Black-Friday-2019-12-Multimediaexpo.png

Zvon

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Soubor:Moscow98kremlin8.jpg
Car kolokol v Moskvě

Zvon je samozvučný bicí nástroj kalichovitého tvaru, sloužící ke svolávání věřících k modlitbě nebo jiné signální funkci. Je tvořen tělem zvonu a srdcem, které je zavěšeno uprostřed těla zvonu a je pohyblivé (bicí součást zvonu). Velké zvony jsou odlévány zkušenými kovolijci, respektive zvonaři, ze zvláštní bronzové kovové slitiny tzv. zvonoviny. Bývají zdobeny nápisy a reliéfy a jsou zvukově naladěny na konkrétní tón. Malé zvony a zvonky mohou být vyráběny i z plechu lisováním či jinou vhodnou strojní technologií.

Zvony jsou nejčastěji používány v církevní praxi v chrámech, klášterech, kostelích a kaplích. V některých obcích mohou být zřízeny samostatné zvonice či zvoničky, církevní i světské (kupř. požární). Zvony slouží ke svolávání na mši, pro odzvánění času i při mimořádných společenských událostech, nejčastěji při úmrtích osob, kdy se zvoní umíráček, ale i při svatbách, narozeninách význačných osob, korunovacích panovníků, inauguracích volených hlav států apod. Zvonění je odedávna užíváno coby poplachový signál - například při požáru, povodních, při vpádu cizích vojsk, dnes také při radiačním nebezpečí. Dále se zvony a zvonky používají v symfonické hudbě jako zvláštní bicí nástroj. Velké zvony bývají pojmenovávány po svatořečených osobách a musí být také řádně vysvěceny.

Největším zvonem v České republice je zvon Zikmund, který se nachází ve věži Svatovítské katedrály na Pražském hradě. Ve starší literatuře se uvádí jeho hmotnost 16,5 tuny,[1] podle novějších odhadů je asi o 3 tuny lehčí.[2] Mezi významné památky patří hudební nástroje složené z většího počtu zvonů, tzv. zvonkohry, z nichž u nás nejznámější je hradčanská zvonkohra instalovaná v Pražské Loretě.

Obsah

Názvy jednotlivých částí zvonu

Části zvonu: 1. hlava, 2. koruna, 3. čepec 4. rameno, 5. krk, 6. lem, 7. , 8. ústa, 9. srdce, 10. věnec

Zvon jako celek lze rozdělit na dvě základní části: tělo a srdce.[3]

Tělo se dále dělí na čtyři části (odspoda): věnec, krk, čepec a koruna.

Srdce je ve zvonu zpravidla zavěšeno na koženém pásu, tzv. bandalíru, který je upevněn na vnitřní ucho (též šarnýr), kterých může být i více.

Srdce se dále dělí na čtyři části (odshora): oko, sloužící k zavěšení, dřík – dlouhá část srdce, pěst, která při zvonění bije do věnce, a rozeznívá tak zvon, a výpusť - dolní zakončení srdce zvonu. Výpusť byla v minulosti často přeexponována přílišnou hmotností a ještě na svém konci rozšířena v tzv. kotvu. U zvonů, u nichž se rozhoupává pouze srdce a nikoli celý zvon, slouží výpusť k zavěšení provazu, aby se při vyzvánění nedostal mezi srdce a věnec.

Dolní otvor zvonu se nazývá ústa, což se pěkně shoduje s pojmem hlas, jak se říká zvuku zvonu. Průřez (profil) zvonu je žebro.

Způsoby zvonění

Tradiční zvony

V Česku nejběžnějším způsobem zavěšení zvonu je případ, kdy je zvon upevněn na zvonové hlavě s pákou, na niž je upoután provaz. Taháním provazu v pravidelném rytmu se zvon rozhoupá a srdce uvnitř zvonu bije o jeho stěnu.

Ve 20. století se v některých kostelích začal náhradou za zvoníka používat elektrický vyzváněč, který zvon rozhoupává automaticky.

Obrácené zvony

Vedle tradičního způsobu zavěšení zvonu ve svislé poloze lze občas nalézt i zvony, zvané „rebelantské“, „husitské“ či zvony „s vysokým točením“, které visí nebo spíše stojí hlavou dolů a pouze při zvonění se spustí do běžné polohy a pak se na ně zvoní šlapáním na páku, připevněnou ke zvonové hlavě. Zvon se zaráží o příčně položenou osu a ke zvonění dochází jen na jedné straně, což vede k velmi pomalým, rozvážným úderům. Tento způsob zavěšení je u nás (ale i ve světě) poměrně neobvyklý, najdeme jej pouze v Kouřimi a Rovensku pod Troskami. Máme však doklady i o jiných obcích (Velim, Kolín, Sedlčany, Jabkenice, Jistebnice), kde byly v minulosti zavěšeny „rebelantské“ zvony, později však byly převěšeny. K převěšování docházelo především za Josefa II., který rebelantské zavěšení zakázal, neboť při něm docházelo k úrazům.[4] [5]

Pevně zavěšené zvony se srdcem

Jiným způsobem zavěšení je, že zvon je pevně zapuštěn do zdiva a nehoupe se; při zvonění se rozhoupává pouze srdce. Tento způsob je u nás uplatňován spíše výjimečně, většinou z bezpečnostních nebo prostorových důvodů, zatímco v pravoslavných chrámech, především v Rusku, je to nejběžnější zavěšení zvonů. Při zvonění se tluče o stěnu zvonu pro nás nezvykle ne na dvou, ale na třech místech. Díky tomuto způsobu zavěšení mohou být ruské zvony daleko hmotnější než evropské.

Pevně zavěšené zvony s kladivem

Zvon se srdcem i kladivem

Také v zemích Orientu jsou zvony často zavěšeny „na pevno“ a zvonění se nerealizuje pomocí vnitřního srdce, ale vnějším kladivem. Tamní zvony mají ovšem zcela odlišný, více uzavřený tvar a zpravidla jen jedno ucho. Tento způsob zavěšení je u nás možno nalézt, a to u hodinových cymbálů, rozeznívaných kladívky hodinového stroje, nebo u zvonů, funkčně tyto cymbály zastupujících - v některých kostelích lze spatřit dokonce zvony, které mají jak srdce, tak kladivo, neboť se užívají k vyzvánění i k odbíjení času.

Známé světové zvony

Zavěšení zvonů na pevno umožňuje, aby orientální i ruské zvony měly daleko větší hmotnost a tedy i mohutnější hlas a bohatší výzdobu než zvony evropské, jedním dechem je však třeba dodat, že na harmoničnost hlasu se u tamních zvonů nedbá tak, jako u evropských zvonů.

Největší zvon na světě se nachází v Moskvě a je jím slavný Car kolokol, který váží 193 tun, je vysoký 6 metrů, stejný je i jeho dolní průměr a jeho šlak měří kolem 60 cm. Byl vyroben v letech 1735-1737 otcem a synem Motorinovými. Ironií je, že tento zvon nikdy nezazvonil, protože než mohl být zavěšen, byl r. 1737 požárem Kremlu rozžhaven, a když jej lidé polili vodou, zvon pukl.

Druhým největším zvonem světa byl asi stočtyřicetitunový zvon z r. 1902 v Osace v Japonsku v chrámě Šitenno-ji, který byl r. 1942 zrekvírován.

Největším dosud funkčním zvonem na světě je patrně zvon Mingun z Myanmaru, který nechal ulít král Bhouthobhuya v r. 1790 a který váží 88 tun.

Největší zvon, na nějž se zvoní rozhoupáním, se nenachází v Evropě, nýbrž v Japonsku, a to nedaleko města Gotenba na ostrově Honšu. Váží přes 36 tun a vyrobila jej v r. 2006 nizozemská zvonárna Royal Eijsbouts v Astenu za přispění českého zvonaře Petra Rudolfa Manouška.

Do té doby byl největším zvonem tohoto typu zvon Pummerin z kostela sv. Štěpána ve Vídni, který váží 22,5 tuny a byl vyroben v letech 1951-1952 náhradou za původní zvon z r. 1711, ulitý z děl, ukořistěných Turkům, který byl zničen požárem kostela za II. světové války.

Mezi další velké a známé zvony patří pařížský Savoyarde, londýnský Big Ben nebo krakovský Zikmund. Snad vůbec nejznámějších světová zvonice se nachází i italském městě Pisa všeobecně známá pod názvem Šikmá věž v Pise.[6]

Dějiny zvonařství

Související informace můžete najít také v článku: Dějiny zvonařství}}

Nejstarší zvony světa se vyráběly ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. První odlévané zvony pořizují křesťanští mniši od 5. století. V té době jsou zvony užívány především v klášteřích. Do kostelů a měst se začínají rozšiřovat od 10. století. Ve 12. století získávají zvony svůj chrakteristický zvonovitý tvar, od 16. století už mají dnešní podobu včetně tvaru čepce, koruny a systému zavěšení.[7][8]

Nejstarší zvony na českém území máme doloženy v 9. století. Od 14. století se v českých zemích začínají zvony také vyrábět. Svého vrcholu co do počtu i kvality výrobků dosáhne české zvonařství v 16. století. Po třicetileté válce dochází k jeho úpadku. Nejvíce jsou zvony postiženy rekvizicemi první a druhé světové války, které zničily asi dvě třetiny českých zvonů. Ve 2. polovině 20. století v Česku působí dvě velké zvonařské dílny, a sice Manouškové v Praze na Zbraslavi a Dytrychové v Brodku u Přerova.[9][10]

Výroba zvonů

Související informace můžete najít také v článku: Výroba zvonů}}

Zvony odlévají mistři zvonaři většinou ze zvonoviny – zvonového bronzu. Forma pro odlévání se vyrábí ze speciálně upravené hlíny a skládá se ze tří částí – jádra (vnitřního profilu zvonu), košile (falešného zvonu, který se před litím odstraní) a pláště (vnějšího profilu zvonu). Celý proces vyžaduje značné zkušenosti a obratnost. Rozmístěním reliéfů, tvarem i hlasem je každý velký zvon jedinečný.

Objekty nesoucí zvony

Zvony nejsou zavěšovány pouze na věže kostelů, ale také do celé řady jiných objektů, jako jsou věže radnic, věžičky kaplí, věžičky na domech, nádražích, školách, městské brány apod. Zvony byly rovněž od konce středověku až do 20. stol. na každé velké lodi, kde byly používány k signalizaci, zejména v mlze. (s nástupem páry vytěsněny sirénou)

Z hlediska studia zvonů jsou nejvýznamnější ty objekty, které slouží převážně nebo výhradně k jejich zavěšení, tedy zvonice a zvoničky.

Zvonice původně vznikaly jako solitérní stavby, funkčně zastupující kostelní věže. K tomuto způsobu se v poslední době vracejí architekti při budování nových kostelů, protože zvonice, která není stavebně spojena s kostelem je konstrukčně jednodušší, protože se mechanická energie rozhoupaných zvonů nepřenáší na zdivo kostelní stavby. Zvonice bývají zděné, polozděné nebo dřevěné.

Zvoničky mívají především výstražnou a svolávací funkci. K jejich budování docházelo především od r. 1751, kdy Marie Terezie vydala protipožární nařízení, které mimo jiné přikazovalo zřídit v každé obci zvoničku pro varování před požárem.

Jména zvonů

Kostelní zvony dostávají jména při svěcení. Svěcení provádí kněz, často biskup, před zavěšením zvonu na věž. Zejména v menších obcích bývá svěcení zvonu velkou událostí, při níž se všichni obyvatelé sejdou přivítat nový zvon. Odtud snad také pochází rčení „dát něco na zvon“, tj. něčím se pochlubit.

Vybírána jsou zpravidla jména podle českých patronů (Václav, Anežka, Jan Nepomucký, Cyril a Metoděj) nebo největších svatých (Marie, Josef). Zvon často dostává jméno podle svatého, jemuž je zasvěcen příslušný kostel, jindy může být také spojeno s osobou zvonaře či donátora. Tradice svěcení zvonů je doložena od 10. století.

Kromě těchto „oficiálních“ jmen, obdržených při svěcení, dostávají zvony také jména lidová. Ta může zvon získat:

Jména zvonů se bohužel rychle zapomínají, takže dnes už je většina zvonů bezejmenných. U některých jmen zvonů už nelze dnes určit, z čeho pocházejí.

Ztráty zvonů

Ke ztrátám zvonů dochází především následujícími způsoby.

Požár

Požáry kostelů byly zvonům vždy největším nepřítelem. Takto byl poškozen například i Car kolokol, největší zvon světa.

Rekvizice

K masovým rekvizicím zvonů docházelo v českých zemích (ale i jinde po celém světě) během válečných konfliktů, zejména během obou světových válek, původně za účelem získání zvonového bronzu na výrobu kanónů a jiných zbraní (zvonovina s 20% cínu není vhodná pro hlavně, je příliš křehká. Houževnaté bronzy pro technické účely, vč. tlakově namáhaných hlavní, obsahují jen kolem 10% cínu, navíc se od Napoleona pro hlavně nepoužívají. Za válek ve 20. století nebylo hlavním cílem získat ušlechtilý materiál, spíše způsobit co největší ztráty, kulturní škody a zpřetrhání historických vědomí v okupovaných zemích - z toho důvodu byly prokazatelně za WWI zvony rozbíjeny a rozpouštěny v kyselině, vzniklou skalicí byly např. ošetřovány vinice.)(Z podobných pohnutek docházelo a dochází za války k podpoře sexuálního násilí.) Podle odhadů připravily válečné rekvizice Československo asi o dvě třetiny zvonového fondu.[11]

Poškození zvonu (puknutí)

Související informace můžete najít také v článku: Výroba zvonů}}

V současnosti už je možné puklé zvony restaurovat vypilováním a vyvařením pukliny, aniž by bylo nutné přelévat celý zvon. Tato operace je však náročnější a dražší než přelití, proto se provádí jen u historicky či umělecky cenných zvonů.

Krádež

Krádeže zvonů nejsou - jak by se snad mohlo zdát - nějaký výstřelek moderní doby, dochází k nim už odpradávna. Dokládá to například zajímavá příhoda z počátku 19. století ze Žabonosů (okres Kolín), kde na věži kostela sv. Václava měl své doupě loupežník Kovařík, který ve finanční tísni odcizil zdejší zvon.[12] Velmi častá byla po celý novověk praxe u obchodních lodí, když prodej dovezeného zboží nedosáhl zisku a posádka nebyla řádně vyplacena, tehdy byl prodán lodní zvon a posádka se podělila o výtěžek. Nutno však podotknout, že na lodích až na výjimky nebyly zvony nijak cenné, nejvyšší hodnotu představoval materiál.

Z nedávné minulosti můžeme uvést případ, kdy v r. 1999 z kostela sv. Floriána v Krásném Březně v Ústí nad Labem vyhodili zloději zvon z r. 1601 z okna a střepy prodali do sběrných surovin. Utržili za to 5 300 , ač odborníci stanovili cenu původního zvonu na 750 000 .[13]

Hudební stránka zvonu

Zvon jako hudební nástroj je jedním z nejsložitějších idiofonů. Vydává asi 70 - 100 tónů, přičemž čím je zvon větší, tím více tónů je slyšet. Ze všech nejdůležitější je nárazový tón, potom spodní, což je nejhlubší tón zvonu, nejlépe o oktávu nižší než nárazový, dále prima, která je naopak nejdelším tónem zvonu a měla by se s nárazovým shodovat, následně kvinta, tercie a svrchní oktáva. Podstatná ovšem není pouze harmonická shoda, ale také barva, hlasitost a délka zvuku zvonu. Dosahu zvuku zvonu je záhodno napomoci také celkovým vybavením, tedy užitím dřevěné hlavy i konstrukce a zajištěním prostupnosti zvuku stěnami. Z toho důvodu jsou praktičtější dřevěné zvonice, u zděných je dobré zasadit do zvukových oken dřevěné žaluzie místo okenic, lépe žaluzie zalomené, které způsobí, že zvuk se netlumí u kostela, ale je veden do větší vzdálenosti.

Při souzvuku více zvonů je možno dosáhnout souzvuku harmonického (čímž vznikne akord), melodického (stupnice) nebo harmonicko-melodického (akord ve stupnici). Kombinací je mnoho, oblíbené bylo např. c, es, f - TE DEUM, c, es, f, g - KYRIE. Když je příliš mnoho zvonů, svrchní tóny se ztrácejí, proto souzvuk pěti zvonů je asi nejlepší, přičemž je ovšem třeba dbát na to, aby se zvony houpaly ve správném rytmu - tak, aby se navzájem nerušily a všechny byly slyšet. Ne vždy se takový soulad podaří, čehož využila lidová tvořivost, a tak se na osoby, které se příliš hlasitě a bezohledně dovolávají pozornosti, užívá přísloví: „Kde veliké zvony zvoní, tam se malých neslyší.“ Vesměs každá obec by si přála, aby její zvony byly označeny jako ty s nejkrásnějším zvukem. V literatuře se uvádí, že nejlepší hlas mají zvony z italských Benátek; co se týče našich obcí, názory se rozcházejí a regionální literatura uvádí, že právě jejich zvony jsou ty nejkrásnější, nejzvučnější a vůbec nejlepší, lze ovšem předpokládat, že nejlepší zvuk přeci jen mají zvony, které vznikají v současnosti, neboť moderní nástroje umožňují dosáhnout té nejpřesnější slitiny, žebra a dodržení všech kroků tavby a lití.[14]

Použití zvonů

Související informace můžete najít také v článku: Použití zvonu}}

Zvonění rozdělujeme do následujících kategorií.

Ke zvonům se vážou také některé pověry a zvony mají svůj specifický význam v lidové magii.

Patroni zvonařů a zvoníků

Zvonky, ozdoba a oděvní doplněk

Zajímavosti a souvislosti

Zvonky ve slovenské Žilině

Reference

  1. Např. KYBALOVÁ, Ludmila. Pražské zvony. Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958.  
  2. Podle odhadu zvonaře Petra R. Manouška.
  3. Terminologie podle: Ottův slovník naučný, heslo zvon. WILLIAMS, E. The Bells of Russia. New Jersey : Princeton University Press, 1985.   SCHILLING, Margarete. Glocken - Gestalt, Klang und Zier. Dresden : VEB Verlag der Kunst, 1988.  
  4. KUČA, Karel. České, moravské a slezské zvonice. Praha : Libri, 2001. S. 60.  
  5. ŠVIHÁLEK, Milan. Jak se rodí zvony. Brno : Jota, 1997. S. 108.  
  6. Podle WILLIAMS, E. The Bells of Russia. New Jersey : Princeton University Press, 1985. S. 183-185.  
  7. MICHALSKÝ, J. O zvonech. Prostějov : [s.n.], 1921.  
  8. FLODR, Miroslav. Technologie středověkého zvonařství. Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1983.  
  9. KYBALOVÁ, Ludmila. Pražské zvony. Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958.  
  10. ŠVIHÁLEK, Milan. Jak se rodí zvony. Brno : Jota, 1997.  
  11. DOBRODINSKÝ, Jaroslav. Památková ochrana zvonů. IN: Zprávy památkové péče XV / 1955. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1955, s. 99 – 104.
  12. ZAP, Karel Vladislav. Plaňany a jich okolí. IN: Památky archeologické a místopisné 1855 / I, s. 224 – 232.
  13. HRUBÝ, Petr. Navždy ztracené renesanční zvony z kostela sv. Floriána v Krásném Březně. IN: Příspěvky k ústecké vlastivědě 2 / 2001, Město Ústí nad Labem, 2001, s. 4 – 8.
  14. Zvony. Sborník přednášek z odborného semináře Společnosti pro technologie ochrany památek. Praha: 17. 6. 1999.
  15. Podle SCHAUBER, Vera a kolektiv. Rok se svatými. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1995.  

Související články

Externí odkazy

Literatura


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Zvon
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace