gustaf Emil Mannerheim. Vítězství bylo dosaženo za podpory Německa a pouze německá porážka v 1. světové válce zachránila Finsko před výraznou závislostí na Německu. Sousední Švédsko bylo uprostřed vlastního procesu demokratizace a mělo poprvé v historii socialistickou vládu. Na mnoho desetiletí tak Finové z obou stran konfliktu cítili hořkost z neochoty Švédska se do občanské války zapojit.

Během občanské války Centrální mocnosti a Bolševické Rusko podepsaly Brestlitevský mír, ve kterém stálo:

Německo a Rakousko-Uhersko mají v úmyslu určit budoucí status těchto území ve shodě s jejich obyvatelstvem.
Finsko a Ålandy okamžitě opustí ruská vojska a ruské rudé gardy a z finských přístavů odpluje ruská flotila a ruské námořní síly. Dokud bude přesunům lodí do ruských přístavů bránit led, zůstanou na jejich palubách pouze omezené síly. Rusko musí ukončit všechnu agitaci a propagandu proti Vládě nebo veřejným institucím Finska.
Pevnosti vybudované na Ålandech budou co nejdříve odstraněny. Co se týče stálého zrušení pevností na těchto ostrovech a dalšího nakládání s nimi, aby vyhovovaly technickým záležitostem vojenské navigace, bude mezi Německem, Finskem, Ruskem a Švédskem uzavřena zvláštní smlouva. Smluvní strany rozumí, že na žádost Německa budou v této věci konzultovány také ostatní státy na pobřeží Baltského moře.

Občanská válka si vyžádala 30 000 obětí (celé 1 % populace), převážně rudých.

Meziválečné období

Navzdory Vyhlášení nezávislosti, ve kterém se o Finsku psalo jako o republice, se Finsko mělo stát konstituční monarchií. Za krále byl zvolen německý princ Fridrich Karel Hessenský, který měl vládnout pod jménem Väinö I. Finský. Regenty se stali Pehr Evind Svinhufvud a Carl Gustaf Emil Mannerheim. Nicméně kvůli porážce Německa v 1. světové válce byla myšlenka na království opuštěna a Finsko se stalo republikou.

Poražení komunisté odešli do exilu nebo do podzemí. V bolševickém Rusku zformovali exilovou Komunistickou stranu Finska (Suomen kommunistinen puole), která byla napojena na domácí parlamentní Socialistickou stranu práce (Sosialistinen työväenpuolue). Sociální demokraté (Suomen sosialidemokraattinen puolue), v jejichž čele stál Väinö Tanner, odpůrce zapojení sociální demokracie do občanské války na straně rudých, obnovili Sociálně demokratickou stranu jako demokratickou stranu, která pak byla největší finskou politickou stranou.

Konzervativci (Národní koalice – Kansallinen kokoomus) svedli s liberály (Národní pokroková strana – Kansallinen edistyspuolue) podporovanými sociálními demokraty zápas o to, zda Finsko bude země s poloprezidentským nebo parlamentním systémem. Zvítězili konzervativci, kteří prosadili silného prezidenta republiky (ovšem voleného parlamentem) a zavedli prohibici. Ve volbách však levicový liberál, profesor Kaarlo Juho Ståhlberg, podporovaný Sociální demokracií, konzervativce Mannerheima porazil.

Nově vzniklá republika čelila sporu o Ålandy, na kterých se mluvilo jen švédsky a které usilovalo o opětovné připojení ke Švédsku. Jelikož Finsko nechtělo ostrovy ztratit, nabídlo jim autonomii. Obyvatelé ostrovů ale autonomii nepřijali a celý spor byl postoupen Společnosti národů. Ta rozhodla, že Finsko si má suverenitu na ostrovy podržet, ale mělo by jim dát status autonomní provincie. Finsko dostalo závazek, aby zajistilo ålandským obyvatelům právo udržovat si švédštinu a kulturní tradice. Ve stejnou dobu byla uzavřena mezinárodní smlouva o neutralitě Åland, podle které bylo zakázáno na ostrovy umístit vojenské velitelství nebo jednotky.

Soubor:Smlouva z Tartu.png
Hranice po Smlouvě z Tartu.
Jelikož ruské bolševické jednotky opakovaně zasahovaly do Finské občanské války, přešla pak plynule ve válku mezi Finskem a bolševickým Ruskem, byť nebyla ani z jedné stran vedena se skutečně plným nasazením, neboť ve Finsku pro to nebyla vůle a Rusko mělo vážnější starosti na polské frontě. Finové během této fáze války uspořádaly několik výpadů Rusy ovládaných oblastí Karélie, například Aunusskou výpravu (finsky Aunuksen retkikunta), dalším incidentem byla tzv. „bůčkové povstání“ (finsky Läskikapina). V roce 1920 byly boje mezi Finskem a Ruskem ukončeny Smlouvou z Tartu, podle které Finsko získalo Petsamo, ale muselo se vzdát nároků na východní Karélii.

Cílem prvního prezidenta K. J. Ståhlberga bylo překlenout propast po hořké občanské válce. Udělil mnoho milostí, zejména odsouzeným k dlouholetým žalářům, a snažil se zapojit rudé do veřejného života. To se setkalo s nenávistí konzervativců. Proto v roce 1925 Ståhlberg znovu nekandidoval. Po agrární reformě získávala stále větší vliv agrární strana z politivkého středu. V první polovině 20. let tvořila spolu s konzervativci většinu vládních koalic. Její kandidát Lauri Kristian Relander byl v roce 1925 zvolen prezidentem.

V letech 1926 až 1927 zformovala Sociální demokracie menšinovou vládu a účastnila se i dalších vlád. Levicová vláda vyhlásila všeobecnou amnestii. V roce 1929 vzniklo polofašistické hnutí Lapua (finsky Lapuanliike). Některé jeho požadavky získaly rozsáhlou lidovou podporu, zejména konzervativců (včetně Mannerheima) a části agrárníků, v letech 1930 až 1931 mělo silný vliv ve vládě. Socialistická strana práce, kterou vytvořili komunisté, nebyla připuštěna k volbám, pak byla dokonce zakázána, byly omezovány radikální odbory a zastrašován levicový tisk. Příslušníci hnutí Lapua pořádali masové demonstrace proti Sociální demokracii, ničili nepřátelské redakce, dopouštěli se únosů a jiných forem teroru. Tato násilná kampaň nakonec způsobila, že ačkoliv většina obyvatelstva sice souhlasila s jejich cíli, odmítla jejich metody (mezi jinými též Mannerheim). V prezidentských volbách v roce 1931 Svinhufvud Ståhlberga těsně porazil.

Fašisté očekávali prezidentovu podporu. Po vzoru Benita Mussoliniho, generál Wallenius shromáždil v únoru 1932 v Mäntsälä nedaleko Helsinek jednotky hnutí Lapua. Svinhufvud však v rozhlasovém projevu odmítl nastolit autoritářský režim. Společně s Mannerheimem hnutí vyzval, aby se rozpustilo, a Parlament jeho milicím nařídil odevzdat zbraně. Wallenius byl zadržen a odsouzen k mírnému trestu. Hnutí Lapua bylo zakázáno a rozpadlo se. Jeho nástupcem bylo Vlastenecké lidové hnutí (Isänmaallinen kansanliike), jehož členové po vzoru italských fašistů nosili černé košile. Mělo však jen velmi malou podporu obyvatelstva.

V referendu byla zrušena prohibice, která měla stejně negativní efekt v růstu organizovaného zločinu jako v USA. V prezidentských volbách v roce 1937 Ståhlberg opět těsně prohrál, když ho porazil Kyösti Kallio.

Druhá světová válka

Hranice po Moskevském míru roku 1940.

Během 2. světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem. Poprvé se během zimy 1939–40 bránilo sovětské agresi během Zimní války. Dostalo se mu jen omezené, ale přesto zásadní pomoci od Švédska. Ztratilo při ní Finskou Karélii. Po sérii oboustranných nepřátelských kroků bylo napadeno Sovětským svazem podruhé, a začala tak Pokračovací válka (1941–44). Tuto válku vedlo s významnou podporou nacistického Německa. Jejím výsledkem bylo, že Finsko ztratilo i svůj jediný nezamrzající přístav u Severního ledového oceánu, Petsamo. Po uzavření míru se SSSR se Finsko během let 1944–45 v tzv. Laponské válce snažilo rychle zbavit Němců na svém území.

Finsko si udrželo svojí nezávislost a demokratickou ústavu, což se většině jiných států sousedících se Sovětským svazem nepodařilo. Bylo ale také potrestáno mnohem více než ostatní spojenci Německa. Muselo zaplatit velké reparace, přesídlit osminu svého obyvatelstva a ztratit také osminu svého území včetně svého průmyslového centra a druhého nejvýznamnějšího města Vyborgu (finsky Viipuri). Po válce Sovětský svaz osídlil získaná území lidmi z mnoha různých regionů, například z Ukrajiny.

Antikomunistické nálady ve Finsku, původně vzešlé z občanské války, se ještě více prohloubily a byly výraznější než ve většině ostatních západoevropských zemích. Propagandistická válka mezi Sovětským svazem a jeho západními sousedy byla tvrdá. Finové byli také líp informovaní o Velké čistce než vzdálenější národy. Tím pádem v předvečer světové války měli velmi vážné obavy o své přežití jako národa. Finové proto pojali obranu před Sovětským svazem jako boj na život a na smrt. Pokračovací válka byla ale na druhou stranu finská invaze do Sovětského svazu, při které se podle některých pramenů měla znovu získat ztracená území a začlenit ruskou Karélii do Finska a vytvořit tak Velké Finsko. Finské velení se ale o splnění tohoto plánu nikdy nepokusilo a útočné boje prakticky skončily po té, co finská armáda dosáhla původních hranic. Generál Mannerheim obsadil ještě menší území, které původně patřilo Sovětskému svazu, ale jen proto, aby tím získal lepší obranné postavení a výhodnější výchozí pozici pro vyjednávání.

Během války a těsně po ní bylo z Finské Karélie a bombardovaných měst evakuováno asi 80 000 finských dětí, 5 % do Norska, 10 % do Dánska a zbytek do Švédska. Většina z nich se vrátilo v roce 1948, ale asi 15 až 20 % jich zůstalo v zahraničí. Jejich strádání při odloučení od rodičů a domova a později opětovném odloučení od náhradních rodin je často považováno za opomínanou tragédii.

Bez zajímavosti také není postavení finských Židů za války. Finsko se velmi bránilo vydávání Židů svému spojenci – nacistickému Německu – a dokonce pohrozilo zastavením společných bojových operací, když byla skupina finských Židů v Německu zadržena. Židé bojovali ve finské armádě jako všichni ostatní Finové a to dokonce i v Pokračovací válce, takže finské jednotky byly zřejmě jediné mezi německými spojenci, ve kterých sloužili jinde pronásledovaní Židé.

Poválečná doba

Hranice po Pařížském míru roku 1947.

Finsko si po dobu Studené války uchovalo demokratickou ústavu a svobodný trh. Smlouvy se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly také závazky a omezení a také územní ústupky Finska. Obě smlouvy Finsko po rozpadu SSSR prohlásilo za neplatné. Hranice se nicméně nezměnily. Sousedství se silným Sovětským svazem vyžadovalo někdy velkou opatrnost v zahraniční politice, což se začalo označovat slovem Finlandizace. Finsko rozvinulo úzkou spolupráci s ostatními severskými státy a s ohledem na politiku velmocí vyhlásilo neutralitu.

V roce 1952 vytvořilo Finsko se členy Nordické rady pasovou unii, která umožňovala jejich občanům překračovat vzájemné hranice bez pasů a posléze také pracovat a žádat o sociální pomoc v ostatních zemích. Mnoho Finů proto v 50. a 60. letech tuto možnost využilo a odešlo za lépe placenou prací ve Švédsku. Ačkoli finské platy a životní standard se až do 80. let nemohly srovnávat s prosperujícím Švédskem, finská ekonomika se z marasmu války dostávala pozoruhodně dobře. Z Finska se tak stal další ze sociálních států severského typu.

Navzdory pasové unii se Švédskem, Norskem, Dánskem a Islandem Finsko nemohlo až do roku 1955 vstoupit do Nordické rady, protože se Sovětský svaz obával, že by se Finsko začalo více orientovat na Západ. Nordickou radu totiž považoval za součást NATO, protože Dánsko a Norsko byly členy obou organizací. Tentýž rok mohlo Finsko vstoupit do OSN, i když už bylo spojeno s mnoha jeho podorganizacemi.

V roce 1955 se také Sovětský svaz rozhodl Finsku vrátit poloostrov Porkkala, který si v roce 1948 na 50 let pronajal jako vojenskou základnu. Základna ohrožovala suverenitu a neutralitu Finska.

Finsko se roku 1961 stalo přidruženým členem Evropského sdružení volného obchodu. Plným členem se stalo v roce 1986. Obchodní smlouva s EHS byla vyvážena jinou smlouvou s Východním blokem. V letech 1972 až 73 ve Dinku proběhla první Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která byla počátkem vývoje směřujícího k OBSE. Ve Finsku byla konference považována za možnost zmírnění napětí Studené války a byla osobním vítězstvím prezidenta Urho Kekkonena.

V poválečná době se ve Finsku rychle rozvíjela ekonomika a zvyšovala se sociální a politická stabilita. Po padesáti letech od 2. světové válce se ze zničené zemědělské společnosti stala jedna z technologicky nejvíce rozvinutých zemí na světě s fungující tržní ekonomikou a vysokým životním standardem.

Nejnovější události

16. dubna 1994 se Finové v referendu rozhodli, že 1. ledna 1995 spolu s Rakouskem a Švédskem vstoupí do Evropské unie. Pro vstup bylo 56,9 % voličů. Vstup do EU je považován za hlavní úspěch agrárně–konzervativní vlády.

Nynější prezidentkou Finska je Tarja Halonenová.

Zdroje

  • JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Suomen historia, Dějiny Finska. Překlad Lenka Fárová. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-406-8.  


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/D%C4%9Bjiny_Finska“