Dějiny Srbska

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:Serb lands04.png
Mapa Srbska v 9. století

Dějiny Srbska začínají v 6. století, kdy přišli jižní Slované na Balkán. Počátky srbského státu jsou spojeny se dvěma historickými územími, s vnitrozemskou Raškou a s přímořskou Dukljou (Zetou). Ze státotvorného hlediska jsou Srbové mezi posledními národy na Balkáně, kteří vytvořili organizované společenství, neboli stát.

Obsah

Středověk

Hlavní článek: Středověké dějiny Srbska
Soubor:Dusanov carski dinar.jpg
Mince pocházející z doby cara Dušana Velikého

Formování Srbska bylo v rámci Balkánu jedním z nejkomplikovanějších procesů středověku. Střídavý tlak sousední Byzantské říše, Bulharska, Uher a dalších evropských a asijských států se podepsal na politickém, ekonomickém i historickém vývoji celé srbské země. Ovlivněno bylo i náboženské myšlení a tím i kultura, která byla v rámci Srbska velice různorodá. Během 6. století do oblasti přišli slovanští předci Srbů. Pod silným kulturním vlivem Východořímské říše se zde uchytilo pravoslaví. V polovině 10. století vznikl první státní útvar v Rašce[1] , kterému vládl Časlav Klonimirović. Jádro tohoto království leželo na jihu dnešního Srbska, v regionu stejného jména. První srbské státy se soustředily v okolí pevnosti Ras[2]; nebyly příliš zemědělské a jejich obyvatelstvo se věnovalo hlavně chovu dobytka. U jadranského pobřeží se vytvořily další státní útvary, z nichž nejvýznamnější byla Duklja[3], později nazývaná Zeta. Tento stát je nicméně vnímán spíše jako klíčová država z hlediska černohorských dějin. Dukljanská knížata[3] si dokázala při střetech s Byzantskou říší udržet jistou míru samosprávy. Mezi nejvýznamnější vládce tohoto útvaru patřili Štěpán Vojislav, Michailo a Konstantin Bodin. Duklja a další okolní státní útvary byly v různých údobích samostatné, případně podléhaly lenní vládě Byzance. Srbští vládcové často dostávali od byzantských císařů titul despoty, což byla po císaři nejvyšší hodnost v Byzantské říši. Titulem tehdejších srbských vládců, kteří vládli Rašce, byl Velký Župan.[4] Nejednotu těchto státečků dokázaly sousední mocnější říše (Bulharsko a Byzantská říše) využít pro svoje zájmy a několikrát vojensky tak obsadili jak Duklju, tak i Rašku.[5] Sjednotitelem všech srbských držav se stal na přelomu 12. a 13. století král Štěpán Nemanja, který založil dynastii Nemanjićů. Pod jeho vládu se dostala kromě celé Rašky také i Duklja, ale i oblasti, jakými jsou Zahumlje a Travunija (okolí Trebinje) - obě v dnešní Hercegovině. Rovněž také přispěl k rozšíření křesťanství mezi prostý lid; zasadil se o rozvoj klášterů, jejichž síť patří v Srbsku i dnes mezi ty hustší. Jeho syn Rastko Nemanja (známější též jako svatý Sáva) se stal prvním arcibiskupem autokefální srbské pravoslavné církve se sídlem v klášteře Žiča. Za vlády cara Dušana Velikého (1331 – 1355) dosáhlo středověké Srbsko největší moci a rozlohy. Většina Balkánu byla tehdy ovládaná Dušanovou říší, která se poměřovala i s tehdejší regionální mocností -Byzancí. Její územní rozsah značně převýšil cokoliv předtím; Srbsko se rozkládalo až k Peloponésu, což přivodilo významné územní ztráty hlavně Byzantské říši. Srbské území se začalo zvětšovat velmi rychle; po Bitvě u Velbuždu v roce 1330 byly spojené síly Bulharů a Byzantské říše zastaveny a srbskému vojsku nestálo již nic v cestě. O několik let později byla obsazena města Prilep, Ochrid a Strumica. Na severní hranici Srbska pak došlo o několik let později ke střetům s uherským králem Karlem Robertem, které rovněž dopadly pro Srbsko úspěšně a ziskem území Mačvy. V říjnu 1345[6] se nechal Štěpán Dušan uznat za císaře Srbů a Řeků a jeho cílem bylo zcela nepochybně ovládnout celou Byzanc. Tehdejší stát přejímal byzantskou kulturu. Byl také sestaven i první zákoník, který nese dodnes Dušanovo jméno. Po Dušanově smrti, která nastala za neznámých okolností,[7] se srbská říše rozpadla a na jejím území vzniklo několik nástupnických států, kde soupeřily o moc jednotlivé dynastie. Rozhádanost jednotlivých panovníků využily v polovině 14. století sílící turecké snahy o pronikání do Evropy.[1] Odehrálo se několik bitev, které oslabily pozici jednotlivých srbských vládců. Jednou z významnějších z těchto střetů byla také bitva na Kosově poli v roce 1389, kdy bylo srbské vojsko poraženo[1] trojnásobnou přesilou Turků. V bitvě padl srbský car Lazar Hrebeljanović i turecký sultán Murad, jehož zabil rytíř Miloš Obilić.

Srbsko v Osmanské říši

Osmanská říše porazila srbské vojsko ve dvou klíčových bitvách; první z nich se odehrála na řece Marici nedaleko od dnešního města Edirne, druhým významným střetnutím se stala bitva na Kosově poli, kde byla poražena vojska knížete Lazara, tehdejšího nejvýznamnějšího vladaře Srbů. Kosovská bitva definitivně vyřešila osud Srbska, neboť hlavní síla, která byla schopná Turky zastavit byla eliminována. Země následně vstoupila do neklidného období, kdy se u vlády střídali nepříliš silní despotové. Srbsko ztratilo velkou část území a postupně se dostávalo pod nadvládu Osmanské říše.[8] V 15. století se Srbové pod vládou nové dynastie Brankovićů v boji proti turecké expanzi spojili s uherským králem Janem Hunyadym, ale nakonec podlehli. Hlavní město Smederevo bylo obsazeno Turky v červnu 1459, což také znamenalo na téměř 350 let konec srbské nezávislosti.[8] Srbský stát byl nakrátko obnoven na území pozdějšího Uherska, pod vládou Jovana Nenada (1526 až 1527) a vojvody Radoslava Čelnika (1527 až 1530). I tam však dorazili Turci a oblast, rozkládající se na území dnešní Vojvodiny, rozvrátili. Srbsko strávilo jako součást Osmanské říše téměř pět století. Na území dnešního státu, které bylo rozděleno mezi osmanské administrativní jednotky, známé jako sandžaky, začaly platit islámské zákony a pořádky. Muslimové se stali protežovanou skupinou obyvatelstva, což přirozeně vedlo k odporu k nové moci. Původní centra byla opuštěna, staré hospodářské vztahy přestaly fungovat. Došlo k útlumu kulturního rozvoje. Proces islamizace Srbska znamenal, že část obyvatelstva přestoupila na novou víru. Díky tomu se mu otevřely cesty do nových povolání a funkcí, hlavně ve státní správě říše. Asimilace v Srbsku však nebyla tak rychlá jako v Bosně a Hercegovině, kde trvala mnohem déle a vedla k vytvoření nového etnika s vlastní kulturní, náboženskou i národní identitou - Bosňáků. Jistou změnou poměrů se stal konec 17. století, kdy turecké síly oslabily a začaly se po prohraných bitvách stahovat z uherského území. To bylo následně osvobozeno od osmanské nadvlády Rakouskem, jehož postup se zastavil až v samotném Srbsku. Příchod Rakušanů urychlil migrační proces, známý jako srbské stěhování, které způsobilo drastické demografické proměny západního Balkánu, ale i Uher. Severní hranice Osmanské říše se ustálily na řekách Dunaj a Sáva a ze Srbska se stalo pohraniční území. Bačka a Srem se však staly teritorii uherskými a s početnou srbskou menšinou. I nadále tam proudily početné zástupy lidí, čemuž se snažila Osmanská říše zabránit, avšak jen z částečným úspěchem.

Srbská povstání

V roce 1804 využil vnitřní krize Osmanské říše obchodník s dobytkem Karađorđe Petrović, který se postavil do čela úspěšného povstání. Tato vzpoura nebyla zaměřena prvotně proti Turkům jako takovým, ale proti správcům (tzv. Dahiům), kteří tehdejší území Srbska spravovali a počínali si obzvláště krutým způsobem. Po řadě výbojů, během kterých se území ovládané vzbouřenci rozšířilo z Orašje až na celý bělehradský sandžak vznikla první vláda, nezávislá na sultánovi[8] (tzv. Praviteljstvujušči Sovjet). Srbští povstalci viděli velkou pomoc v Ruském impériu, od kterého doufali zajištění bezpečnosti před Turky, Rusové se ovšem do celé akce nezapojili, navíc Evropa byla zmítaná napoleonskými válkami, což znamenalo, že cílem bylo situaci v Šumadiji co nejrychleji uklidnit. Srbští vzbouřenci vyslali do Istambulu svého zástupce - Petra Ička, který vyjednal mírové podmínky. Ty sice nevedly k vytvoření samostatného Srbska, zmírnily ovšem daňové zatížení a stanovily jasné podmínky, za kterých má osmanská moc v kraji působit. Po skončení Rusko-turecké války se uvolnily Istambulu vojenské síly pro zpacifikování Srbska. Vzbouřenci o této skutečnosti věděli a velmi se jí obávali. V roce 1813 tak byla zahájena vojenská akce; obsazena Šumadija a Karađorđe uprchl do vyhnanství. Za správce sandžaku byl jmenován bosenský vezír Sulejman Skopljak, který nastolil výrazně brutální vládu proti domácímu obyvatelstvu. Z Istambulu ovšem dostával instrukce, aby se snažil znovu získat loajalitu místních, což se ukázalo jako velmi nesnadné. Již následující rok proto vypuklo další povstání. Bylo vedené jedním z vojenských velitelů prvního povstání Milošem Obrenovićem. Ten si počínal mnohem obratněji; byl otevřenější pro diplomacii.

Autonomní knížectví a nezávislý stát

Srbsko bylo vyhlášeno autonomním knížectvím[9] v rámci Osmanské říše, jejíž moc však byla silně omezena. I přesto se ale jednalo o velkou vzpruhu pro srbský národ. Osmané si pouze zachovali právo na nevelký roční poplatek a kontrolu nad 6 městy a 2 pevnostmi. Ze strachu z násilností a represí se početné muslimské obyvatelstvo buď vystěhovalo z knížectví pryč, nebo se stáhlo do jediných měst, kde měla říše posádky (hlavně vzhledem k tomu, že severní hranice Srbska byla zároveň i tureckou hranicí s Rakouskem). Miloš Obrenović byl nucen abdikovat v roce 1839; následovala vláda tzv. ustavobranitelů - vlivných úředníků, kteří byli protiváhou panovníka. Procesy modernizace země, která byla značně zaostalá díky osmanské vládě, postupovaly velmi pozvolna. Evropské země (z nichž nejblíže Srbsku bylo Uhersko), vstupovaly do průmyslového věku; naproti tomu srbské knížectví bylo zemí, kde zcela chybělo odborné školství. Po krátké vládě Milošova syna Michala Obrenoviće byl k moci povolán syn zakladatele srbského státu Alexandr Karađorđević. Roku 1858 se však role vyměnily a Obrenovićové se vrátili na trůn. Téměř 80 letý Miloš Obrenović zemřel roku 1860; jeho syn Mihailo při své druhé vládě roku 1867 dosáhl úplné nezávislosti na Turecku a rozšíření území Srbska směrem na jih. Dynastie Obrenovićů však skončila neslavně. Po Milanovi II., který prohlásil Srbsko královstvím, nastoupil na trůn Alexandr II. Jeho vládu poznamenaly skandály kolem královny Dragy, rozené Mašínové, a královská rodina byla nakonec vzbouřenci roku 1903 vyvražděna. Následně se již potřetí na trůn vrátili Karađorđevićové[9], reprezentováni nyní králem Petrem I. Ten žil téměř celý život po vyhnání svého otce Alexandra ve francouzském exilu, získal vysoké hodnosti ve francouzské armádě, zúčastnil se bosenského povstání a byl ženat s dcerou černohorského knížete a později krále Nikoly I. Zorkou Petrović-Njegoš. Za jeho panování Srbsko zažívalo velký hospodářský a kulturní rozkvět. I přesto ale zemi tížly mnohé spory, hlavně s Bulharskem, se kterým Srbsko svedlo válku v polovině 80. let 19. století. Nová generace politiků, umělců a společnost vůbec se zaměřila na Anglii a Francii a odpoutala se od Německa a Rakouska[8], jehož vliv byl díky blízkosti rakousko-uherských hranic u hlavního města Bělehradu nesporný. Srbsko se stalo spojencem států Dohody. V letech 1912-1913 se Srbsko zúčastnilo první balkánské války spolu s Černou Horou, Bulharskem a Řeckem. Srbská 1. armáda pod vedením prince Alexandra zvítězila nad tureckou armádou v bitvě u Kumanova, Turci byli definitivně vyhnáni z Balkánu a Srbsko dosáhlo rozšíření svého území o většinu Kosova a část Makedonie (v údolí řeky Vardar, dnešní území republiky Makedonie). Následně ve druhé balkánské válce zvítězilo nad Bulharskem. V roce 1914 byl v Sarajevu srbskými nacionalisty proveden atentát na Františka Ferdinanda d'Este a po vypršení ultimáta 28. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku.[9]

První světová válka

generál Živojin Mišić

Atentát na Ferdinanda d'Este, jehož hlavními pachateli byli mladí srbští nacionalisté z Bosny, postavili Srbsko do obtížné situace. Rakousko-Uhersko vyvolalo ostrou kampaň proti Srbsku a proti Srbům žijících na území monarchie. Srbští politici se snažili vyvrátit obvinění a proto atentát ostře odsoudili. Rakouské ultimátum, jehož přijetí by ze Srbska fakticky učinilo rakouského vazala, však odmítli a válku přijali. Srbský premiér Nikola Pašić po přečtení zprávy o vyhlášení války prorocky zvolal: "Rakousko nám vyhlásilo válku. To bude jeho konec!"
Válku proti habsburské monarchii ze začátku Srbsko s pomocí černohorských vojáků vedlo úspěšně. První ofenzívu Rakušanů odrazilo a srbské oddíly dokonce pronikly na území Bosny a dobyly Sarajevo. Na podzim nastal zlom. Rakousko-Uhersko 6. listopadu zaútočilo na celé frontě a srbská armáda se prakticky zhroutila. Záhy se však vzpamatovala a již 3. prosince armáda pod vedením generála Živojina Mišiće vyrazila do protiofenzivy. Rakousko-uherská linie na řece Kolubaře zakolísala a rozpadla se. Vzápětí byl osvobozen Bělehrad, který byl pod nadvládou Habsburků pouze 13 dní. Srbové se díky vítězství nad mnohonásobnou přesilou stali středem obdivu spojenců ze západu i z východu. Vydrželi se úspěšně bránit ještě celý rok, ale koncem roku 1915 vstoupily do války proti Srbsku také Bulhaři a Rakušanům dorazila na pomoc také silná německá armáda pod velením generála von Mackensena.
Na přelomu roku 1915 a 1916 byla srbská armáda zatlačena na jih země a území státu bylo rozděleno mezi Rakousko a Bulharsko.[9] Zatímco Rakušané ve své okupační zóně neplánovali trvalé připojení, protože se obávali vyhrocení národnostních rozporů v říši, Bulharsko se snažilo srbskou národnost kompletně zlikvidovat a na jím okupovaném území začala silná bulharizace, ničení dokumentů a knih v srbštině a bulharština se stala úředním jazykem na úřadech a ve školách. Srbská armáda ustupovala v kruté zimě přes Albánii a s pomocí francouzského loďstva se znovu shromáždila na řeckém ostrově Korfos. Následně bylo asi 40.000 vojáků převezeno do Řecka na soluňskou frontu.
V září 1918 se armádě Srbska s pomocí spojenců a povstalců v bulharském týlu podařilo prorazit nepřátelské linie a proniknout znovu na srbské území, kde doplňovala stavy nově naverbovanými vojáky. Bulharská a rakouská nadvláda se rychle zhroutila a po měsíci ofenzívy dosáhla vítězná srbská vojska Bělehradu.[9] Ihned po válce se začalo utvářet Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

Po skončení první světové války se Srbsko stalo součástí Království SHS. Stalo se zcela klíčovou částí státu, který zahrnoval skoro polovinu Balkánského poloostrova. Bylo však tvrdě postiženo následky války, hospodářskou krizí a vyčerpaností. Ekonomice neprospěla ani skutečnost, že nový stát se nacházel v zcela nových nehistorických hranicích a infrastruktura na toto nebyla připravena - železniční sítě byly oddělené, úroveň jednotlivých služeb v různých oblastech Srbska se drasticky lišila. Nový stát ovládla hlavně politická nestabilita, která pramenila z mnohonárodnostní povahu celého státu. I Srbsko samotné bylo víceméně národnostně nehomogenní; Vojvodinu obývali také Maďaři a Němci, na jihu se pak nacházela i albánská menšina. V duchu tehdejších ideí panslavismu byl tvořen jednotný jugoslávský národ, který však u mnohých politiků nenašel zastání. Problémy také nastaly v Makedonii. Místní obyvatelé byli považováni za Srby, Bulhaři je ale počítali i za Bulhary a v celé oblasti vládly rovněž neutěšené bezpečnostní podmínky. Někteří radikální Makedonci se na protest proti tehdejší srbské politice i oficiálně přihlásili k bulharské národnosti a začali zakládat ozbrojené spolky sympatizující s Bulharskem. Srbové se snažili Makedonské obyvatelstvo srbizovat, a tak na území dnešní Republiky Makedonie posílali srbské kolonialisty.

Druhá světová válka

V roce 1941, kdy byla královská vojska poražena se Království roztrhlo a vznikli dva samostatné státy a část byla okupována cizími vojsky. Chorvatsko se dalo na stranu Německa.[8] V Záhřebu se ujal moci Ante Pavelić - do této doby žijící v exilu a jeho ustašovské hnutí. Ustašovci začali jako vůbec první z etnickými čistkami a ty se dotkly právě srbského obyvatelstva na území chorvatského státu. Stejně tak byli postiženi i Srbové žijící na území dnešního Kosova, které bylo připojeno za pomoci italských fašistů k území takzvané velké Albánie a srbské obyvatelstvo volilo raději útěk na území vlastního srbského státu. V těchto etnických čistkách můžeme hledat počátek všech pozdějších národnostních problémů na Balkáně, nesmíme ovšem zapomínat, že prvotně byly čistky namířeny proti srbskému národu. Také v Bělehradě vznikla Nedičova loutková vláda podporovaná Berlínem. Skupinka srbských důstojníků věrných králi a vedených generálem Dražou Mihajlovičem, se však nehodlala smířit s porážkou a uchýlila se do hor. V oblasti okolo místa zvaného Ravna gora pak Četnici vytvořili centrum masivního a dobře fungujícího odbojového hnutí, které bylo podporováno Londýnem a které si díky svým učinným akcím dobylo uznání spojenců. Symbolem četniků se stala černá vlajka s lebkou a zkříženými hnáty a nápisem „Za krále a vlast - svobu nebo smrt“. Tímto heslem dávali četnici najevo svou věrnost nejen králi ale i předválečné Jugoslávii. Do boje proti Němcům a Ustašovcům se také zapojili i komunističtí Partizáni vedeni Chrovatským komunistou Josipem Titem - Broz. Ti získávali postupně podporu obyvatelstva a i jejich akce přinášely značnou efektivitu. S postupem války a narůstajícím vlivem Moskvy však čím dál častěji docházelo ke vzájemným konfliktům mezi oběma frakcemi, což účinnost akcí štěpilo. Mírové konference v letech 1943 - 1945 pak rozhodly o začlenění poválečné Jugoslávie do bloku komunistických států, i když v poněkud volnějším svazku a s jistým vlivem západu.

Socialistické Srbsko

Hlavní článek: Socialistická republika Srbsko

Již v průběhu jednání spojenců koncem druhé světové války bylo rozhodnuto, že na Balkáně dojde ke vzniku socialistického státu. I proto bylo možné, aby v tomto prostoru vznikla nová Jugoslávie. Ta se měla vyvarovat chyb, kterých se dopustila ta první, především tedy nastolením socialistického režimu, uznáním pěti národností místo faktických tří (přibyli Makedonci a Černohorci, později pak ještě Bosňáci) a důsledného potírání jakýchkoliv nacionalistických a náboženských extremistických prvků. Autorita prezidenta Tita toto umožňovala. Přesto poválečné Srbsko, byť se začalo s velkou silou obnovovat, bylo místem, kde vládl - podobně jako v dalších jiných částech Jugoslávie - tvrdý komunistický režim. Začala výstavba velkolepých projektů v socialistickém stylu, na které se podílely mládežnické brigády.

Nový Bělehrad - místo socialistické výstavby

Vzhledem k okolnostem (neúspěch první pětiletky, odvrat vlády v Bělehradě od Východního bloku) však postupem času došlo k liberalizaci poměrů[10], což umožnilo jednak kulturní rozvoj, jednak ekonomický vzestup. Srbsko nepatřilo k těm nejchudším částem Jugoslávie, jako například Bosna a Hercegovina, nebo Makedonie, nemohlo se ale měřit ani se Slovinskem. V průběhu let se ale hospodářský zázrak vyčerpal a začaly opět komplikace ohledně přidělování peněz. Jih Srbska, který je převážně hornatý, vyžadoval značné investiční náklady, které se mohly realizovat jen za přispění financování z rozvinutějších republik pomocí tzv. Fondu pro nerozvinuté republiky. Díky tomu se tak stavěly nové silnice, továrny i infrastruktura. Novou ústavou SFRJ z roku 1974 získaly jednotlivé subjekty federace sice větší autonomii, to ale znamenalo také omezení těchto finančních toků a tudíž i zhoršování životní úrovně. Nejlépe to bylo vidět na samotném jihu Srbska, v Kosovu. Přestože byla místní albánské většině zajištěna rozsáhlá kulturní autonomie a budovány byly kulturní instituce, které mnohdy dosahovaly vyšší úrovně než v samotné Albánii, nezaměstnanost, inflace a další neduhy jugoslávské cesty k socialismu dorazily i sem, a to v mnohem větší míře, než do jiných částí Srbska. Roku 1981 situace vyeskalovala ve veřejné protesty. Srbsko a Srby zachvátila vlna antimuslimských nálad, která se projevovala nejen v Srbsku nebo Kosovu, ale například i v Bosně a Hercegovině. V Bělehradě se začaly objevovat otázky, proč je Srbsko jako jediná ze svazových republik rozdělena ještě na autonomní oblasti (Vojvodina a Kosovo), když například Srbové v Chorvatsku vlastní autonomii nemají. Ideje komunistického Bratrství a jednoty začaly dostávat těžkou ránu. K tomu se navíc přidaly obavy z rozpadu nebo rozvolnění společného státu, které vyvolávaly proevropské ideje Slovinska, ale i Chorvatska.

Veljko Kadijević, ministr obrany SFRJ a dříve generál JNA v dobách rozpadu Jugoslávie

V této atmosféře poloviny 80. let se k moci v Srbsku začala dostávat skupina politiků, která prohlašovala, že je nutné bránit srbský národ a postavit se za jeho národní zájmy. Mezi těmito lidmi dominoval Slobodan Milošević, kterému se podařilo získat velký vliv a odstranit předchozí garnituru, představovanou Ivanem Stambolićem. V nadcházejících debatách o budoucí podobě jugoslávského státu Srbsko prosazovalo centralistické postoje a v případě rozpadu federace hodlalo diskutovat o úpravách hranic srbské svazové republiky tak, aby zahrnovala etnicky čistá srbská území. Znovu se tak vrátil nacionalismus, který v dobách meziválečných, ale ještě i počátku 20. století, způsoboval izolaci jednotlivých národních skupin Srbska i jeho okolí, v plné síle. Ekonomická situace svazu nebyla dobrá, Srbsko - podobně jako mnohé další republiky, převážně ty chudší - se propadalo do stále závažnějších problémů. Protržně orientované reformy ve Slovinsku a Chorvatsku však v obou severních republikách zaznamenaly úspěch a ještě více znepokojovaly Bělehrad. Svazový premiér Ante Marković se rozhodl situaci řešit přijetím drastického ozdravného plánu, který měl zkrotit inflaci a zajistit normální fungování ekonomiky. Nacionalistické vášně vyvrcholily projevy Slobodana Miloševiće v Kosovu na Gazimestanu na Vidovdan 1989. Situace v autonomní oblasti byla již v této době velmi špatná, Srbové ji hojně opouštěli. Nacionalisté se snažili tvrdit, že se jednalo o výsledek albánských násilností, Albánci naopak poukazovali na vysokou nezaměstnanost a špatnou situaci, kterou vláda v Bělehradě nedokázala řešit. Po několika vážnějších demonstracích byla autonomie Vojvodiny i Kosova i přes jejich silné protesty fakticky zrušena a obě oblasti začaly být nově spravovány přímo z Bělehradu. Vliv srbských nacionalistů se tak ve federaci posílil, neboť nyní měli k dispozici tři namísto jednoho hlasu. Začátkem roku 1990 se konal v Bělehradě 14. kongres Svazu komunistů Jugoslávie, ve kterém se Srbsko postavilo i přes protest téměř všech ostatních republik za centralistické pokračování federace. V nadcházejících prvních svobodných volbách se jasně ukázalo, za čím Srbové stojí, tedy za svoji Socialistickou stranou pod vedením skupiny lidí kolem Miloševiće, zatímco v ostatních republikách se začaly prosazovat demokratické politické proudy, proevropského typu. V červnu a červenci 1991 vyhlásilo Slovinsko a Chorvatsko nezávislost, chorvatští Srbové se postavili proti. Vrátit situaci do původního stavu měla armáda, která se pokusila obě oblasti obsadit, nicméně v souboji s místními jednotkami TO vypukla regulérní válka. Ve vojenských kruzích začal jasně dominovat srbský prvek a z celosvazové armády se stala jasně armáda respektující jasně zájmy Srbů a tedy Miloševićova Srbska. Vzhledem k tomu, že násilná anexe byla neúspěšná a nově vznikající státy získaly fakticky podporu Západu (EU uznala jak Slovinsko, tak i Chorvatsko a Bosnu a Hercegovinu), transformovalo se Srbsko a Černá Hora ve Svazovou republiku Jugoslávii, která byla fakticky vyhlášena 27. dubna 1992.

Rozpad Jugoslávie

Soubor:Breakup of Yugoslavia.gif
Animace rozpadu Jugoslávie

Po pádu komunismu se rozhořela občanská válka v Jugoslávii, během které se postupně odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko, Republika Makedonie i Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora zůstaly ve společné federaci pod názvem Svazová republika Jugoslávie, jejímž představitelem byl Slobodan Milošević. Organizace spojených národů neuznala stát jako nástupnický po Jugoslávii, schválila ale tuto federaci. Zbytek původního federativního státu sice zamítl socialismus jako formu státního zřízení, Miloševićova socialistická strana však v Srbsku vládla pevně. Protesty proti ní byly v Bělehradě rozháněny. Představitelem opozičního hnutí v Srbsku se stal Vuk Drašković a jeho strana SPO. Nově vzniklou federaci zachvátila nelehká hospodářská situace. Válečné podmínky v nově vzniklých okolních zemích a mezinárodní embargo vedly k definitivnímu zhroucení ekonomiky, která byla již kritická v 80. letech. Životní standard poklesl, měna se zhroutila. Velkolepé plány, mezi které patřila například kandidatura Bělehradu na pořádání letních olympijských her v roce 1992, vzaly za své. Situace se začala horšit rovněž v Kosovu, kam nakonec byla vyslána jugoslávská armáda, aby celou situaci uklidnila. To ale vedlo k další eskalaci nenávisti. V červnu 1999 se rozhodly země NATO dát tehdejšímu režimu ultimátum, aby své jednotky z Kosova stáhl, nicméně tak učiněno nebylo. Letecké síly NATO zahájily následně bombardování tehdejší Jugoslávie, a tedy i Srbska. Zničeny byly mnohé budovy a těžce poničena byla i infrastruktura. Jugoslávská armáda se musela nakonec stáhnout. V roce 2002 se federální parlament rozhodl pro změnu názvu a udělení větší pravomoci oběma republikám. Tak byl název státu změněn na Státní společenství Srbsko a Černá Hora. Černá Hora však stále cítila potřebu se zcela osamostatnit, a tak tento již víceméně samostatný stát, který se Srbskem měl již jen společnou obranou politiku, uspořádal 21. května 2006 referendum o nezávislosti, ve kterém zvítězili zastánci nezávislosti a tak 3. června vyhlásila nezávislost. Srbsko následně vyhlásilo svou nezávislost 5. června 2006. Parlament autonomní oblasti Kosovo vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj ostatních států není jednotný.

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 Příruční slovník naučný. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. Kapitola Jugoslávie, s. 400. (cs) 
  2. BLAGOJEVIĆ, Miloš. Srbija u doba Nemanjića. Bělehrad : Bajat, 1989. ISBN 86-7039-028-0. Kapitola Zemlja i podneblje, s. 15. (sr) 
  3. 3,0 3,1 BLAGOJEVIĆ, Miloš. Srbija u doba Nemanjića. Bělehrad : Bajat, 1989. ISBN 86-7039-028-0. Kapitola Duklja i njeni vladari, s. 22. (sr) 
  4. BLAGOJEVIĆ, Miloš. Srbija u doba Nemanjića. Bělehrad : Bajat, 1989. ISBN 86-7039-028-0. Kapitola Raški veliki župani, s. 25. (sr) 
  5. BLAGOJEVIĆ, Miloš. Srbija u doba Nemanjića. Bělehrad : Bajat, 1989. ISBN 86-7039-028-0. Kapitola Raški veliki župani, s. 27. (sr) 
  6. BLAGOJEVIĆ, Miloš. Srbija u doba Nemanjića. Bělehrad : Bajat, 1989. ISBN 86-7039-028-0. Kapitola Prisustvo Turaka na Balkanu, s. 162. (sr) 
  7. BLAGOJEVIĆ, Miloš. Srbija u doba Nemanjića. Bělehrad : Bajat, 1989. ISBN 86-7039-028-0. Kapitola Prisustvo Turaka na Balkanu, s. 179. (sr) 
  8. 8,0 8,1 8,2 8,3 8,4 Geografický místopisný slovník světa, Academia, heslo Srbsko, str. 754
  9. 9,0 9,1 9,2 9,3 9,4 Příruční slovník naučný, ČSAV, encyklopedický institut, heslo Srbsko, str. 243]
  10. Příruční slovník naučný, ČSAV, encyklopedický institut, heslo Jugoslávie, str. 401]