Osmanská říše

Z Multimediaexpo.cz

(Přesměrováno)

Osmanská říše (též Otomanská říše) byla jednou z největších a nejmocnějších říší v prostoru při Středozemním moři. Říše existovala v letech 1299 až 1922 a během této doby zahrnovala oblasti Malé Asie, Balkánu, Černomoří, Blízkého a Středního východu a severní Afriky. Říše měla od 16. století zcela islámský charakter Božího státu, ve kterém již od počátku vládli sultáni dynastie Osmanů. Díky své poloze byla Osmanská říše spojnicí mezi evropským a asijským kontinentem. Administrativně byla dělena na tzv. vilájety (provincie)

Obsah

Situace před vznikem osmanského státu

Související informace můžete najít také v článku: Ikonyjský sultanát}}
Osman, zakladatel Osmanské říše

Malá Asie a oblasti na východ od ní představovaly již od arabské expanze v 7. století místo střetu mezi Byzantskou říší a jejími muslimskými sousedy (umajjovský a abbásovský chalífát, Seldžucká říše). V letech následujících po bitvě u Mantzikertu získali vnitrozemí tohoto poloostrova Seldžukové a zřídili zde Ikonyjský nebo též Rúmský sultanát. Byzantští císaři se sice pokoušeli ztracená území dobýt zpět, ale po prohrané bitvě u Myriokefala a po čtvrté křížové výpravě roku 1204, která dobyla Konstantinopol, nebyla Byzanc dostatečně silná, aby obnovila svou vládu v Malé Asii. Přestože hlavní město Konstantinopol dobyl nazpět císař Michael VIII. Palaiologos, obnovená Byzantská říše se již nikdy nepovznesla na mocenskou úroveň, jež měla v předchozích staletích.[1]

Počátkem 13. století zažíval Ikonyjský sultanát hospodářský, mocenský i kulturní rozmach,[2] avšak v pozdějších letech nastal vlivem mongolské invaze úpadek.[2] Sultanát se v pozdějších letech dostal pod vliv mongolských Ílchánů, kteří neváhali zasahovat do vnitřních poměrů státu a udržovali nad sultány svoji svrchovanost.[2] Po celou dobu střetů mezi Byzancí a muslimy (tedy nejčastěji s Araby a Seldžuky) existovaly při hranicích mezi oběma soupeři oblasti osazené vojenskými jednotkami, které podnikaly proti území napřítele občasné nájezdy, a to jak v době míru, tak války. Před mongolským vpádem uteklo do Malé Asie velké množství obyvatelstva, které se usazovalo mimo jiné i v její západní části, a to právě na hranicích s Byzancí. Kočovné kmeny příchozivší z východu zde vytvářely tak jako v předchozích staletích nárazníková pásma, marky, ze kterých podnikaly výpady na byzantské území. Spolu s úpadkem moci Ílchánů a byzantských císařů zavládla v těchto oblastech anarchie a záhy se zde vytvořilo více než dvacet malých nezávislých státečků.[3]

Založení státu

Murad I., sultán Osmanské říše v letech 1359 až 1389.

Ve druhé polovině 13. století přitáhl do Malé Asie kmenový svaz Oguzů, které tlak Tatarů přiměl k odchodu z dosavadních sídel v Chórásánu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů, které migrovaly na západ. Oguzové přijali již dříve islám a znali arabskou kulturu. Typická pro ně byla přísná vojenská organizace. Náčelník Oguzů Ertogrul vstoupil do služeb ikonyjského sultána proti Byzanci a získal odměnou území v severozápadní části poloostrova, které se stalo východiskem k formování pozdější mocné osmanské říše. Za jejího vlastního zakladatele je považován Osman I. Gází (1299 - 1326), který začal svěřené území rychle rozšiřovat výboji proti Byzanci a roku 1299 se prohlásil za samostatného vládce. V roce 1303 zemřel poslední příslušník ikonyjské dynastie a jeho říše se rozpadla na několik menších, mezi sebou soupeřících útvarů. Někteří seldžučtí náčelníci poté přijali Osmanovu svrchovanost. Turci si stejně jako kdysi kočovní Arabové rychle osvojili mořeplavbu a začali podnikat také pirátské nájezdy na ostrovy Egejského moře (například roku 1308 vyplenili byzantský Chios).

Osmani se rychle zmocňovali byzantských držav v Malé Asii, neboť byzantské vojsko nebylo sto jejich nápor zastavit. Roku 1326 dobyl Osmanův syn Orchan (1326 - 1359) byzantské město Bursu, která se poté stala rezidencí osmanských vládců. Ti nyní přijali titul sultán. Po bitvě u Pelekanu v roce 1329 byla mezi Turky a Byzancí uzavřena mírová smlouva, v níž si vítězný Orchan vymínil placení ročního tributu za zbylá byzantská území v Malé Asii. Roku 1331 padla do rukou Osmanů Nikáia, 1337 Nikomedie.

Osmanské zisky na Balkánském poloostrově

Roku 1354 dobyli osmanští Turci byzantskou přístavní pevnost Gallipoli (na poloostrově se zachytili již 1352, kdy získali pevnost Cimpe), a definitivně tak zakotvili na evropském území. Jeden ze spolucísařů, Jan VI. Kantakuzenos, se sice pokoušel vykoupit ji nazpět, ale neuspěl. Z Gallipole zahájili Osmani dobývání Balkánu. Jejich první útoky vedly do údolí řeky Marici v Thrákii, a staly se největší zátěží pro Bulharsko. Již tehdy docházelo k velkému úbytku domácího obyvatelstva, které buď zahynulo v bojích, bylo odvlékáno do Malé Asie nebo prodáváno do otroctví (navzdory zákazům křesťanské církve kupovali zajatce od Turků především obchodníci z Benátek a Dubrovníku). Roku 1355 uzavřel bulharský car Ivan Alexandr s byzantským císařem Janem V. (Jan VI. Kantakuzenos byl 1354 přinucen abdikovat) defenzívní spolek proti Turkům. Staletí trvající boje o balkánské území a o hegemonii v tomto prostoru však spojencům nedovolily překonat vzájemné rozpory a nedůvěru, zkoordinovat vojenské akce a postavit se turecké expanzi účinně na odpor. Ze stejných důvodů nepřistoupilo k bulharsko-byzantskému spolku Srbsko. Počátkem 60.let se spojenectví rozpadlo a roku 1364 došlo dokonce mezi Bulharskem a Byzancí k válce o černomořské pobřeží. Bulharský car zareagoval dohodou se sultánem Muradem I., kterému přiznal území, jež Turci dobyli v Thrákii.

Bitva u Nikopole, 1396

To vše nepochybně vytvářelo podmínky pro další turecké úspěchy. Po nástupu sultána Murada I. (1359-1389) se významně změnil charakter výbojů na Balkánském poloostrově. Dříve převážně kořistnické nájezdy vystřídala systematická válka o dobytí a osídlení nových území. Již roku 1359 oblehla turecká vojska poprvé Konstantinopol, 1361 získali Osmani Dimotiku a poté i Adrianopolis (dnes Edirne) a přenesli sem, na evropské území, svoji rezidenci. Pro Byzanc nastala poslední fáze boje s islámem, v níž šlo tentokrát již o samu existenci státu. Ohrožena na nejvyšší míru však nebyla pouze upadající starobylá východořímská říše, živořící na zlomku svých bývalých území a rozpadající se na poloautonomní provincie. Turecká expanze představovala nanejvýše aktuální nebezpečí také pro decentralizující se státy srbský a bulharský, které samy ještě nedávno budovaly na Balkáně svoje mocenské postavení. Balkánské země nedokázaly vytvořit proti osmanským výbojům jednotnou obrannou frontu, na případnou pomoc západních křesťanů nemohly spoléhat vůbec. Naléhavost turecké hrozby pro Evropu na Západě do poslední chvíle podceňovali a někteří vládcové dokonce neváhali využít Osmany v intencích svých politických zájmů. Pokus sjednotit křesťanský Východ a Západ proti muslimským Turkům na základě církevní unie ztroskotal na náboženských protikladech mezi ortodoxními a Latiny i na partikulárních politických zájmech.

Vazalským státem osmanské říše se po roce 1371 se stala také Byzanc, jejíž panství bylo v podstatě omezeno na okolí Konstantinopole. Císař byl nucen platit tribut a poskytovat vojenské kontingenty vlastnímu nepříteli. Pomoci sultánu Muradovi I. musel například během výpravy proti zbylým seldžuckým emirátům v Malé Asii. Jeho syn Manuel II. se roku 1391 zúčastnil jako rukojmí tažení proti pevnosti Filadelfeia, která byla jednou z posledních maloasijských byzantských držav. Osmanští panovníci si kromě toho osobovali právo zasahovat do obsazování císařského trůnu. Murad I. začal přidělovat na dobytých územích půdu svým vojákům a usídlovat je v Evropě, zatímco zdejší obyvatelstvo bylo přesídlováno do Malé Asie. Navzdory těmto tíživým okolnostem získal byzantský státeček relativně klid, neboť turecká armáda se na svých taženích Konstantinopoli, která získala pověst nedobytného města, raději vyhýbala. V popředí zájmu Osmanů stálo nyní především bulharské, srbské a chorvatské území.

Územní vývoj Osmanské říše v letech
1300 až 1923

Již roku 1380 se Muradovi bojovníci vypravili proti trnovskému carství, kde se jim o něco později vzdala Sofie (1382). Roku 1385 porazili vládce srbské Zety a poté zaútočili do Srbska, kde padla Niš (1386). Současně získali zbývající severní část Makedonie, západní Albánii, pohraničí Thessálie a dočasně také Soluň (1387). Ohroženi tureckou expanzí uzavřeli slovanští vládci kníže Lazar Hrebeljanovič, který po 1371 významně upevnil své postavení v centrálním Srbsku, bosenský král Tvrtko I. a bulharský car Ivan Šišman roku 1387 protitureckou koalici. Vzápětí porazili Srbové a Bosňané (bulharské oddíly nestačily dorazit) Osmany u Pločniku nad Toplicí. Podle tureckého svědectví to prý byla právě tato porážka, co přimělo Murada I. k mohutné ofenzívě proti Srbsku.

Roku 1388 zamířilo turecké vojsko v čele se samotným sultánem nejprve do Bulharska s cílem obnovit poplatnou závislost trnovského carství. Ivan Šišman byl donucen k poslušnosti, zároveň se tureckými vazaly stali vidinský vládce Ivan Stracimir a dobrudžský despota Ivanko. Následujícího roku se obrovská turecká armáda vypravila do oblasti Kosova pole. Osudová srážka srbských a bosenských vojsk, jimž přišli na pomoc Bulhaři, Albánci, Valaši a Maďaři, s Muradovou armádou, podporovanou srbskými vazaly, předurčila osud balkánských národů na několik století. Navzdory všeobecně panující představě o národní tragédii Srbů, opředené mnoha idealizujícími mýty o velkosrbské středověké říši a jejím konci, soudí dnes historici, že bitva, která se odehrála 15.června 1389 na Kosově poli, dopadla v podstatě nerozhodně. Obě strany utrpěly těžké ztráty a o život přišli také oba vrchní velitelé, Murad I. a Lazar Hrebeljanovič. Sultána probodl zřejmě ještě před zahájením bitvy příslušník Lazarovy družiny Miloš Obilić (Kobilić), kterému se podařilo lstí proniknout do tureckého tábora. Velení poté převzal Muradův syn Bajezid I. Ildrim (1389-1402) a bitvu dovedl do konce. Zajatý kníže Lazar a další srbští velmoži byli v odvetu za sultánovo zavraždění z jeho příkazu popraveni.

Mehmed II. vstupuje do Konstantinopole

Tragické důsledky bitvy na Kosově poli se projevily teprve postupně. Srbsko, které ztratilo v bitvě svoje nejlepší vojenské síly, bylo vzápětí ze severu napadeno uherským králem Zikmundem Lucemburským. To donutilo kněžnu vdovu Milicu, která vládla za Lazarovy nedospělé syny, přijmout Bajezidovy mírové podmínky. Srbsko se stalo vazalským státem s povinností platit Osmanům tribut a poskytovat jim vojenskou pomoc. Kromě toho byly do srbských měst umístěny turecké posádky.

Mnohem hůře dopadlo Bulharsko, neboť Turci se po uvedení Srbska do vazalské závislosti soustředili na konečné uspořádání poměrů v jihozápadní části Balkánu. Roku 1391 překročila část tureckého vojska Dunaj a napadla Valašsko. Valašský kníže Mirča Starý se zavázal k poplatné závislosti. Poté vtrhli Turci na jih Uher, ale byli zde na hlavu poraženi Zikmundem Lucemburským. Této příležitosti využil trnovský car Ivan Šišman a požádal uherského krále o pomoc proti Turkům. Když se vypravil na jednání do Nikopole na Dunaji, rozhodl se Bajezid, že nespolehlivého vazala potrestá, a oblehl Trnovo. Po třech měsících urputné obrany padlo 17.července 1393 sídelní město druhého bulharského carství do rukou Osmanů, kteří je vyrabovali, zpustošili výstavné paláce i kostely a zdecimovali obyvatele, přestože jim Bajezid osobně zaručil bezpečí. Více než sto bojlarů bylo povražděno, mnoho významných měšťanských rodin přesídleno do Malé Asie. Zčásti vylidněné Trnovo osídlili turečtí kolonisté. Poté se Bajezid obrátil proti Nikopoli, kde zajal posledního bulharského cara Ivana Šišmana, který později buď zemřel ve vězení nebo byl popraven. Současně si turečtí dobyvatelé podmanili Dobrudžu (1393). Vidinský vládce Ivan Stracimir byl donucen vpustit do své země turecké posádky, které měly chránit její hranice před útoky z Uher. Roku 1395 se Mirčovi Starému podařilo porazit s uherskou pomocí turecké vojsko u Rovine (v této válce zahynul turecký vazal Marko z Prilepu a Osmani poté ovládli celou Makedonii). Valašsko sice zůstalo nadále poplatně závislé na osmanské říši, ale požívalo zatím značné autonomie.

Dobytí Konstantinopole a další expanze

rozsah Osmanské říše roku 1683

V roce 1453 sultán Mehmed II. dobyl poslední byzantskou državu Konstantinopol a učinil ji svým hlavním městem pod jménem Istanbul. Osmanská říše pak dále rozšiřovala svoje državy jak na evropské půdě, tak i v Africe a Asii. V období mezi lety 1453 a 1520 tak získali Řecko, Albánii, ostrovy v Egejském moři a pod svůj vliv též začlenili Valašsko (později valašský pašalík) a Krymský chanát. Osmanští vládcové také upevnili svou moc v Malé Asii postupným dobývaním zbylých částečně nebo zcela nezávislých tureckých státečků, což vyvrcholilo dobytím jednoho z posledních zbytků Byzantské říše – Trapezuntu. Po zhoršení vztahů s Mamlúckým sulatanátem dobyl sultán Selim I. Hrozný (vládl 1512 až 1520) roku 1517 Sýrii, Palestinu a Egypt a prohlásil se Chalífou, tedy vůdcem celého muslimského světa. Krátce předtím porazila osmanská vojska perskou armádu, čímž si sultán pojistil dominatní postavení jak na předním východě, tak i ve Středozemním moři (zejména po roce 1519, kdy se alžírský vládce Chajruddín Barbarossa podřídil vládě osmanské říše a stal se velitelem osmanského námořnictva). V době smrti Selima I. tedy osmanská říše ovládala téměř celou jihovýchodní Evropu, Malou Asii, Levantu, pobřeží Černého moře, Egypt, část Arábie a Alžír, čímž se stala přední evropskou velmocí, která dále po několik století ovlivňovala i politický vývoj Evropy.

Vrchol a stagnace osmanské moci (1520-1683)

Elitní jednotky osmanské armády a později jedna z nejvlivnějšícgh vrstev ve společnosti - Janičáři

Sulejman I. (1520-1566)

Bitva u Moháče

Po smrti Selima nastoupil na trůn Sulejman I. zvaný Nádherný nebo též Zákonodárce. Sulejman bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších osmanských sultánů. Navázal na expanzivní politiku svého otce a začlenil do Osmanské říše území dnešní Libye, dále dobyl Bagdád, Medinu a Mekku a roku 1526 porazil v bitvě u Moháče vojska Ludvíka Jagellonského, který při ústupu utonul. Jeho smrtí začala v Uhersku nástupnická krize, ve které stanul uherský šlechtic Jan Zápolský proti rodu Habsburků. S pomocí Osmanů pak ovládl značnou část Uher (osmanská vojska pronikla roku 1529 až k Vídni, ale poté se vlivem nepříjemných podnebních podmínek stáhla). Po smrti Jana Zápolského ale propukly boje nanovo. Habsburská vojska byla několikrát poražena, v Uhrách byl zřízen tzv. Budínský pašalík a v Sedmihradsku se ujal vlády Zápolského syn Jan II. Zikmund, který se částečně stal osmanským vazalem. Na základě spojenectví s Francií pak osmanská vojska dlouho vázala vojenský potenciál Habsburků, čímž oslabovala jejich pozici ve střední Evropě. Díky námořním základnám v Alžíru i množství dalších přístavů v Levantě, Egyptě, Řecku a Malé Asii se osmanské loďstvo stalo dominantní silou ve Středomoří. Osmanské námořní síly také dlouho držely Rudé moře, přesto však nedokázaly prorazit portugalskou blokádu na obchod s kořením. Za vlády Sulejmana se též značně pozvedla kultura, což se projevilo zejména v architektuře. Sultán nechal vybudovat množství mešit a jiných nákladných staveb. V říši bylo i tolerantnější prostředí, co se náboženství týče. Proto sem po vyhnání ze Španělska přicestovalo mnoho Židů, kteří se pak angažovali v obchodě nebo pracovali jako státní úředníci. Lidé ostatních náboženství mohli svobodně pod osmanskou vládou žít, museli však platit zvláštní daň.

Opory sultánovy moci

Sultán opíral svou moc o jednotky janičářů, což byli muži křesťanského původu, jež byli odvedeni v raném věku od svých rodin, donuceni konvertovat k islámu a vychováni k absolutní poslušnosti a disciplíně. Krom této osobní gardy sloužili v armádě sipahíjové, kterým byla udělována v léno půda a kteří se krom jezdecké služby v armádě starali také o chod zemědělství a výběr daní na svém přiděleném území. Krom armády byla pilířem sultánovy moci rada ministrů (divan) a svou náboženskou autoritu opíral o radu muslimských teologů (ulema), která se však na sebe snažila strhávat moc, až nakonec velký muftí rozhodoval dokonce o způsobilosti sultána vládnout.[4]

Stagnace (1566-1683)

Přesto se ke konci vlády Sulejmana začaly objevovat příznaky stagnace. Hospodářství, jakkoli bylo za vlády Sulejmana silné, začalo pozvolna upadat. Po Sulejmanovi nastoupili méně schopní sultáni (Selim II. a Mehmed III.), takže do politiky stále více zasahovaly jejich manželky a poradci (zejména pak vezír Mehmed Paša). Provincie spravované sipahíji nevynášely tolik jako dříve, protože díky častému střídání si jejich správci nevytvořili k místu působnosti žádný vztah a neměli tedy zájem starat se o další vývoj provincie.

Díky pokračujícímu portugalskému embargu na obchod s kořením ztrácela osmanská říše podíl na tomto výnosném zdroji příjmů a situaci jen zhoršoval příliv levného stříbra z Peru, který způsoboval inflaci. O další zdroje příjmů přicházela osmanská říše díky systému tzv. kapitulací, tedy přenechání obchodu s určitým druhem zboží zahraničním obchodníkům. Taktika osmanského vojska začala zastarávat, navíc janičáři posilovali svůj vliv ve státě a postupně začali obsazovat vysoká úřednická místa ve státní byrokracii, takže z původně elitních jednotek se stávala společenská vrstva neváhající prosadit svoje zájmy na úkor kohokoli včetně sultána.

Konec expanze a proměna Osmanské říše (1683-1802)

Neúspěch u Vídně a ztráta Uher (1683-1718)

Neúspěch u Vídně roku 1683 znamenal zvrat na severní hranici Osmanské říše

Když se sultánův velkovezír Kara Mustafa vydal roku 1683 na Vídeň, zachvátil Evropu strach, který jen umocnil útěk Leopolda I. s rodinou z Vídně. Mustafovi se však jeho taktika nevyplatila – oblehl Vídeň ve snaze město vyhladovět, tím však jen poskytl císaři čas na to, aby získal pomoc proti Turkům, kterou mu nakonec poskytl Karel Lotrinský a především polský král Jan III. Sobieski, jehož vojska Turky rozprášila. Brzy byla dobyta také islámská Ostřihom a Turci byli nuceni začít se stahovat z Uher. Když se sultán dozvěděl o neúspěších Kary Mustafy, nechal jej v Bělehradě uškrtit.[5]

Evropské státy hraničící s Osmanskou říší se rychle snažily nabyté převahy využít, a Benátky, Rakousko, Polsko a papež Inocenc XI. vytvořili roku 1684 Svatou ligu, která zahájila ofenzívu – v následujících třech letech bylo zastaralé turecké vojsko vytlačeno z Uher, části Chorvatska a Sedmihradska, Benátky navíc zaútočily na Dalmácii a obsadily Peloponéský poloostrov.[6]

Zemi zachvátila krize. Do středu říše se valili uprchlíci, půda zůstala neobdělána a celou situaci zhoršovala prudká inflace. Mehmed IV. nastalou situaci neunesl a rozhodl se rezignovat ve prospěch svého bratra Sulejmana II., který byl po celý svůj dosavadní život držen v domácím vězení (tzv. kafe; praxe povraždit sultánovy bratry v den jeho nástupu na trůn, aby se náhodou nepokusili sultanát uchvátit, již byla opuštěna). Přestože Sulejman II. již po čtyřech letech zemřel, dokázal za dobu své krátké vlády zemi poměrně stabilizovat.[7]

Přestože boje pokračovaly několik dalších desetiletí, k dalšímu mohutnému posunutí hranice nedošlo. Svatá liga se brzy rozpadla, ale situaci již nezvrátilo ani několik osmanských ofenzív, ani vítězství Evžena Savojského. Uhry a Sedmihradsko nakonec zůstaly v habsburských rukou a Benátkám zůstala Dalmácie. Osmanská říše ustála i vnitřní nepokoje (zejména vzpoura janičářů) a nejhorší krize byla nakonec překonána reformou daní a armády (zejména byla vybudována námořní flotila sestavená z moderních plachetnic).[8]

Zavádění reforem (1718-1802)

Brzy však měly následovat ještě hlubší změny. Osmanská říše především vyslala své první vyslance do několika evropských zemí, které přestaly v Turcích vidět nositele „Božího hněvu“ a začali Osmanskou říši brát jako obyčejný stát. Nezůstalo jen u diplomatických styků – do Istanbulu začali přicházet evropští architekti, začal se rozvíjet tisk, byl vypracován nový systém muslimských škol. Pěstování tulipánů (které byly následně exportovány do Nizozemí) se stalo natolik rozšířenou módou, že toto období reforem bylo nazváno Obdobím tulipánů (1718-1730).[9]

Tyto poměrně radikální změny však vyvolaly povstání konzervativních janičářů, které vedlo znovu k výměně sultána. Mahmud I. (1730-1754) však nechal vůdce povstání popravit a v reformách pokračoval. Reforma armády za přispění francouzských vojenských odborníků vedla k úspěchům ve válkách s Ruskem, Rakouskem a Persií. Zdaleka ne všechny problémy však byly vyřešeny (separatistické tendence Egypta, hladomor v Mezopotámii, odpor janičářů). Mustafa III. (1757-1774) navíc fatálně přecenil své síly a vyhlásil válku ruské carevně Kateřině Veliké, ve které ruské vojsko Turky snadno vytlačilo ze severního pobřeží Černého moře a mírem v Kücük-Kaynarca (1774) získala carevna jisté pravomoci ve Valašsku a Moldavsku, Bospor a Dardanely musely poskytnout obchodním lodím volný průjezd a Vysoká porta (administrativní aparát osmanské říše) měla zajistit bezpečnost pravoslavných věřících v Osmanské říši.[10]

Po této porážce se sultán Abdülhamid I. rozhodl zejména v reformách vojska pokračovat. Téměř všechny reformy se však týkaly jen centra říše, v odlehlejších oblastech naopak vládla anarchie a vlády se ujímali lokální diktátoři. Rusko začalo poprvé uvažovat o rozdělení Osmanské říše a roku 1783 okupovalo Gruzii. Do války s Ruskem (od 1787) se brzy zapojilo i Rakousko, které obsadilo Bosnu a Moldavsko. Tyto války a zejména pak Napoleonův vpád do Egypta (1798) a Palestiny však jen přispěly ke stmelení Osmanské říše a utvrdily sultána v zavádění dalších reforem.[11]

Rozpadání říše (1808-1876)

Drobení říše (1808-1839)

Bitva u Navarina (1827) znamenala pro Osmanskou říši další územní ztráty

Na přelomu 18. a 19. století se Osmanská říše stala předmětem zájmu všech velmocí. Během napoleonských válek sultán Selim III. váhal, zda se přiklonit k Francii či Rusku. Nakonec si zvolil Francii, což však popudilo Velkou Británii, která se neúspěšně pokusila násilně proplout Úžinami a odtrhnout Egypt od Osmanské říše. Tyto události byly provázeny separatistickými snahami v Albánii (Ali Paša), povstáním pravoslavných v Srbsku a nakonec znovu povstáním protireformních janičářů, kteří Selima svrhli a dosadili Mustafu IV., ale ten byl vzápětí také svržen a sultánem se stal Mahmut II. (1808-1839).[12]

Mahmut II.

Ale i Mahmut II. si byl vědom nezbytnosti reforem, které sice prováděl opatrněji, klid však Osmanská říše nezažívala. Válka s Ruskem pokračovala až do roku 1812, kdy Turci mírem v Bukurešti ztratili Besarábii a Srbsku byla přislíbena značná autonomie. Neklidné byly i provincie – bylo nutné potlačit srbské povstání (1813) a Ali Paša po své porážce roku 1820 podněcoval Řeky, kteří nakonec roku 1821 povstali. Povstání bylo neseno v duchu novohelénství, proti kterému stála i pravoslavná církev. Mahmut však situaci špatně odhadl a povstání považoval za pravoslavné, a nechal proto popravit konstantinopolského patriarchu a několik biskupů, čímž jen způsobil, že k povstání se přidali i pravoslavní věřící. Sultán přestával situaci zvládat, a tak požádal o pomoc egyptského guvernéra Muhammada Alího, který řecké povstání krutě potlačil.[13]

Další vzpouru janičářů roku 1826 Mahmut řešil neméně radikálně: prostě janičáře rozpustil. Tím se sultánovi konečně uvolnily ruce k rázným reformám – modernizoval vojsko, administrativu, budoval infrastrukturu, rozvíjel zahraniční obchod, ale hlavně zrušil feudalismus. Tyto úspěchy však kalily zahraniční velmoci – Velká Británie, Francie a Rusko se zavázaly uznat řeckou autonomii a po vojenské intervenci, bitvě u Navarina roku 1827, ve které byly zničeny dvě třetiny egyptsko-osmanského loďstva, a drinopolské dohodě (1829) Osmanská říše ztratila Řecko, část území na Kavkaze (zabrána Ruskem), Srbsko získalo autonomii a velká část Balkánu se stala demilitarizovanou zónou. Nezávislost Řecka pak potvrdil londýnský protokol z roku 1830.[14]

Až do této chvíle stál egyptský guvernér Muhammad Alí věrně po boku osmanského sultána. Po událostech na konci 20. let se však proti svému pánu postavil a začal expandovat do Syropalestiny, údajně jako náhradu za služby v Řecku. Když syn Muhammada Ibrahim vstoupil do Anatolie, požádal sultán o pomoc své dosavadní nepřítele – Velkou Británii a Rusko. Žádné britské loďstvo nebylo nablízku, a tak Ibrahima z Anatolie nakonec vytlačilo ruské vojsko, ze Syropalestiny jej však osmanské vojsko nedokázalo vytlačit ani za pomoci pruského vojenského poradce Helmuta von Moltkeho, a Ibrahim byl proto uznán guvernérem v Damašku.

Nemocný muž na Bosporu (1839-1876)

Když roku 1839 nastoupil na trůn Abdülmecit I. (1839-1861), byla polní armáda v troskách a státní pokladna prázdná. Velmoci nakonec donutily v letech 1840-1841 egyptské vojsko Syropalestinu opustit, záhy však v Sýrii a Libanonu vypukla povstání, při kterých se poprvé projevil arabský nacionalismus v této oblasti. Velmoci navíc získaly dojem, že Osmanská říše přežila jen díky jejich zásahu a cítily se proto oprávněny stále více intervenovat do vnitřních záležitostí říše, a to zejména pod zástěrkou ochrany zájmů křesťanské menšiny žijící v Osmanské říši.[15]

Palác Dolmabahce v Istanbulu, postavený za Abdülmecita

Aktivní bylo zejména Rusko, které mluvilo o „nemocném muži na Bosporu“ a osnovalo plány na rozdělení Osmanské říše. Tyto plány však ostatní velmoci, zejména Francii a Velkou Británii znepokojovaly. Když proto roku 1853 Rusko obsadilo Valašsko a Moldavsko, aby donutilo Osmanskou říši přijmout jeho požadavky, překročilo osmanské vojsko pod vedením Omara Paši a podpořené egyptským Dunaj, čímž vypukla krymská válka. Osmani donutili ruské vojsko se stáhnout, když však Rusko potopilo tureckou flotilu u Sinopé, situace se začala obracet. Francie a Británie se rozhodly zasáhnout, jejich flotily vpluly roku 1854 do Černého moře a donutily Rusko uzavřít roku 1856 v Paříži příměří, ve kterém bylo mj. ustanoveno, že velmoci nemají právo se do vnitřních záležitostí Osmanské říše vměšovat, a to ani pod záminkou „ochrany“ křesťanských menšin. Černé moře bylo demilitarizováno.[16]

Abdülmecit dále zaváděl reformy, podporoval výstavbu železnic a příchod evropských odborníků, drobení říše však dále pokračovalo vyhlášením samostatnosti Spojených rumunských knížectví (1861) a vzpourami v Syropalestině. Za vlády jeho nevlastního bratra Abdülazize (1861-1876) se navíc začalo rozvíjet nacionalistické mladoosmanské hnutí, kterému vadilo přílišné přejímání západních hodnot a sbližování se západem. Když se roku 1873 zhroutila vídeňská burza, příliv západních investic se zastavil, což vedlo ke státnímu bankrotu Osmanské říše. Panslovanské myšlenky navíc podnítily povstání v Bosně, Černé Hoře a Bulharsku. Nepokoje se nakonec rozšířily i do Istanbulu, sultán byl obviněn ze servility vůči Západu a svržen.[17]

Cesta k Turecku (1876-1923)

Rusko-turecká válka a její důsledky (1876-1908)

I přes liberální reformy si Abdülhamit II. oblibu nezískal – pro Turky byly jeho reformy nepostačující, pro velmoci byl „arménským řezníkem“

Abdülhamit II. (1876-1909) se snažil vyhovět liberálním myšlenkám, zavázal se respektovat základní lidská práva a 1877 otevřel Poslaneckou sněmovnu. Neklid na Balkáně však neustával a do osmanských záležitostí se opět začalo vměšovat Rusko. Car Alexandr II. nakonec vyhlásil Osmanské říši roku 1877 válku, která nakonec vedla až ke kapitulaci sultána. Jelikož však vše nasvědčovalo tomu, že se Rusko chce zmocnit Istanbulu, vyslala Velká Británie do Úžin loďstvo, které vynutily uzavření mírové smlouvy ve San Stefano roku 1878, ve které byly dohodnuty ruské územní zisky ve východní Anatolii, samostatnost Rumunska, Černé Hory a Srbska, autonomie Bulharska. Smlouva však poškodila zájmy Rakouska-Uherska, takže byla stejného roku revidována na berlínském kongresu, který určil, že Bosna a Hercegovina sice zůstane osmanskou provincií, avšak pod vojenskou správou Rakouska-Uherska. Velká Británie získala Kypr a Osmanská říše se musela zavázat k dodržování náboženské svobody.[18]

Osmanská říše roku 1878 ztratila 2/5 svého území, navíc Egypt se roku 1881 stal de facto britskou državou. Osmanská říše zoufale hledala oporu a nakonec ji našla v nedávno vzniklém Německém císařství, které Turkům předalo mnohé válečné zkušenosti i moderní děla. Proces drobení říše však zdaleka ještě nebyl zastaven. Roku 1894 kurdské oddíly osmanského vojska zmasakrovaly tisíce křesťanských Arménů, což vyvolalo obrovské mezinárodní pobouření a britsko-ruskou intervenci. Turci byli navíc stále více nespokojeni s Abdülhamidovou despotickou vládou. Nepokoje se objevovaly také v Syropalestině, kam zejména po pogromech v Rusku přicházelo značné množství Židů, kteří byli vzápětí napadáni Araby.[19]

Turecký nacionalismus a liberalismus (1908-1923)

Turecké jednotky v Dardanelách, 1915

Zmenšení osmanského území také vedlo k posílení tureckého folklóru, který byl nakonec povýšen na kulturní dědictví říše. Nacionalistické hnutí mladoturků, tak vůbec nerespektovalo existenci netureckých muslimských etnik (zejména Arabové), natož pak křesťanské etnické menšiny. Mladoturecké hnutí bylo také hnutím liberálním a po povstání roku 1908 dosáhlo obnovení konstituce a uznání svobody tisku. Mezitím se zbytky osmanského panství na Balkáně dále hroutily, když roku 1908 vyhlásilo nezávislost Bulharské carství, a v následujících letech vypukly nepokoje v Albánii, Kosovu, které nakonec vyústily v balkánské války (1912-1913). Balkánská liga složená ze Srbska, Bulharska, Řecka a Černé Hory nakonec zmenšila osmanské území v Evropě jen na okolí Istanbulu. Ztráta Balkánu byla navíc provázena několika dalšími převraty v Istanbulu (viz Mladoturecká revoluce). Pravomoci nového sultána Mehmeda V. (1909-1918) byly nakonec značně okleštěny.[20]

Odchod posledního sultána Mehmeda IV, konec Osmanské říše

Na počátku první světové války se Osmanská říše mohla přiklonit na kteroukoli stranu. Když však Británie zabavila nové válečné lodě, které Britové pro Osmanskou říši právě postavili, přiklonil se Mehmet V. na stranu Německa a vyhlásil roku 1914 válku Dohodě. Dohoda postupně otevřela několik front: na Kavkaze, v Palestině a v Mezopotámii, kde se k britským vojskům přidávali arabští nacionalisté. Osmanská říše se rychle vyčerpala, zemi zachvátil hladomor a ve válce pokračovala jen díky německé podpoře. Válka byla doprovázena další arménskou genocidou, protože se sultán obával, že Arméni podpoří ruské útočníky. V druhé půlce roku 1918 se fronty začaly hroutit a Osmanská říše proto urychleně uzavřela 30. října 1918 příměří.[21]

Osmanská říše byla v troskách. Istanbul byl okupován, Velká Británie získala Irák, Palestinu a Zajordání, Francie Sýrii a Libanon, Řecko obsadilo anatolské pobřeží. Válečný hrdina Mustafa Kemal se rozhodl roku 1919 vydat Prohlášení o nezávislosti, nově zvolený parlament však Britové obsadili. Kemal byl nucen uchýlit se do Ankary, kde zřídil Velké národní shromáždění. Mírové podmínky, podle kterých měli Arméni získat nezávislost a Kurdistán autonomii Kemal nepřijal. Když začalo řecké vojsko zatlačovat kemalisty do hor, zahájil Kemal protiútok, který nakonec vedl k vytlačení Řeků a zrušení sultanátu (1922), čímž Osmanská říše zanikla.[22]

Velmoci se nakonec rozhodly ustoupit. Smlouva z Lausanne (1923) nakonec vymezila turecké hranice, přičemž požadavky Arménů a Kurdů na nezávislost byly ignorovány, byla ukončena okupace Istanbulu poraženými mocnostmi a Turecko nemuselo platit válečné reparace. Turecko se stalo republikou a Mustafa Kemal jejím prvním prezidentem.[23]

Související články

Reference

  1. FELIX, Tauer. Svět islámu. Praha : Vyšehrad, 2006. Dále jen [Tauer]. ISBN 80-702-1828-2. S. 165.  
  2. 2,0 2,1 2,2 Tauer, str. 164
  3. Tauer, str. 167
  4. PALMER, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. 1. vyd. Praha: Panevropa, 1996. ISBN 80-85846-05-5. [dále jen Palmer (1996)]. Str. 7-10.
  5. Palmer (1996). Str. 13-20.
  6. Palmer (1996). Str. 21-24.
  7. Palmer (1996). Str. 24-29.
  8. Palmer (1996). Str. 29-36.
  9. Palmer (1996). Str. 37-41.
  10. Palmer (1996). Str. 41-52.
  11. Palmer (1996). Str. 53-66.
  12. Palmer (1996). Str. 67-82.
  13. Palmer (1996). Str. 83-100.
  14. Palmer (1996). Str. 101-108.
  15. Palmer (1996). Str. 113-129.
  16. Palmer (1996). Str. 129-140.
  17. Palmer (1996). Str. 140-152.
  18. Palmer (1996). Str. 153-172.
  19. Palmer (1996). Str. 173-205.
  20. Palmer (1996). Str. 205-230.
  21. Palmer (1996). Str. 231-254.
  22. Palmer (1996). Str. 255-272.
  23. Palmer (1996). Str. 273-277.

Externí odkazy