Sarajevo

Z Multimediaexpo.cz


Sarajevo (Bosenskou cyrilicí Сарајево) je hlavní město Bosny a Hercegoviny. Dále je také sídlem samosprávné entity Federace Bosny a Hercegoviny (FBaH) a jedné ze samosprávních jednotek Federace BaH – kantonu Sarajevo. Historickou částí Sarajeva je i v 90. letech 20. století oddělené nové město Istočno Sarajevo, ležící v Republice srbské. Je přirozeným politickým, ekonomickým, kulturním a dopravním centrem státu. Se svými 597 416 obyvateli a 141,5 km² (s předměstskými opčinami přes 900 000) je i největším městem v zemi. Sídlí v něm Předsednictvo, parlament, vláda, ústavní soud, centrální banka, nejvyšší orgány Federace BaH, Kantonu Sarajevo.

Obsah

Dějiny

Raná slovanská doba

Pohled na centrum města

Ve středověku byl prostor dnešního Sarajeva tvořen shlukem vesnic (se společným tržištěm) a pevností Vrhbosna, jejíž název pochází pravděpodobně ze spojení slov „vrh“ (kopec, hora) a „Bosna“ (řeka, která v západní části údolí pramení). Již roku 1239 zde vznikla katedrála zasvěcená sv. Petrovi. Název Vrhbosna dodnes používá zdejší katolická diecéze. Od roku 1263 tu existovala i citadela, zničena byla však při okupaci osmanskými vojsky v 15. století.[1]

Osmanská vláda

Osmanská říše získala město roku 1435,[2] kdy turecký paša obsadil hrad Hođiđed na jeho území. Postupně se začíná projevovat vliv z Istanbulu a šíří se islám. Na začátku 60. let 15. století vzniká z podnětu správce města Ishak-bega Ishakoviće kryté tržiště (bezistan), vodovod, a v neposlední řadě jsou také vybudovány i objekty muslimské vakufské nadace a od roku 1477 jsou přístupné i veřejnosti. Vzniká tedy základ současného města[3]. Začátkem 16. století, konkrétně od roku 1507, se používá – a je i doložený – současný název Sarajevo. Vyvinul se z tureckých jmen jako Saraj-ovasi, Bosna-saraj a Sarajbosna, přičemž slovo saraj znamená palác. Pozdější slovanská zkomolenina tohoto názvu vytvořila dnešní podobu Sarajevo. V první polovině 16. století se správcem města stal Gazi Husrev-beg, jenž nechal postavit mešitu, medresu (muslimskou střední školu) a za jeho vlády dosáhlo město hranice 50 000 obyvatel. V té době bylo do Sarajeva přemístěno i sídlo osmanského správce (vezíra, beglerbega, valího) z Banja Luky.

Baščaršija, turecký trh v centru města

Roku 1697 však rozvoj rychle ustal. Město vyplenila rakouská vojska pod vedením Evžena Savojského. Přestože Sarajevo bylo obnoveno, již nikdy nedosáhlo takové prosperity jako dříve, navíc ztratilo statut centra ejáletuu – jež bylo přesunuto do Travniku. Osmané vládnoucí městu si však uvědomovali blízkost nedalekého Rakouska a Uherska, proto nechali v polovině 18. století vybudovat městské opevnění a na kopci nad městem pevnost. V jejich vládě se však v 19. století pomalu začaly objevovat první trhliny a náznaky úpadku; v roce 1827 se vzbouřili janičáři, později se objevovaly i další vzpoury pod vedením Huseina-kapetana Gradaščeviće, který požadoval pro Bosnu autonomii. Roku 1842 tu vznikla i první pošta a mezi lety 1850 a 1878 zde sídlil též i turecký místodržitel.

Období rakouské správy

Dne 13. července 1878 bylo na Berlínském kongresu rozhodnuto, že Bosna a Hercegovina připadne Rakousko-Uhersku. Tak se také i stalo; 19. srpna téhož roku do města vstoupily rakouské jednotky. Bosna se stala protektorátem císařství a Sarajevo její metropolí. Oproti předchozí stagnaci nastal rychlý rozvoj – vznikly továrny, školy, železnice a zavedena byla tramvajová doprava. Začalo se psát latinkou namísto arabicí (bosenskou variantou arabského písma) a cyrilice. Centrum města bylo z části zbouráno a přestavěno ve stylu tehdejších Rakousko-Uherských měst. Roku 1896 byla otevřena nová radnice (dnes knihovna), známá jako Vijećnica.

Pohled na starou část města

Město navštívil roku 1910 i císař František Josef I. V témže roce také zasedal i první bosenský parlament – Sabor. Za další čtyři roky tu došlo k tzv. sarajevskému atentátu, historické události mezinárodního významu. 28. června 1914 byl na konci mostu Latinska ćuprija u budovy knihovny postřelen následník Rakousko-Uherského trůnu František Ferdinand d'Este, který týž den zraněním podlehl. Útočníkem byl srbský nacionalista Gavrilo Princip. Událost dala podnět k první světové válce, ve městě začaly první okupační správou řízené násilnosti mezi tamnějšími Srby, Bosňáky a Chorvaty.

Sarajevo za časů první Jugoslávie a druhé světové války

Po skončení války, která zde byla obzvláště brutální, a po vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se situace uklidnila. Od roku 1929 se stalo Sarajevo i centrem tzv. Drinské bánoviny, jedné z devíti administrativních jednotek v rámci královské Jugoslávie, jež nerespektovaly historické a národnostní hranice. V této době zde žilo mezi 60 a 70 tisíci obyvatel. Radikální změnu politického uspořádání přinesla až druhá světová válka. Království Jugoslávie se rozpadlo během invaze Německa a Itálie, na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko. Za vlády tzv.Ustašovců docházelo k systematickému vyvražďování hlavně Srbů a Židů. Právě Židé, ale též Romové a další označovaní jako podlidé, byli odváženi do koncentračních táborů. Chorvatští fašisté se snažili muslimské Bosňáky zahrnout do svého národního korpusu, aby tak dosáhli navýšení počtu svého vlastního národa, zároveň se formou provokací snažili vyostřit jejich vztahy s bosenskými Srby.[4]

Pohled na město z jižního svahu údolí Miljacky
Pravoslavný kostel (Pravoslavna saborna crkva) v centru Sarajeva

Období socialistické Jugoslávie

Po osvobození města jugoslávskými partyzány a ustanovení Jugoslávie v čele s Josipem Brozem Titem jako socialistického federativního státu se stalo Sarajevo opět centrem Bosny a Hercegoviny. V pozici metropole jedné z méně rozvinutých republik Jugoslávie byla soustavně dotována federálními zdroji, počet obyvatel i zastavěná plocha rostly. Vystavěna byla panelová sídliště, továrny, muzea a školy. Roku 1961 bylo Sarajevo domovem pro 142 423 obyvatel[5], o dvacet let později zde žilo již 448 500 lidí.[2] Z provinčního města se opět stalo jedno z významných sídel na Balkáně. Hlavní událostí, která Sarajevo proslavila asi nejvíce, byly XIV. Zimní olympijské hry zahájené 15. února 1984. Na přelomu 80. a 90. let tu žilo již podle sčítání lidu 429 672 obyvatel. Existovaly i plány na výstavbu podzemní dráhy. Ne vše však ukazovalo na tak rychlý rozvoj, jak se mohlo zdát. Již od poloviny 80. let byla Jugoslávie ve stagnaci, která přecházela v permanentní krizi. Postupně se soužití jednotlivých národů, ve městě zastoupených, začalo zhoršovat.

Občanská válka a nezávislost

Podrobnější informace naleznete na stránce: Protiválečná demonstrace v Sarajevu 1992

Vrcholem tohoto neudržitelného stavu bylo vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny 3. března 1992 a vytvoření nezávislého státu po vzoru Chorvatska. Bělehrad referendum o nezávislosti neuznal a odvolal se na ústavu, podle níž musí být území socialistické republiky v případě ohrožení bráněno silou (toto stanovisko získalo rychle podporu ze strany bosenských Srbů). Již probíhající válka v Chorvatsku se tak přenesla i na území BaH a později i do Sarajeva. Okamžitě po vyhlášení nezávislosti se ve městě začaly vytvářet paramilitární jednotky. Situaci vyostřovaly především události ve východní Bosně, kde docházelo k prvním případům etnického násilí. Poté, co padly první výstřely v Bijeljině, začaly tisíce obyvatel největšího města Bosny a Hercegoviny protestovat proti válce. Jejich shromáždění bylo ukončeno až odstřelováním srbské polovojenské jednotky z hotelu Holiday Inn.; k zastavení násilí vyzval i Alija Izetbegović, tehdejší prezident země. Ten také vyhlásil v zemi výjimečný stav.

Tyto výzvy však nakonec byly plané; Srbové odmítli uznat nezávislý stát v jakékoliv jeho podobě a spíše se snažili zemi rozdělit s Chorvaty. Město následně od května 1992 začala bombardovat a později obléhat, již nyní výhradně srbská, Jugoslávská lidová armáda (JNA), a to po celé tři roky války. Zničeno bylo mnoho významných památek, celé město bylo silně poškozeno. Dodávky elektřiny, vody, tepla a lékařské péče ustaly a místní obyvatelé se ocitli v nesnesitelných podmínkách. Dařilo se černému trhu a kvetl prodej předražovaných potravin. Jediný koridorem, díky němuž bylo město přístupné, vedl přes letiště; tudy také přinášely pomoc konvoje OSN. Civilisté pod letištěm vybudovali cca 800 m dlouhý tunel,[6] kterým se pokoušeli zajistit si základní potřeby; v současné době slouží část tunelu jako muzeum.[7] Válka si podle odhadů vyžádala v Sarajevu 12 000 mrtvých a 50 000 zraněných. Dnes tuto dobu připomínají relativně nové hřbitovy, jak křesťanské, tak muslimské. Válku ukončila až mírová smlouva z amerického Daytonu podepsaná 19. prosince 1995 v Paříži. Podle smlouvy také bylo stanoveno budoucí uspořádání země. Obě znepřátelené strany – tedy Srbové na straně jedné a Chorvaté spolu s Bosňáky na straně druhé – dostali území země rozdělené půl na půl, hlavní město však s výjimkou několika menších předměstí na východě připadlo Federaci Bosny a Hercegoviny – nově ustanovené entitě, které spravuje tu oblast BaH, kde žijí převážně Bosňáci a Chorvaté.

Ze strachu před možnou odplatou a za masivní propagandy bosenskosrbského vedení se z města vystěhovaly další tisíce Srbů (odhaduje se, že jich zůstalo již jen 30 000), kteří dnes žijí ve východní Bosně. Do Sarajeva naopak začali přicházet uprchlíci (především Bosňáci), z východní Bosny, kteří dosud pobývali v dalších velkých městech – Tuzle a Zenici. Do deseti let po válce jsou škody takřka již neznatelné (hlavně centrum Sarajeva se velmi změnilo), s výjimkou některých staveb. Odhaduje se, že do předválečného stavu osídlení se Sarajevo vrátí někdy kolem roku 2020. Město podalo kandidaturu na konání Zimních olympijských her v roce 2010 (neúspěšně)[8][9] a 2014 (tu však stáhlo). [10]

Geografie

Sarajevo se rozkládá jihovýchodním směrem od pomyslného středu Bosny a Hercegoviny, v relativně rozsáhlém, směrem k západu rozšiřujícím se, údolí řeky Miljacky a částečně zasahuje i do velkého údolí řeky Bosny. Její vyvěračka (Vrelo Bosne) patří k významným přírodním památkám okolí města. Úpatí údolí Miljacky je velmi strmé, což lze vidět na místní zástavbě a uličkách s velmi prudkým klesáním se serpentinami. Okolní krajina je velmi hornatá; nejvyšším vrcholem je Treskavica s 2 088 m n m.

Panorama

Panorama Sarajeva
Panorama Sarajeva z opevnění Žuta Tabija (květen 2012)


Podnebí

Sarajevo má mírné podnebí, nachází se nedaleko rozhraní mírného kontinentálního a teplého středomořského klimatu. Roční průměr teplot zde činí 10 °C, léta jsou mírná (průměr 18,1 °C), zimy studené (0,3 °C).[11] Nejteplejším měsícem v roce je červenec, nejchladnějším pak leden. Nejvyšší zaznamenaná teplota v Sarajevu byla 40° C 19. srpna 1946, nejníže pak rtuť teploměru klesla 24. ledna 1942 na –26,4 °C. Průměrný úhrn srážek za rok tu dosahuje 932 mm; nejdeštivějším měsícem je říjen a nejsušším březen.[12]

Demografie

Zima v sarajevské čtvrti Baščaršija
Budova parlamentu socialistické republiky Bosny a Hercegoviny (v rámci SFRJ) v roce 2001; roku 2007 byla celá stavba rekonstruována
Budova parlamentu v roce 2007 po rekonstrukci

V roce 2002 dosáhl počet obyvatel Sarajeva 292 399, což je oproti 429 672 v roce 1991 značný pokles. Podílely se na něm především události spojené s válkou z let 1992–1995, kdy město opustilo přes 100 000 jeho původních obyvatel. Válečný konflikt pozměnil také etnické složení sarajevské populace. V roce 1991 ve městě (současných 4 obvodech a předměstí Ilidže) žilo 259 470 (49,23 %) (Bosňáků), 157 143 (29,82 %) Srbů, 34 873 (6,62 %) Chorvatů a 56 460 (10,71 %) Jugoslávců. Ještě před vypuknutím bojů v květnu 1992 z města odešla značná část obyvatelstva. Podle současných poválečných hranic v roce 1991 žilo 98,5 % obyvatel Sarajeva v té části, jež je dnes Federací Bosny a Hercegoviny a 1,5 % na území současné Republiky srbské. V roce 2002 žilo ve čtyřech městských obvodech 230 130 (77,4 %) Bosňáků, 35 606 (12,0 %) Srbů a 22 380 (7,5 %) Chorvatů. V současné době tvoří 52 % obyvatel tu část Sarajevanů, kteří se ve městě usídlili během svého života.[13] Přistěhovalectví ze zbytku země do metropole stále pokračuje a tak není vyloučeno, že město by mohlo v polovině 21. století překročit metu jednoho milionu obyvatel.

Náboženství

Sarajevo je centrem jak bosenského islámu, tak i římskokatolické a pravoslavné křesťanské církve; zastoupeni jsou rovněž i Židé. Na rozdíl od ostatních měst je tak Sarajevo nábožensky velmi heterogenní;[14][15] nachází se tu kostely, synagogy i mešity (celkem 86). V 80. letech byl poměr mezi věřícími relativně vyrovnaný; Sarajevo bylo velmi multikulturním městem – přezdívalo se mu evropský Jeruzalém. Po válce však začal, vzhledem k národnostnímu složení obyvatelstva podle poválečných vnitrostátních hranic, získávat převahu islám (roku 1997 tvořili již 87 % všech Sarajevanů Bosňáci). Právě to bývá kritizováno převážně srbskými kruhy.

Administrativní dělení

Město se dělí administrativně na 4 opčiny (Centar, Novi Grad, Novo Sarajevo a Stari Grad). Spolu s dalšími opčinami Ilidža a Vogošća tvoří zmíněné čtyři tzv. Větší Sarajevo. Před válkou bylo Sarajevo mnohem rozsáhlejší; východní části však připadly Republice srbské a byly reorganizovány jako bosensky Srpsko Sarajevo (dnes Istočno Sarajevo – východní Sarajevo); největší takovou bývalou částí města je například Pale.

Sarajevo divisions.png

Ekonomika

Sarajevská tržnice

Sarajevo patří vzhledem ke svému významu a centralistickému charakteru Bosny a Hercegoviny k hospodářsky nejsilnějším oblastem v zemi. Jeho ekonomická prosperita stojí jak na průmyslu, tak i na službách a v neposlední řadě i na turistice. Sídlí zde bosenská centrální banka a sarajevská burza. Ve městě má své závody mnoho zahraničních společností, jako například Harris Communications, Brown&Root, Škoda Auto, či Coca-Cola. V poslední době se zde staví velká obchodní centra Bosmal City Centar, jehož vlastníkem je bosensko-malajská společnost, Mercator, Merkur aj. Ekonomický vzestup města začal již v 80. letech; zatímco pro celou SFRJ to bylo období jisté stagnace, bosenská metropole zažívala růst díky přípravě na zimní olympijské hry. To ji přivedlo k zájmu mnohých investorů, jež sem přesunuli následně některé své výrobní a obchodní kapacity. Velkým šokem se ale stala válka, během níž Srbové, jenž město obléhali, útočili na významné průmyslové závody; ustala tehdy i jakákoliv hospodářská činnost. Po ukončení bojů, podepsání míru, začíná poválečná obnova města. [16] Situaci zhoršilo vystěhování Srbů a příliv Bosňáků z jiných částí země. Nyní je většina práceschopných obyvatel zaměstnána v průmyslu (19,4 %), následuje obchod a služby (12,9 %), pak doprava (9,9 %) a školství (8,7 %). Nejvíce pracovních míst je koncentrováno v městských obvodech Centar a Novo Sarajevo.

Infrastruktura

Telekomunikace a média

Jako centrum celé země je Sarajevo rovněž i střediskem veškerých telekomunikačních služeb a masmédií, které jsou provozovány na celostátní úrovni. Sídlí tu státní televize (kanál BHRT), dále pak televize Federace Bosny a Hercegoviny (též součást té státní) s názvem FTV (RTVFBiH). Vysílá rovněž i kantonální stanice, v neposlední řadě pak i mnoho komerčních kanálů, jako například NTV Hayat, TV Pink nebo TV OBN. V Sarajevu též mají své sídlo také celostátní deníky Oslobođenije a Dnevni Avaz. Oba dva sídlí v jednom velkém komplexu ve čtvrti Novo Sarajevo, který je mediálním centrem Sarajeva. Mezi další tituly, které však nejsou tak významné, patří například Slobodna Bosna, Jutarnje novine či chorvatskojazyčný Hrvatska riječ.

Doprava

Sarajevská tramvaj v druhé polovině 19. století
Sarajevské mezinárodní letiště
Podrobnější informace naleznete na stránce: Tramvajová doprava v Sarajevu

Sarajevo je dopravním uzlem země. Je podlouhlého východo-západního tvaru, což v městské i meziměstské dopravě klade nároky právě na spojení mezi těmito dvěma stranami. Nachází se tu hlavní železniční nádraží i mezinárodní letiště; místním obyvatelům slouží tři druhy veřejné dopravy. Velká část silničních dopravních tepen je tedy vedena mezi východem a západem; na západě vycházejí k Dálnici A1, vedoucí údolím řeky Bosny na sever republiky. Severo-jižní spoje jsou také značně dopravně vytíženy. Mezi ulice s největší mírou dopravního ruchu patří Titova ulica a třída Zmaj od Bosne. Naopak nejmenší vytížení a nejhorší dopravní podmínky jsou na svazích okolo města, kde se nachází převážně vilová zástavba. Mezi tři již uvedené druhy dopravy patří tramvaje (tramvajová síť spojuje právě staré město na východě se sídlišti na západě města a má páteřní charakter), doplňované trolejbusy a autobusy, které obsluhují například strmé svahy údolí řeky Milajcky. Ve městě jezdí československé a české tramvaje a trolejbusy.[17] Sarajevské mezinárodní letiště (IATA:SJJ, do rozpadu Jugoslávie zvané Butmir,[18] známé z časů občanské války, kdy se stalo jediným koridorem k obléhanému městu využívaným jednotkami OSN, se nachází na jihozápadě metropole nedaleko řeky Bosny. Letiště je z celostátního (ne však z celoevropského) hlediska velmi významné; dopravu sem zajišťuje mnoho dopravců, jako například B&H Airlines, Austrian Airlines, Alitalia, Aero Flight, Lufthansa, Jat Airways (srbské aerolinie), Croatia Airlines a mnozí další. V roce 2004 bylo na letišti odbaveno 397 000 cestujících, což je od roku 1996, kdy to bylo pouhých 25 000[19]

Kultura

Národní divadlo

Kulturní život ve městě vychází z tradic zdejších obyvatel; pevně je spjat s náboženským, který je de facto symbolem všech tří majoritních národů Bosny a Hercegoviny. Protože v hlavním městě převažují muslimští Bosňáci, má islám a jeho tradice nezastupitelný vliv na život ve městě. Přesto je však neporovnatelně nižší než v jiných zemích, kde většinu obyvatel tvoří právě muslimové; lze tedy Sarajevo označit jako relativně multikulturní město.

V oblasti kulturní vybavenosti hlavní město disponuje všemi institucemi, které jsou pro sídlo s několika sty tisíci obyvateli nezbytné. Sarajevanům slouží několik muzeí (včetně zemského Zemaljski muzej a městského muzea Muzej Sarajeva), škol i náboženských objektů, často starých i několik set let. V neposlední řadě tu sídlí také spousta divadel, ze kterých je nejvýznamnější Národní (bosensky Narodno pozorište), stojící již od roku 1921. Počínaje rokem 1949 má město i svojí operu (bosensky Sarajevska opera), která zahájila svojí činnost Prodanou nevěstou od Bedřicha Smetany.

Během každého roku se konají různé festivaly, jako například Baščaršijske noći (Baščašijské noci; hudební, taneční a jiná kulturní představení), Sarajevska zima (převážně výstavy) či Sarajevský jazzový festival. Od roku 1995 se koná každoročně také i festival filmový. Za dob Jugoslávie bylo hlavní město Bosny a Hercegoviny známé také jako centrum pop-rocku. Některé dnes úspěšné místní skupiny pocházejí právě ze Sarajeva.

Školství

Budova akademie výtvarných umění (Akademija likovnih umjetnosti)

Sarajevo má ve školství dlouhou tradici; první univerzita tu vznikla roku 1531, založil ji Gazi Husrev-beg, druhý správce Bosny za Osmanské nadvlády. Jmenovala se Chaniká, a jednalo se o súfijskou školu. O šest let později zde přibyly i další obory. Vyučovalo se právo (šaría), teologie, filozofie, existovala také i univerzitní knihovna. Do 19. století se jednalo o nejvýznamnější školu v celé Bosně a Hercegovině; spolupracovala s tehdejší istanbulskou medresou.

První zcela sekulární škola (Sarajevská univerzita Univerzitet u Sarajevu) byla otevřena až roku 1940 (svůj současný název ale získala až o dalších deset let později); během celých let čtyřicátých vznikalo postupně několik fakult. V druhé polovině 20. století se pak univerzita dále rozvíjí a pomáhá vytvářet nové školy podobného typu v Banja Luce, Mostaru a Tuzle. 70. a 80. léta jsou pak ve znamení oddělování některých fakult od univerzity. Přibývají studijní obory (nové technické obory); vzhledem ke stagnaci na konci 80. let se však situace ve školství celkově zhoršuje.

Sarajevská univerzita obnovila činnost první rok po válce, roku 1996. V dnešní době spolupracuje s dalšími vysokými školami v Evropě, v USA a v arabském světě. Na počátku 21. století Sarajevanům slouží kromě vysokého školství též kolem čtyřiceti základních a třiceti středních škol.

Památky

Vzhledem k dlouhé historii zahrnující mnoho období, kdy se střídaly různé kultury i náboženství, je hlavní město Bosny a Hercegoviny relativně bohaté na množství různých památek, jak křesťanských, tak i muslimských, či židovských. Na území Sarajeva se nacházely různé muslimské sakrální stavby, mezi které lze zařadit například mešitu Mehmed-bega Minetoviće (stála v letech 1463 – 1464), prvního bosenského sandžakbega, mešitu Bali-bega Malkočeviće (1475–1476) na Bistriku, dále sem také patří mešita Ajas-bega, Jahja-pašova mešita, mešita Sarače-Ismaila a mnoho dalších. Ani jedna z nich se však nedochovala do dnešních dnů. Totéž i platí o křesťanských stavbách; původní předosmanské stavby bosenské církve byly buď přebudovány, či zničeny za vlády Osmanů.

Sarajevo má také ale i pamětihodnosti z 19. století, resp. jeho konce, který byl ve znamení Rakousko-Uherské vlády, a též i ze století dvacátého, z časů Království SHS a Jugoslávie. Mezi tyto budovy lze zařadit například knihovnu a Katedrálu srdce Ježíšova, tedy katedrálu Vrhbosenské arcidiecéze. K novějším stavbám se pak řadí Zemské muzeum, Aškenazská synagoga, či Národní divadlo.

Sport

Sarajevo na sebe upoutalo pozornost roku 1984 pořádáním zimních olympijských her. Ty se poprvé konaly nejen v Jugoslávii, ale také i socialistické zemi. Celá země se snažila o nejlepší prezentaci, paradoxně v situaci hospodářské krize 80. let a znepokojující problémy v některých jejích částech. Investovalo se do mnohých sportovných zařízení a areálů v oblasti, která původně patřičné zázemí neměla a kde nebyla rozvinuta sportovní tradice. Ve městě se nachází ještě dnes mnoho komplexů pro zimní aktivity, které byla během olympiády využívána a byly ušetřeny válečných událostí (například stadion Koševo). Velmi populární je zde fotbal; ve městě sídlí dva prvoligoví rivalové (FK Željezničar (od 1921) a FK Sarajevo (od 1946)), další kluby se účastní nižších soutěží. V dalších sportech, například basketbalu, je úspěšný tým KK Bosna, který se proslavil hlavně vítěžstvím v evropském poháru v roce 1979.

Partnerská města

Literatura

  • ČAMOVÁ, Sabina. Osobité kouzlo Sarajeva [online]. iDNES.cz, 2001-9-20, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online.
  • ČANKOVIČ, Miodrag. Sarajevo u socijalističkoj Jugoslaviji. Sarajevo : Istorij, 1988.
  • JANČAR, Drago. Krátká zpráva z dlouho obléhaného města. Sarajevo, 1994. Olomouc : Votobia, 1997. 90 s. ISBN 80-7198-276-8.
  • KARAHASAN, Dževad. Loučení se Sarajevem. Praha : Mladá Fronta, 1995. 118 s. ISBN 80-204-0548-8.
  • NICHOLSON, Michael. Tisíc mil z mrtvé země. Praha : Columbus, 1995. ISBN 80-901727-9-2.
  • PROHIČ, Kasim. Sarajevo. Sarajevo : [s.n.], 1983.
  • SALIHAČ-GORSKY, Mirsad. Bosna a Hercegovina. Vřesina : SKY, 2004. ISBN 80-86774-03-1.

Reference

  1. ↑ Columbia Encyclopedia – Sarajevo (anglicky)
  2. ↑ 2,0 2,1 Geografický místopisný slovník světa. Praha : Academia, 1999. ISBN 80-200-0445-9. s. 698.
  3. ↑ Valerijan, Žujo; Imamović, Mustafa; Ćurovac, Muhamed (1997). Sarajevo. Svjetlost.
  4. ↑ Islám pod hákovým křížem: Velký Muftí a nacistický protektorát Bosny a Hercegoviny, 1941–1945 (anglicky)
  5. ↑ Příruční slovník naučný, III. díl, str. 21
  6. ↑ BBC – Sarajevo's tunnel of hope (anglicky)
  7. ↑ Sarajevo War Tunnel Museum (anglicky)
  8. ↑ Sarajevo 2010 Winter olympic Games Bid (anglicky)
  9. ↑ Olympic.org – Vancouver 2010 (anglicky)
  10. ↑ GamesBids.com – 2014 Olympic Winter Bid - Sochi (anglicky)
  11. ↑ Federální statistický úřad – Teploty a srážky (anglicky)
  12. ↑ BBC – Average Conditions - Sarajevo, Bosnia-Hercegovina (anglicky)
  13. ↑ Demografie [online]. Město Sarajevo, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ Adherents.com – Religion by location - Sarajevo (anglicky)
  15. ↑ Archdiocese of Vrhbosna – Informace (anglicky)
  16. ↑ European Reconstruction and Development in South East Europe – The European Community (EC) Europe for Sarajevo Programme (anglicky)
  17. ↑ Fotografie - Sarajevo [online]. Трамваи и троллейбусы в странах бывшего СССР, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (rusky) 
  18. ↑ Historijat razvoja aerodrowa Sarajevo [online]. Sarajevské mezinárodní letiště, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (srbsky) 
  19. ↑ Statatistic data for Sarajevo Airport (anglicky)
  20. ↑ Fraternity cities [online]. Město Sarajevo, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Sarajevo
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Sarajevo
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Sarajevo“