USS Hornet (CV-8)

Z Multimediaexpo.cz

USS Hornet (CV-8) na počátku října 1941, těsně po dokončení v kamufláži Measure 12. Všimněte si absence hlavňové výzbroje, která ještě nebyla nainstalována.

USS Hornet (CV-8) na počátku října 1941, těsně po dokončení v kamufláži Measure 12. Všimněte si absence hlavňové výzbroje, která ještě nebyla nainstalována.

Základní údaje USS Hornet (CV-8) na počátku října 1941, těsně po dokončení v kamufláži Measure 12. Všimněte si absence hlavňové výzbroje, která ještě nebyla nainstalována.
Typ: letadlová loď
Třída: modifikovaný Yorktown
Číslo trupu: CV-8
Jméno podle:
Objednána: 30. března 1939 v loděnicích Newport News Shipbuilding & Drydock Co., Virginie
Zahájení stavby: 25. září 1939
Spuštěna na vodu: 14. prosince 1940
Uvedena do služby: 20. října 1941
Osud: 27. října 1942 potopen v bitvě u Santa Cruz po předchozích úderech japonského letectva. Doražen japonskými torpédoborci.
Poloha vraku:
Cena: Plánovaná cena v roce 1938: 22 000 000 dolarů[1]
Předchůdce:
Následovník:
Poznámka:
Takticko-technická data
Výtlak: Podle Rose:
20 000 T (20 321 t) projektovaný standardní[1]
26 507 T (26 932 t) plný
29 144 T (29 612 t) maximální[2]

Podle Hubáčka a Yarnalla:
19 900 T (20 219 t) standardní[3][4]
Délka: 234,70 m na vodorysce
246,60 m trup
251,4 m celkem[2]
Šířka: 25,4 m na vodorysce
34,75 m maximální[2]
Ponor: 7,42 m projekční
7,47 m při výtlaku 23 577 T (23 955,3 t)[2]
Pohon: 9 kotlů Babcock & Wilcox Express: 400 psi (2 757,9 kPa)[2][5]
4 turbíny Curtis - Parsons
4 třílisté lodní šrouby o průměru 4 m
Jedno kormidlo[2]

120 000 shp (89,5 MW) projektovaný
122 178 shp (91,1 MW) skutečný[2]

2 dieselgenerátory po 250kW[5]
Palivo: Podle CV-6:
4 270,9 T (4 339,4 t) topného oleje
89,5 T (90,9 t) nafty pro dieselgenerátory
464,6 T (472,1 t) leteckého benzínu[5]
Rychlost: 32,5 uzlů (60,2 km/h) projektovaná
33,84 uzlů (62,7 km/h) maximální[2]
Dosah: 12 500 nmi (23 200 km) při rychlosti 15 uzlů (28 km/h)[2]
Posádka: Předpokládaný stav po dokončení:
86 důstojníků a 1 280 mužů posádky
141 důstojníků a 710 mužů létajícího a pozemního personálu
2 217 celkem[2]

Válečný stav:
2 919 včetně létajícího a pozemního personálu[2][4]
Pancíř: 19-102 mm boky
38 mm čtvrtá paluba nad strojovnami a kotelnami
51-102 mm velitelská věž[2]
Výzbroj: Po dokončení[2]:
8 × 127 mm (5 palců)/38 cal Mk 12 (8xI)[6]
16 x 28 mm (1,1 palce)/75 cal Mk 1 (4xIV)[7]
24 × 12,7 mm kulometů M2 Browning Mk III

Listopad 1942[8]:
8 × 127 mm (5 palců)/38 cal Mk 12 (8xI)
16 x 28 mm (1,1 palce)/75 cal (4xIV)
27 × 20 mm/70 cal Oerlikon Mk 4[7] (27xI)

Říjen 1942[2]:
8 × 127 mm (5 palců)/38 cal Mk 12 (8xI)
16 x 28 mm (1,1 palce)/75 cal (4xIV)
32 × 20 mm/70 cal Oerlikon Mk 4 (32xI)

2 zaměřovače Mk 37[9] pro 127mm děla
4 zaměřovače Mk 41[2] nebo Mk 44[7] pro 28mm kanony
Idividuální zaměřovače Mk 14 pro 20mm Oerlikon

Elektronika: 2x střelecké radiolokátory Mk 4 kombinované se zaměřovači Mk 37
1x radiomaják YE
1x přehledový radilokátor SC (v červnu 1942 nahrazen za XCAM)
1x rozlišovač vlastní-cizí (IFF)[2]
Letadla: 90 letounů
3 výtahy 14,6 x 13,4 m o nosnosti 7 711 kg
2 katapulty H 2 na přídi
1 katapult H 2 na hangárové palubě[2]
Ostatní:

USS Hornet (CV-8) byl letadlovou lodí třídy Yorktown a sedmou lodí toho jména ve službě amerického námořnictva. Byl poslední letadlovou lodí, kterou námořnictvo Spojených států získalo před vstupem do druhé světové války. I když ve službě strávil pouhý rok a sedm dní, než byl potopen v bitvě u Santa Cruz, významně zasáhl do bojů v Pacifiku.

Zkáze jádra pacifické floty v Pearl Harboru unikl, protože tou dobou teprve prodělával cvičné plavby na východním pobřeží USA. V březnu 1942 připlul do Pacifiku a byl vybrán k uskutečnění jedné z prvních ofenzivních operací Spojenců v Pacifiku, kterou byl Doolittlův náletu na Japonsko.

Byl jednou ze tří zbývajících akceschopných letadlových lodí, které mohli Američané nasadit v bitvě u Midway. V této bitvě byla jeho 8. torpédová eskadra (VT-8) kompletně zničena při neúspěšném útoku na japonské letadlové lodě. 29 ze 30 členů posádek zahynulo a všechny její stroje byly ztraceny. VT-8 obdržela za tento sebevražedný útok prezidentskou citaci „za mimořádnou statečnost a vynikající službu nad rámec povinnosti“. V pozdější fázi bitvy se letouny z Hornetu podílely na potopení těžkého křižníku Mikuma a poškození jeho sesterské lodě Mogami.

Po modifikacích v Pearl Harboru zasáhl Hornet do operací u Šalamounových ostrovů. V období od 15. září do 23. října byl Hornet jedinou americkou letadlovou lodí v oblasti a tak tíha leteckých bojů ležela na jeho palubních letounech a na letadlech z Guadalcanalu. Když se v říjnu Japonci pokusili o další ofenzivu proti americkým pozicím na Guadalcanalu, byl to Hornet a právě opravená USS Enterprise, kdo se Japoncům postavil v bitvě u Santa Cruz. Bombardéry z Hornetu v ní dokázaly těžce poškodit letadlovou loď Šókaku a jeden těžký křižník, ale ani Hornet neunikl japonskému úderu. Po celodenních náletech byl těžce poškozený Hornet opuštěn a měl být doražen americkými torpédoborci. Navzdory těžkým poškozením se ale stále držel na hladině a tak ho nakonec dorazily japonské torpédoborce. Hornet se tak stal čtvrtou a poslední letadlovou lodí typu CV, kterou USA ztratily (původně letadlová loď USS Langley totiž v době svého potopení již nepůsobila jakožto letadlová loď).

Během služby byl Hornet vyznamenán čtyřmi Battle star.

Obsah

Stavba

Stavba nové letadlové lodě byla umožněna na základě Naval Expansion Act ze 17. května 1938 a následného schválení rozpočtu pro rok 1939.[10][1] Tou dobou se již nebylo třeba řídit omezeními ustanovenými washingtonskou a londýnskou námořní konferencí. Proto bylo rozhodnuto postavit ještě jednu jednotku podle lehce modifikovaného designu třídy Yorktown, než bude možné do námořnictva zařadit první jednotky třídy Essex, která byla v té době ve stádiu návrhu. Modifikace obnášela například mírné zvětšení rozměrů (délka na vodorysce 234,7 metru oproti 232 metrům u USS Yorktown), redukci počtu stanovišť řízení palby[11][12], změnu v rozmístění 28mm baterií (zadní čtyřče bylo posunuto víc k zádi a umístěno na pravoboku pod úrovní paluby, takže směrem na levobok mělo omezené palebné pole), jiný tvar velitelské věže pod navigačním můstkem v přední části ostrova[11] nebo umístění 127mm děl Mk 12 do palpostů Mark 24 Mod 2. Yorktown a Enterprise měly 127mm děla umístěná v palpostech Mark 21 Mod 16.[6]

Spuštění poslední předválečné letadlové lodě (pro US Navy) na vodu proběhlo 14. prosince 1940 v Newport News ve Virginii a na Hornet jí pokřtila Annie Reid Knox – manželka ministra amerického námořnictva W. F. Knoxe.[11]

Rychlostní zkoušky loď absolvovala v Chesapeakském zálivu[13] a přijata do služby byla 20. října 1941 v Norfolku. Prvním kapitánem se stal Marc A. Mitscher a byl jím až do 15. června 1942, kdy ho v pozici kapitána vystřídal Charles P. Mason.[14] V listopadu 1941 se ještě Hornet vrátil do Newport News k posledním úpravám, při kterých byly sejmuty 12,7mm kulomety a nahrazeny 27 Oerlikony.[8][15]

Na prahu války (říjen 1941 – březen 1942)

Hornet v Norfolku[16] nebo v San Diegu[17] před Dollittlovým náletem. Pod můstkem jsou vidět zavěšené hadice pro tankování na moři.
Legenda k popiskám:
1- Zaměřovač Mk.37 se střeleckým radarem Mk.4 pro 127mm děla
2- anténa radiomajáku YE
3- anténa přehledového radiolokátoru SC
4- pravděpodobně anténa rozlyšovače vlastní-cizí (IFF)[16]

Před útokem na Pearl Harbor prodělával Hornet cvičné plavby u východního pobřeží USA. Po vstupu USA do války pokračoval ve cvičných plavbách v Mexickém zálivu.[12] Po vypuknutí války byly též (obdobně jako na jiných lodích US Navy) odstraněny záchranné čluny, které byly v předválečných časech umístěny vedle ostrova a nahrazeny záchrannými vory.[18]

Osmá letecká skupina operující z Hornetu v té době měla ve výzbroji stíhací F4F-3 Wildcat, střemhlavé bombardéry SBC-4 Helldiver a torpédonosné TBD-1 Devastator.[19] V Norfolku byl Hornet opatřen kamufláží Measure 12 (Modified)[20] a 2. února 1942 vyplul z Norfolku se dvěma armádními středními bombardéry North American B-25 Mitchell na palubě. Na moři se ve 13:00 uskutečnil úspěšný start těchto – na palubě letadlové lodě neobvyklých – strojů, které posléze přistály na pevnině. Účel tohoto cvičení prozatím zůstal posádce utajen. Dokonce ani v lodním deníku se o B-25 neobjevila ani zmínka z důvodů utajení.[21] Po tomto testu se Hornet vrátil do Norfolku, kde se připravoval na bojové nasazení. 4. března opustil Norfolk v doprovodu křižníků USS Vincennes, USS Nashville, několika torpédoborců a tankeru USS Cimarron.[20] Zamířil přes Panamský průplav do San Diega na západním pobřeží, kam dorazil 20. března.[22]

V San Diegu došlo k modernizaci leteckého parku: F4F-3 byly nahrazeny novějšími F4F-4 se silnější výzbrojí a sklápěcími křídly, což umožnilo uskladnit v hangáru více strojů. Zastaralé SBC-4 byly nahrazeny za SBD Dauntless. Také zde pokračoval výcvik leteckého a palubního personálu, při kterém byly 23. a 24. března během nehod při startu a přistání zničeny tři a poškozeny dva letouny. Posádky strojů se ale podařilo zachránit.[23]

Ráno 30. března připlul Hornet do San Francisca.[24]

Doolittlův nálet (duben 1942)

Související informace můžete najít také v článku: Doolittlův nálet

Dne 1. dubna byly na základně Alameda v Sanfranciské zátoce přesunuty palubní letouny do hangáru a na palubu bylo naloženo šestnáct bombardérů B-25B Mitchell pod velením Lt. Col. (podplukovníka) Jamese H. Doolittla. Spolu s ním se nalodilo i 70 důstojníků a 64 poddůstojníků létajícího a pozemního personálu 17. bombardovací skupiny armádního letectva. 2. dubna Hornet vyplul s eskortou dvou křižníků a čtyř torpédoborců (tvořících dohromady Task Force 18[25]) z Alamedy a zamířil k setkání s Task Force 16 seskupené kolem sesterské letadlové lodě Enterprise. Teprve večer na moři informoval kapitán Mitscher svoji posádku o cíli jejich cesty: leteckém útoku na Japonsko.

Ráno 13. dubna došlo ke spojení obou svazů u Midwaye na pozici [25][26] (či o 60 námořních mil (111,1 km) severněji na pozici [27]) a jako TF 16 (do které byla TF 18 začleněna[25] jako Task Group 16.2[26]) zamířily lodě k Japonsku. Hornet byl zcela závislý na leteckém krytí z Enterprise, neboť jeho vlastní letadla nemohla operovat kvůli armádním bombardérům na palubě. Podle plánu měly být tyto bombardéry vyslány k útoku ze vzdálenosti 400 námořních mil (740,8 km) od japonských břehů. Ráno 18. dubna byl ale svaz zpozorován japonským hlídkovým člunem Nitto Maru č. 23. Jeho potopením byl pověřen lehký křižník Nashville, ale hlídkový člun ještě stačil podat rádiem zprávu o kontaktu. Viceadmirál Halsey na palubě Enterprise proto (po konzultaci s Doolittlem) vydal v 8:00 rozkaz k okamžitému vyslání bombardérů i za cenu toho, že svaz se nacházel přibližně 650 námořních mil (1 203,8 km)[25] od Japonska a bylo pravděpodobné, že bombardérům nebude stačit palivo na bezpečný dolet do Japonci neokupované části Číny.

Bombardéry B-25B Mitchell startují…

Hornet se natočil proti větru, který vál rychlostí asi 70 km/h. Loď se zvedala a zase propadala na devítimetrových vlnách, paluba byla mokrá od vodní tříště a bombardéry měly – díky svému rozpětí – mezi koncem pravého křídla a lodním ostrovem jenom něco málo přes 1,2 metru volného místa. První stroj (s/n 40-2344) pilotovaný Doolittlem měl k dispozici pouze 142,3 metru vzletové dráhy. Přesto všechny bombardéry úspěšně odstartovaly. První v 8:20 lodního času z pozice [26] (nebo [28]) a poslední (s/n 40-2268) v 9:19[26], respektive 9:21[25]. Hornet připravil ke startu své vlastní letouny a TF 16 otočila k návratu do Pearl Harboru, kam dorazila 25. dubna.

Že bombardéry vzlétly z Hornetu bylo rok po uskutečnění náletu drženo v tajnosti. Když se novináři na konferenci ptali Roosevelta, odkud vzlétly ony bombardéry, dostalo se jim odpovědi, že ze „Šangri-La“. Na památku této události pak byla jedna z letadlových lodí třídy Essex pojmenována USS Shangri-La. Toto utajování ale bylo zbytečné, neboť Japonci od zajatých Doolittlových letců věděli, že bombardéry vzlétly z Hornetu.[29]

Poprvé v jižním Tichomoří (květen 1942)

Hornet v kamufláži Measure 12 (Modified) v jižním Pacifiku. 15. květen 1942

Ráno 30. dubna vyplula TF 16 (Enterprise a Hornet) z Pearl Harboru, aby dopravila Wildcaty VMF-212 na Efate[30] a podpořila Yorktown a USS Lexington v bitvě v Korálovém moři.

Hornet byl pověřen leteckým krytím TF 16, což si 1. a 2. května vyžádalo po jednom ztraceném Wildcatu (BuNo 5131 a BuNo 5095[31]) během nepodařených startů. Oba piloty zachránil USS Monssen. Dne 4. května překročil Hornet poprvé rovník a i přes zákaz viceadmirála Halseyho, který se obával vlivu oslav na bojeschopnost lodí, se konala tradiční oslava překročení „čáry“ a křtění „pulců“ (těch, co překročili rovník poprvé).[32] Ráno 21. května došlo na Hornetu k první tragické nehodě, když námořník 1. třídy S. I. McGowan vběhl nešťastnou náhodou do točící se vrtule jednoho stroje připraveného na start a ta ho rozsekala na kusy.[33]

Bitva v Korálovém moři skončila dříve, než TF 16 dosáhla oblasti. Po doplnění paliva z tankerů[34] byla TF 16 odeslána na sever k ochraně Ocean a Nauru.[35] Velení amerického námořnictva mělo nyní rozdílný pohled na nasazení jediných dvou akceschopných letadlových lodí v Pacifiku. Zatímco vrchní velitel admirál Ernest J. King chtěl TF 16 ponechat v oblasti, admirál Chester W. Nimitz požadoval její stažení do Pearl Harboru, neboť se obával japonské invaze v centrálním Pacifiku (jak naznačoval radiový odposlech). Nimitz proto pověřil TF 16 úkolem nechat se zpozorovat japonským průzkumem, aby Japonci věděli o americké přítomnosti v jihozápadním Pacifiku a pak se stáhnout do Pearl Harboru. Japonský létající člun z Tulagi zpozoroval a nahlásil přítomnost amerických letadlových lodí ráno 17. května[36] (nebo již 15. května)[35], čímž byl úkol splněn a TF 16 zamířila do Pearl Harboru.[36] Na Havaj se Hornet vrátil 26. května spolu s poškozeným Yorktownem, ale už o dva dny později vyplul, aby odrazil očekávaný japonský pokus o vylodění na Midway.

Bitva u Midway (červen 1942)

Související informace můžete najít také v článku: Bitva u Midway
Všechny časy jsou v GMT-12

Bitva u Midway byla jedinou bitvou, kde všechny tři letadlové lodě třídy Yorktown bojovaly společně: narychlo opravený Yorktown v rámci TF 17, Enterprise (vlajková) a Hornet jako TF 16. Na palubě Hornetu se nacházelo celkem 79 letadel ve čtyřech eskadrách: stíhací VF-8 měla 27 F4F-4 Wildcat, střemhlavá bombardovací VB-8 měla 19 SBD Dauntless ve verzích SBD-2 a -3, průzkumná VS-8 měla 18 SBD ve verzích SBD-1, -2 a -3 a torpédová VT-8 čítala 15 TBD-1 Devastator.[37] Všechny tyto letouny tvořily 8. leteckou skupinu pod velením korvetního kapitána (LCDR) Ringa.

3. června doplnil Hornet a ostatní plavidla TF 16 palivo z doprovodných tankerů Cimarron a USS Platte.[38]

Čtvrtek 4. června

TBD-1 Devastator (T-16, BuNo 1506) velitele VT-8 John C. Waldrona startuje ke svému poslednímu letu bez návratu… Všimněte si odsunutého překrytu kabiny – šlo o běžnou praxi, která zvyšovala šanci na včasné opuštění letounu v případě nepodařeného startu.

Brzy ráno 4. června přišlo hlášení, že japonská letadla se blíží k Midway. V 06:56 se Hornet a Enterprise natočily proti slabému jihovýchodnímu větru, aby umožnily start svým letounům. Hornet vyslal nejprve do vzduchu 10 stíhacích Wildcatů, potom následovalo 34 střemhlavých bombardérů Dauntless (15 z VS-8 a 19 z VS-8[39]) a jako poslední odstartovalo 15 pomalých torpédových bombardérů Devastator. V 7:42 byly všechny letouny ve vzduchu.[40]

Toto pořadí doporučovala předválečná příručka námořnictva z roku 1941. Válečné zkušenosti ze střetnutí letadlových lodí – které ale měl pouze Yorktown – ukázaly, jak je důležité útok letecké skupiny koordinovat a zaútočit pokud možno najednou. To ale nebylo možné, jestliže pomalé Devastatory odstartovaly jako poslední a rychlé Wildcaty spotřebovaly další palivo při čekání na bombardéry.[41][42]

Devastatory spolu s Wildcaty se při pátrání po japonských letadlových lodích držely kurzu 265° na kterém se před startem dohodli kapitán Mitscher, velitel 8. letecké skupiny Ring, velitel VF-8 Mitchell a velitel VS-8 Rodee.[41] Po deváté hodině začali stíhači hlásit ubývající stav paliva a otočili k návratu. Domů to již ale nedotáhli a všichni přistáli na hladině. Osm pilotů bylo později zachráněno.[43]

Bombardéry VS-8 a VB-8 pokračovaly dál v kurzu 265° bez doprovodu. Nepřítele ale nenašly. Formace se s ubývajícím palivem rozpadla na dvě skupiny. Zatímco jedna – složená převážně ze strojů VB-8 – se rozhodla doletět na Midway, piloti druhé skupiny vedené Ringem se rozhodli vrátit na Hornet.[44] Když se krátce po 11:30 Ringova skupina přiblížila k Hornetu, část pilotů své pumy odhodila do moře, zatímco zbytek – včetně Ringa – se rozhodl přistát i s podvěšenou pumou.[45] Ze skupiny, která zamířila na Midway, bezpečně přistálo na atolu 11 Dauntlessů. Dva další musely přistát na hladině.[46] Oněch 11 bombardérů po dotankování odstartovalo k novému pátrání, které opět skončilo neúspěšně. V 15:27 přistály na Hornetu.

Větší štěstí v hledání nepřítele mělo 15 Devastatorů z VT-8, které jejich velitel John C. Waldron vedl vlastním kurzem 240°. Letěly bez stíhacího doprovodu. Sice se k nim přidaly jako doprovod stíhačky z Enterprise, které si VT-8 spletly s vlastní VT-6, ale i ty později ztratily s VT-8 kontakt.[47] Waldron byl rozhodnut – jak před útokem řekl kapitánu Mitscherovi – „vést útok proti nepříteli bez ohledu na následky“.[41]

V 9:20 narazily Waldronovy Devastatory na nepřítele a zaútočily. Jejich cílem měla být buďto Kaga[48] nebo Sórjú[49]. Byly ale všechny sestřeleny, aniž by dosáhly jediného zásahu. Masakr VT-8 přežil jako jediný podporučík (Ens) George H. Gay (8-T-14, BuNo 1518). Těžké ztráty měla i na Midway detašovaná jednotka VT-8 vyzbrojená – jako jedna z prvních – moderními TBF-1 Avengery. Ze šesti nasazených Avengerů bylo ten den ztraceno pět (8-T-4 BuNo 00383, 8-T-5 BuNo 00384, 8-T-12 BuNo 00391, 8-T-19 BuNo 00398 a 8-T-16 BuNo 00399)[50] i s posádkami a šestý (8-T-1, BuNo 00380)[50] se vrátil poškozen a s mrtvým střelcem.[51]

Sebeobětování posádek torpédových bombardérů ale odlákalo stíhačky A6M2 Zero z letecké ochrany japonského svazu do nižších letových hladin. Ty navíc teď měly nedostatek munice a začalo jim docházet palivo. V tomto okamžiku dorazily na scénu střemhlavé bombardéry z Yorktownu a Enterprise a těžce poškodily tři ze čtyř japonských letadlových lodí.

Během návratů z ranní akce došlo na palubě Hornetu k nehodě, když se zraněný podporučík (Ens) Sheedy od VF-3 z Yorktownu rozhodl se svým poškozeným F4F-4 Wildcatem (F-24, BuNo 5239)[52] přistát na Hornetu. Při prudkém přistání došlo k výstřelu asi dvouvteřinové dávky ze všech šesti 12,7mm kulometů, která zasáhla lodní ostrov, kde zabila pět a zranila dalších dvacet mužů posádky.[53][54]

V 16:03 vyslal Hornet druhou vlnu 16 střemhlavých bombardérů, aby napadly poslední zbývající japonskou letadlovou loď Hirjú. Tu už ale piloti z Hornetu našli v plamenech, protože je předešli o něco dříve startující střemhlavé bombardéry z Enterprise a Yorktown (šlo o 10 strojů z Yorktownu, ale startujících z Enterprise, neboť jejich mateřské letadlová loď již byla těžce poškozena). Stroje z Hornetu proto napadly bitevní loď Haruna a těžký křižník Čikuma, ale na rozdíl od tvrzení v oficiálním hlášení se jim nepodařil ani jeden zásah.

Pátek 5. června

Po osmé hodině ráno následujícího dne zamířila TF 16 na severozápad vstříc poškozené Hirjú, která se ale potopila hodinu poté, co jí zpozorovala průzkumná Catalina. To ale Američané nevěděli a tak v 15:00 odstartovalo 32 Dauntlessů z Enterprise a dalších 25 z Hornetu. Nalezly až ale pouze osamocený torpédoborec Tanikaze, který byl vyslán, aby potopil Hirjú v případě, že by se stále ještě držela na hladině. Na torpédoborec zaútočily všechny bombardéry z obou letadlových lodí, ale bez úspěchu. Na mateřské lodě se bombardéry vracely již za tmy a s posledními kapkami paliva v nádržích. Obě letadlové lodě – navzdory nebezpečí útoku ponorek – rozsvítily palubní světla a když se k Hornetu blížil se svým Dauntlessem velitel VB-8 poručík Johnson, byly dokonce rozsvíceny dva světlomety a namířeny k obloze.[55] Na Hornetu přistál i jeden SBD 6-S-1 z Enterprise, zatímco pět SBD z Hornetu zase přistálo na Enterprise.[56] Byl mezi nimi i SBD 8-B-2, který druhého dne ráno odstartoval z Enterprise na hlídku a v 6:45 hlásil kontakt s „jednou letadlovou lodí a pěti torpédoborci“. Po jeho přistání na Hornetu se ukázalo, že hlášený kontakt měla být bitevní a ne letadlová loď.[57]

Sobota 6. června

Dva střemhlavé bombardéry SBD Dauntless od VS-8 z Hornetu nad hořícím těžkým křižníkem Mikuma. V popředí je stroj S-9, stroj v pozadí je S-13. Odpoledne 6. června.

Během noci z 5. na 6. června plula TF 16 rychlostí 15 uzlů (27,8 km/h) na západ. Ranní průzkum zahlédl dva Kuritovy poškozené těžké křižníky Mogami a Mikuma, které se předchozí noci srazily a teď zůstaly pozadu. Mogami měla zdemolovanou příď a Mikuma měla protrženou palivovou nádrž.

V 8:00 ráno 6. června odstartovala z Hornetu první útočná vlna 26 Dauntlessů a 8 F4F-4 Wildcat, kterou v 10:45 následovala druhá z Enterprise. V 9:30 byly bombardéry z Hornetu nad cílem. Křižníky a dva doprovodné torpédoborce sice dokázaly sestřelit jeden útočící letoun, ale samy utrpěly zásahy. Na Mogami pronikla jedna puma pancéřováním dělové věže a zabila celou její posádku. Další puma explodovala uprostřed Mogami a zničila torpédomety. Na Mikuma byl střepinou, jenž zasáhla můstek, těžce zraněn kapitán Sakijama. Letouny z Enterprise se zaměřily zejména na Mikuma a když ve 14:45 přiletěla nová vlna 24 Dauntlessů a 8 Wildcatů z Hornetu, byly již oba křižníky těžce poškozené. Jedna z bomb explodovala na zádi torpédoborce Arašio, kde způsobila masakr mezi trosečníky z Mikuma. Další puma zasáhla sklad torpéd na Mikuma, jehož exploze zkázu lodi dokonala. Asi hodinu a půl poté, co letouny z Hornetu odletěly, se křižník převrátil na levobok a potopil.

Celkem přišla palubní skupina Hornetu o 37 letadel: 12 Wildcatů, po pěti Dauntlessech z VB-8 a VS-8 a všech 15 Devastatorů.[37]

V 19:00 TF 16 obrátila na východ a po doplnění paliva z tankerů zamířila na jihovýchod. 13. června vplul Hornet a ostatní lodě TF 16 do Pearl Harboru.

Modifikace a kampaň u Šalamounových ostrovů (srpen–říjen 1942)

Související informace můžete najít také v článku: Bitva o Guadalcanal

Po bitvě u Midway byl na Hornet nainstalován nový radar CXAM, který byl demontován z potopené bitevní lodě USS California. 26. června byl odstraněn katapult H 2 z hangárové paluby.[58] Proběhlo několik cvičných plaveb v okolí Pearl Harboru. Letecká skupina Hornetu byla reorganizována. Stíhací VF-8 nahradila VF-72 s 36 F4F-4 Wildcat, která předtím sloužila v Atlantiku na USS Wasp a zdevastovaná VT-8 byla nahrazena nově sestavenou VT-6 s TBF-1 Avengery. K plánované výměně 28mm čtyřčat za čtyřhlavňové Bofors 40 mm L/60 ale nedošlo, neboť do Pearl Harboru žádné nedorazily[59] a tak byla protiletadlová výzbroj posílena jenom o pět Oerlikonů na celkový počet 32 hlavní.

Dne 17. srpna vyplul Hornet k Šalamounovým ostrovům, aby se zapojil do bojů o Guadalcanal. Do oblasti dorazil 29. srpna.[60] Na palubě se nacházeli i dva váleční korespondenti Tom Lea a John Hersey.[61] Již 7. září se ho pokusila torpédovat ponorka I-11, která pronikla clonou doprovodných plavidel. Vystřelená torpéda byla ale zpozorována hlídkujícím Avengerem, který na ně shodil jednu hlubinnou pumu a tím je odklonil z kolizního kurzu.[62][60][63]

Po vyřazení letadlových lodí Enterprise (těžce poškozena 24. srpna v bitvě u východních Šalamounů), USS Saratoga (poškozena torpédem z I-26 31. srpna) a Wasp (torpédován a potopen 15. září ponorkou I-19) zůstal Hornet nejenom jedinou americkou letadlovou lodí u Šalamounových ostrovů, ale jedinou akceschopnou americkou letadlovou lodí v celém Pacifiku vůbec. Hornet a Wasp zrovna eskortovaly konvoj šesti transportních lodí, které přepravovaly z Espiritu Santo na Guadalcanal posily. Zatímco ponorka I-19 si za svůj cíl vybrala Wasp, její sesterská ponorka I-15 zaútočila na Hornet plující ve vzdálenosti asi 8 mil (12,9 km) od Waspu. Torpéda určená pro Hornet ale svůj cíl minula a zasáhla doprovodná plavidla. Po jednom torpédu inkasovaly bitevní loď USS North Carolina a torpédoborec USS O'Brien.[64] Hornet tak spolu s letouny z Hendersonova letiště na Guadalcanalu nesl hlavní tíhu leteckých bojů v oblasti.

Kromě vlastní bojové podpory představoval Hornet i vítanou gastronomickou podporu pro menší lodě ve svém okolí: stroj na zmrzlinu (i když z prášku) dokázal zpříjemnit službu v tropickém podnebí.[62]

27. září zakotvil Hornet v Nouméa na Nové Kaledonii, aby doplnil zásoby[65] a 2. října opět vyplul na moře.[66] 5. října napadla letadla z Hornetu japonské cíle na Bougainville a kotviště na okolních ostrovech. Vzhledem k množství spotřebované munice a díky nepříznivému počasí byl ale výsledek útoku žalostný.[67] Stíhači z bojové hlídky si aspoň připsali dvě sestřelené Betty, které se objevily na radaru.[68] 12. října si stíhači z bojové hlídky připsali další dva „slídily“ a následujícího dne přidali další Betty.[69] 14. říjen byl vyhrazen doplnění paliva z tankeru a přesunu obou válečných korespondentů na palubu tankeru. Následujícího dne si hlídka připsala sestřel jednoho létajícího člunu.[70] 16. října letouny z Hornetu napadly v celkem třech vlnách japonské pozice na Guadalcanalu a japonskou základnu hydroplánů v Rekata Bay na Santa Isabel.[60][71] Výsledek byl ale opět spíše zklamáním, tentokrát kvůli nedostatku hodnotných cílů.[72] Stíhači z bojové hlídky si připsali jednu Mavis, která se dostala až na dohled TF 17.[73]

23. října (GMT+12) se východně od Espiritu Santo[74] k Hornetu (jakožto TF 17) opět připojila Enterprise (TF 16) a spolu s ní (jako TF 61) zamířil svaz na sever k ostrovům Santa Cruz, vstříc japonskému svazu viceadmirála Naguma…

Bitva u ostrovů Santa Cruz (26. října 1942)

Související informace můžete najít také v článku: Bitva u ostrovů Santa Cruz
Všechny časy jsou v GMT+11

K bitvě u Santa Cruz došlo 26. října 1942. Ráno onoho dne dva střemhlavé bombardéry SBD-3 Dauntless z VS-10 (ozbrojený průzkum z Enterprise) napadly v 7:40 japonskou letadlovou loď Zuihó. Obě pumy zasáhly svůj cíl a vyřadily letovou palubu z provozu. Ta ale již byla prázdná – japonská útočná vlna již byla na cestě. Jako reakci na objevení japonského svazu vyslali Američané do útoku celkem tři vlny: v 7:30 odstartovalo patnáct Dauntlessů, šest Avengerů a osm Wildcatů z Hornetu. V 8:00 vyslala Enterprise tři SBD, devět TBF a osm F4F a v 8:15 odstartovalo dalších devět SBD-3, osm TBF-1 a sedm F4F-4 z Hornetu. Cestou k cíli v 8:30 americké letouny spatřili japonské stroje, mířící opačným směrem.

Ráno a dopoledne 26. října: První útok

9:14 ráno 26. října 1942: Hornet během útoku japonských letadel v bitvě u Santa Cruz. Na letadlovou loď se řítí japonský střemhlavý bombardér Aiči D3A1 Val, který o pár okamžiků později zasáhne lodní ostrov a letovou palubu. Nad letadlovou lodí přelétává torpédový bombardér Nakadžima B5N2 Kate, který již odhodil svoje torpédo.
…o několik sekund později naráží Val do přední části komína a dopadá na letovou palubu
Pohled na levou stranu tělesa komínu a můstku s viditelným poškozením po dopadu Val. Kouř pochází z požáru, který Val způsobila na palubě. Na trojnožkovém stožáru se nachází anténa radaru CXAM.

Americké lodě byly varovány a začaly se připravovat k boji. Letouny byly odstraněny z letové paluby, vodotěsné přepážky uzavřeny, rozvody leteckého paliva napuštěny nehořlavým CO2. V 8:40 zaznamenal radar na Enterprise první kontakt, ale až do 8:57 bylo těžké rozlišit vlastní odlétávající letouny od přilétávajících útočníků. V té chvíli byl nepřítel od letadlových lodí vzdálen něco přes 60 kilometrů. TF 16 kolem Enterprise vplula do bouře, která ji uchránila před zraky japonských letců. Proto se první japonský útok, vedený veteránem od Pearl Harboru velitelem palubní skupiny (飛行隊長 hikótaičó) korvetním kapitánem (少佐 šósa) Šigehara Muratou, soustředil na TF 17 a zejména na Hornet.

Dvacet torpédonosných B5N2 Kate ze Šókaku pod přímým Muratovým velením letělo ve 14 000 stopách (4 267 m) doprovázeno čtyřmi A6M2 Zero.[75][76] Dalších 21 střemhlavých bombardérů D3A1 Val poručíka Sadamu Takahašiho ze Zuikaku letělo ve výšce 17 000 stop (5 182 m) eskortováno osmi Zero.[75][76] Na cestě k cíli japonskou vlnu doprovázely dvě neozbrojené Kate ze Zuikaku a Zuihó, které zajišťovaly navigaci a spojení s mateřskými plavidly.[76] Dalších devět Zero ze Zuihó, která rovněž patřila k první vlně, se ale samotného útoku na Hornet nezúčastnilo kvůli střetu s útočnou vlnou z Enterprise.[77]

Patnáct stíhaček F4F-4 od VF-72[75] (volací znak „Blue“) a 21[78] od VF-10 z Enterprise (volací znak „Reaper“ – ty se ale zapojily později) se nacházelo příliš blízko mateřským lodím a ve výšce pouhých 10 000 stop (3 048 m). Když v 8:59 Tom Gallagher („Blue 14“) nahlásil vizuální kontakt se střemhlavými bombardéry, začaly Wildcaty šplhat do větší výšky.[79] Přes jejich snahu ale většina japonských bombardérů pronikla přes nevhodně rozmístěnou stíhací ochranu.[80] V 9:09 zahájila 127mm protiletadlová děla Hornetu a doprovodných plavidel palbu na vzdálenost 10 500 yardů[81] (9 601 m) na přilétající bombardéry.

Hornet nyní plul rychlostí 28 uzlů (52 km/h) obklopen kruhem doprovodných plavidel plujících ve vzdálenosti 2 000 yardů (1 828,8 m) od svého svěřence. USS Pensacola a USS San Diego na levoboku, USS Northampton a USS Juneau na pravoboku a po třech torpédoborcích vpředu (USS Morris, USS Mustin a USS Hughes) a vzadu (USS Barton, USS Russell a USS Anderson).[82]

Koordinovaný útok japonských střemhlavých a torpédových bombardérů přišel z různých směrů: střemhlavé Val útočily od západu, zatímco torpédonosné Kate se rozdělily a devět jich útočilo ze severu a zbývajících jedenáct z jihu.[79] Jedna z prvních Val zasáhla svojí 250kg pumou zadní část letové paluby na pravoboku. Další dvě Val těsně minuly a jejich pumy skončily ve vodě na pravoboku vedle můstku. Krátce na to v 9:14[83] narazila do tělesa komínu Val, která byla poškozena protiletadlovou palbou. Její pilot Šigejuki Sató[84] do poslední chvíle střílel ze svých dvou 7,7mm kulometů a rozhodl se navést svůj poškozený letoun na cíl i s nákladem bomb. Palivo z jeho nádrží postříkalo signální můstek. Letoun se odrazil od komína a prorazil letovou palubu. Na letové palubě a v prostorách pod ní vypukl požár živený palivem z japonského letadla, který se podařilo uhasit až po dvou hodinách.[82][85]

Současně se střemhlavými bombardéry zaútočilo 20 torpédonosných Kate. Jako první zaútočily tři Kate Muratovy 40. šótai. Pronikly přes clonu doprovodných plavidel mezi Northamptonem a Andersonem za zádí na pravoboku Hornetu a chystaly se odhodit svá torpéda z výšky asi 300 stop (91,4 m). První Kate odhodila torpédo ve vzdálenosti 1500 yardů (1371,6 m) od Hornetu a následně byla zasažena a sestřelena protiletadlovou palbou. Zbývající dvě Kate pronikly až na 1000 yardů (914,4 m), odhodily svá torpéda a zahájily únik zatáčkou doprava. V tom okamžiku protiletadlová palba zasáhla palivové nádrže druhé Kate, která se zřítila do moře. V jedné z těchto dvou sestřelených Kate nalezl smrt i velitel celého útoku Šigeharu Murata. Pouze poslední Kate 40. šótai unikla na sever. Tři torpéda typu 91 ale byla na cestě k cíli. Jedno torpédo proplulo před přídí Hornetu, ale zbylá dvě zasáhla pravobok s dvacetisekundovým odstupem v 9:15.[86]

První torpédo zasáhlo trup těsně za můstkem na úrovni 110 ½. žebra (v prostoru přední strojovny[87]) a druhé na zádi nad vnějším lodním šroubem na úrovni 160. žebra.[75] Důsledkem toho došlo k výpadku energie a spojení. Hasící systémy se ocitly bez tlaku. Voda se hrnula do přední strojovny a loď se naklonila o 10,5° na pravobok. Později byl ale náklon zredukován na 7-8°. Prakticky ve stejný okamžik zasáhly zadní polovinu lodi další dvě 250kg pumy. Jedna pronikla až na čtvrtou palubu, kde explodovala. V pořadí čtvrtá 250kg puma vzápětí zasáhla přední část lodi, pronikla na třetí či čtvrtou palubu a explodovala u přední jídelny.[82] V závěru tohoto asi 10 minut trvajícího náletu (v 9:17[88]) navedl jeden japonský pilot svůj hořící stroj (Val[88][89] nebo Kate[82]) na levou přední protiletadlovou baterii 127mm děl.[88][82][75] Bombardér (který ale již svoji podvěšenou výzbroj odhodil) prorazil bok galerie a zřítil se do výtahové šachty předního výtahu, kde způsobil rozsáhlý požár.[88]

Za vyřazení Hornetu z boje (chybně identifikovaného jako Saratoga[90]) zaplatili Japonci ztrátou 11 Val (pět z nich padlo pravděpodobně za oběť Wildcatům ještě před zahájením útoku), 10 Kate (jednu dostali stíhači ještě než odhodila torpédo) a tří Zero, které byly sestřeleny v bezprostřední blízkosti TF 17.[78] K tomu je třeba připočítat po šesti Kate a Val a dvě Zero, které musely později nouzově přistát na hladině kvůli poškozením a vyčerpání paliva. Na americké straně se nevrátily čtyři Wildcaty z VF-72 (Franklin †, Landry †, Gallagher a Formanek – dva piloti se zachránili)[91] a dva z VF-10, jejichž piloti padli.[75][78] Přeživší Wildcaty VF-72 přistály na Enterprise.

Záchranné práce

Těžce poškozený Hornet je za asistence torpédoborce Russell připravován k vzetí do vleku těžkým křižníkem Northampton (napravo, částečně zakrytý fotografujícím letounem).

Když tento první útok v 9:20 skončil, hořel Hornet po celé délce a plameny ho stravovaly od můstku až po čtvrtou palubu hluboko v nitru lodi. Loď byla nakloněná na pravobok a zpomalovala až do úplného zastavení. Záchranné čety se pustily do práce. Jelikož zásah torpédy způsobil pokles tlaku vody v hasících systémech, přirazily k bokům poškozené letadlové lodě torpédoborce Morris (k pravoboku), Russell (k přídi na levoboku) a později i Mustin (k levoboku – poté, co se neúspěšně pokoušel přirazit k pravoboku) a přetáhly na palubu svoje požární hadice. S jejich pomocí se podařilo plameny kolem 10:00 dostat pod kontrolu. Dalším problémem bylo kormidlo zablokované výpadkem proudu v poloze 30° doprava.[92]

Podle opravárenských čet by se tři kotle daly zprovoznit a převést páru do zadní strojovny, aby byl Hornet schopný pohybu vlastní silou, ale prozatím měl být vzat do vleku. Tímto úkolem byl v 10:05 pověřen křižník Northampton. V 10:09 se ale bez varování objevil nad svazem jeden osamělý japonský stroj, svrhl svoji pumu, a i když se na něj soustředila palba celého svazu, unikl. Jeho puma sice cíl minula a dopadla vedle pravoboku Morrise, ale Northampton kvůli tomu přerušil připevňování vlečných lan. Stroj patřil k druhé útočné vlně, která si ale vybrala za cíl 20 mil (32 km) vzdálenou Enterprise a šlo buďto o D3A1 Val[82][93] a nebo o B5N2 Kate rotmistra Tanaky ze Zuihó[94].

V 10:30 se Northampton opět pokusil vzít Hornet do vleku. V 11:23 bylo 4,5cm silné lano poprvé napnuto, ale již v 11:40 se přetrhlo. V 11:57 přesedl velitel TF 17 kontradmirál Murray a jeho štáb z Hornetu na Russell, který je dopravil na Pensacola. Z paluby Hornetu bylo také evakuováno na 500 mužů posádky, kteří nebyli potřeba pro záchranné práce, včetně zraněných. Evakuované přebíraly napřed torpédoborce Russell a Hughes.

Útok letecké skupiny Hornetu na japonská plavidla

Když japonská první vlna dokončila svoji „práci“ na Hornetu a zbývající útočníci se obrátili zpět ke svým letadlovým lodím, dorazily VB-8 a VS-8 z první vlny Hornetu k japonským letadlovým lodím. První vlna z Hornetu pronikla skrz japonská hlídkující Zera a v 9:27 zahájilo pět SBD z VS-8 útok. K nim se po chvíli přidalo i pět SBD z VB-8. Letadlová loď Šókaku byla zasažena čtyřmi pumami (podle japonských záznamů – americké prameny hovoří o třech až šesti) a vyřazena z boje.[95] Poručík (LTJG) Holm (S-6) zaútočil na torpédoborec Teruzuki, ale jeho puma dopadla těsně vedle.[96] Avengery první vlny letadlové lodě nenašly a svá torpéda neúspěšně vyplýtvaly na těžký křižník Tone z předsunuté skupiny bitevních lodí a křižníků kontradmirála Abea.[97]

Druhá (z Enterprise) ani třetí (z Hornetu) americká vlna ale již Nagumovy letadlové lodě nenašly a napadly předsunutou skupinu kontradmirála Abea. Střemhlavé bombardéry z Hornetu zaútočily na těžký křižník Čikuma a zaznamenaly dva zásahy. První puma zasáhla velitelský můstek, kde zabila či zranila všechny přítomné, včetně kapitána Komury. Druhá zasáhla střed lodi. Třetí zásah přidal poručík (LT) Powell, když jedna ze čtyř 500lb (226,8 kg) pum jeho Avengeru zasáhla torpédomet.[98][99] Poručík (LTJG) Tallman zaútočil na torpédoborec (Urakaze nebo Tanikaze), který si ale nárokoval jako zásah lehkého křižníku.[100] Při návratu našly letouny svojí loď těžce poškozenou, a proto se jejich piloti rozhodli přistát na Enterprise, která ale byla rovněž poškozena, zatímco jiní pro nedostatek paliva přistáli na hladině.

Odpolední útoky

15:23 – Kate z Džunjó se pokouší uniknout poté, co shodila torpédo (gejzír v pravé části obrázku).

Ve 13:30 bylo mezi Hornetem a Northamptonem připraveno druhé – 5cm silné – lano. Ve 14:40 byla ukončena evakuace vážně zraněných a Hornet se dal do pohybu rychlostí 3 uzlů (5,5 km/h), vlečen těžkým křižníkem. Kolem 15:00 ale radar zachytil další přibližující se letouny. TF 17 již neměla žádnou stíhací ochranu a tak se mohla bránit jenom děly na palubách napadených lodí. Počet děl TF 17 byl ale snížen odplutím protiletadlového křižníku Juneau, který díky nedorozumění v radiokomunikaci odplul k TF 16.[82]

Northampton odpojil vlečné lano, aby mohl manévrovat a těsně poté v 15:20 zaútočilo 4-6 torpédonosných Kate z pravoboku. Šlo o druhou vlnu z Džunjó, která vyslala sedm Kate (šest vyzbrojených torpédy a jeden spojovací a navigační) a osm Zero pod vedením poručíka Irikiina.[101][102] Dvě či tři z nich si za cíl vybraly nehybný Hornet a zbývající zaútočily na Northampton. Hornet byl v 15:23 zasažen jedním torpédem na pravoboku těsně za můstkem na úrovni 115. žebra.[75] Náklon se zvýšil na 14° a zadní strojovna byla zaplavena.

Bylo nařízeno připravit se na opuštění lodi, ale v 15:40 se objevila další skupinka dvou[101][102] či pěti[82] Val ze třetí vlny Zuikaku. Ta se skládala z jedné vedoucí neozbrojené Kate, šesti Kate s pumami (které se opozdily), dvou Val a eskorty pěti Zero.[101][102] Nesrovnalost by bylo možno vysvětlit záměnou několika Zero z eskorty za Val. Ani jedna puma svůj cíl nezasáhla, ale ani američtí dělostřelci nedokázali žádného útočníka sestřelit. Náklon lodi se zvětšil na 20°. Po skončení náletu v 15:50 kapitán Mason opustil můstek a sešel na letovou palubu.[82]

V 15:55 se přiblížil zbytek třetí vlny ze Zuikaku: šest Kate[82], které byly tentokráte vyzbrojeny 800kg protipancéřovými pumami.[102] Kate zahájily útok přibližně z výšky 3 000 metrů. Část pum dopadla vedle pravoboku protiletadlového křižníku San Diego, jedna dopadla přibližně 50 yardů (45,7 m) od pravoboku Hornetu, ale jedna letadlovou loď zasáhla vzadu na pravoboku. Tři útočníci byli sestřeleni, ale po odletu zbývajících byl vydán rozkaz k opuštění lodi. Námořníci začali slézat po sítích na paluby torpédoborců a do člunů, sám kapitán sestoupil do člunu v 16:27 a přestoupil na Mustin.[82]

V 17:02 se ale Japonci objevili znovu – tentokrát naposledy. Čtyři Val z Džunjó eskortované šesti Zero tvořily poslední japonskou vlnu vyslanou proti Američanům toho dne.[101] Hornet byl zasažen jednou pumou, která explodovala v hangáru před můstkem a způsobila požár, který ale po asi 15 minutách sám uhasl.[82]

Potopení Hornetu

Posádkou opuštěný Hornet se naklání na pravobok

Po skončení posledního náletu se torpédoborce vrátily k přebírání posádky Hornetu. V 17:40 byly Mustin a Anderson pověřeny potopením Hornetu a v 18:00 zamířil zbytek TF 17 rychlostí 27 uzlů na východ za ustupující TF 16. Mustin vypustil v 18:03 na Hornet osm torpéd Mark 15 Model 1, ale pouze tři zasáhla. Druhý pokus uskutečnil v 18:40 torpédoborec Anderson s dalšími osmi torpédy. Zaznamenal šest zásahů, ale ani teď se Hornet nehodlal potopit.[103] Oba torpédoborce zahájily palbu ze svých 127mm děl do trupu opuštěné letadlové lodě. Přestože se ale hořící Hornet stále odmítal nechat potopit, přerušily oba torpédoborce po čase palbu a ve 20:46 zamířily na jihovýchod, protože se blížila japonská předsunutá skupina kontradmirála Abea. Anderson a Mustin stačily vystřelit každý po 150 granátech ráže 127 mm.[103] Ve 21:20 dorazily Japonci k hořícímu vraku. Abe vyslal část torpédoborců pronásledovat Anderson a Mustin a se zbytkem sil zvažoval odtažení Hornetu na Truk, jak požadoval rozkaz admirála Jamamota. Poškození letadlové lodě již ale bylo příliš vážné: hořela po celé délce a do trupu proniklo již příliš mnoho vody. Abe proto nařídil torpédoborcům Makigumo a Akigumo americkou loď dorazit. Stalo se tak čtyřmi 609mm torpédy typu 93 a Hornet zmizel pod hladinou v 01:35 27. října 1942 na pozici [60]

Spolu s Hornetem zmizelo pod hladinou nejméně 21 letounů, které zůstaly na jeho palubě. Šlo o devět F4F-4, osm SBD-3 a čtyři TBF-1.[104]

Zahynulo přes 130 členů posádky.[60] Evakuovaná posádka (přes 2350 přeživších[60]) byla dopravena do Nouméy a později část odeslána do Států, část přidělena na jiné lodě a část na Guadalcanal a Tulagi.[105] Ze seznamu lodí US Navy byl ale Hornet vyškrtnut až 13. ledna 1943[60] a jeho jméno pak nesla čtvrtá jednotka třídy Essex.

Související články

Literatura

  • CRACKNELL, W. H.. USS Hornet/(CV8) Aircraft Carrier. [s.l.] : Profile Publications, 1971. (Profile Warship; sv. 3.) (anglicky)
  • FRIEDMAN, Norman; BAKER III., A. D. U.S. Aircraft Carriers: An Illustrated Design History. Annapolis : Naval Institute Press, 1983. Dostupné online. ISBN 9780870217395. (anglicky)
  • HUBÁČEK, Miloš. Pacifik v plamenech. 3. vyd. Praha : Mladá fronta, 1997. 436 s. ISBN 80-204-0642-5.
  • HUBÁČEK, Miloš. Vítězství v Pacifiku. 3. vyd. Praha : Mladá fronta, 1999. 390 s. ISBN 80-204-0798-7.
  • LUNDSTROM, John B. The First Team: Pacific Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 159114471X. (anglicky) – citováno jako Lundstrom (I)
  • LUNDSTROM, John B. The First Team and the Guadalcanal Campaign: Naval Fighter Combat from August to November 1942. Annapolis : Naval Institute Press, 2005. Dostupné online. ISBN 1591144728. (anglicky) – citováno jako Lundstrom (II)
  • ROSE, Lisle A. Hornet. Překlad Břetislav Čenda a Karel Šuchman. Plzeň : Mustang, 1997. 210 s. Překlad „The Ship That Hold The Line“ vydaného Naval Institute Press 1995. ISBN 80-7191-221-2.

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 Ship Building 1933-45 - Roosevelt, Franklin D. [online]. globalsecurity.org, [cit. 2008-12-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 2,13 2,14 2,15 2,16 Rose, Příloha 1: USS Hornet CV-8 základní technická a historická data
  3. ↑ Hubáček: Vítězství v Pacifiku, str. 485
  4. ↑ 4,0 4,1 YARNALL, Paul. USS HORNET (CV-8) [online]. NavSource Naval History, rev. 2007-05-18, [cit. 2008-12-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 Friedman & Baker, str. 392 – Appendix E
  6. ↑ 6,0 6,1 DIGIULIAN, Tony. 5"/38 (12.7 cm) Mark 12 [online]. NavWeaps, rev. 2008-11-28, [cit. 2008-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ 7,0 7,1 7,2 DIGIULIAN, Tony. 1.1"/75 (28 mm) Mark 1 and Mark 2 [online]. NavWeaps, rev. 2008-05-16, [cit. 2008-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ 8,0 8,1 Rose, Příloha 1: Z výzbroje a fotografická příloha
  9. ↑ Friedman & Baker, str. 94
  10. ↑ Rose, str. 7
  11. ↑ 11,0 11,1 11,2 Rose, str. 10
  12. ↑ 12,0 12,1 Rose, str. 19
  13. ↑ Rose, str. 14
  14. ↑ YARNALL, Paul. USS HORNET (CV-8) – Commanding Officers [online]. NavSource Naval History, rev. 2008-10-05, [cit. 2008-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ Rose, str. 15
  16. ↑ 16,0 16,1 Rose, fotografická příloha
  17. ↑ YARNALL, Paul. USS HORNET (CV-8) [online]. NavSource Naval History, rev. 2007-05-18, [cit. 2009-01-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Rose, fotografická příloha
  19. ↑ Rose, str. 18
  20. ↑ 20,0 20,1 Rose, str. 31
  21. ↑ Rose, str. 30
  22. ↑ Rose, str. 32 a 33
  23. ↑ Rose, str. 33-35
  24. ↑ Rose, str. 37
  25. ↑ 25,0 25,1 25,2 25,3 25,4 MURRAY, George D. Action Report: 18 April 1942 (Serial 088) [online]. cv6.org, rev. 2003-01-01, [cit. 2008-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ 26,0 26,1 26,2 26,3 GREENING, Charles R.. The First Joint Action: A Historical Account of the Doolittle Tokyo Raid – April 18, 1942 [online]. doolittleraider.com, rev. 2008-12-04, [cit. 2008-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ STAFFORD, Edward P.. The Big E (The Story of the USS Enterprise). Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 2002. Dostupné online. ISBN 1-55750-998-0. S. 75. (anglicky) 
  28. ↑ Doolittle Raider Reports & Interviews [online]. doolittleraider.com, rev. 2008-12-23, [cit. 2008-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Rose, str. 56
  30. ↑ Rose, str. 58
  31. ↑ USN Overseas Aircraft Loss List May 1942 [online]. Aviation Archaeological Investigation and Research, rev. 2007-05-03, [cit. 2008-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ Rose, str. 62-63
  33. ↑ Rose, str. 65
  34. ↑ Stafford, str. 86
  35. ↑ 35,0 35,1 SHEPHERD, Joel. Battle of Midway, June 4 - 6, 1942 [online]. REV. 2006-06-06, [cit. 2009-04-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ 36,0 36,1 PERSHALL, Jonathan; TULLY, Anthony. Shattered Sword (The Untold Story of the Battle of Midway). Washington DC : Potomac Books, 2007. ISBN 978-1-57488-924-6. S. 93. (anglicky) 
  37. ↑ 37,0 37,1 United States Order of Battle at Midway [online]. microworks.net, rev. 1999-03-20, [cit. 2008-12-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ Stafford, str. 91
  39. ↑ Lundstrom (I), str. 334
  40. ↑ Rose, str. 89
  41. ↑ 41,0 41,1 41,2 Rose, str. 88
  42. ↑ Rose, str. 105-106
  43. ↑ Rose, str. 90
  44. ↑ Rose, str. 91
  45. ↑ Rose, str. 95
  46. ↑ Rose, str. 91
  47. ↑ Rose, str. 93
  48. ↑ DULL, Paul S. A Battle History of the Imperial Japanese Navy (1941-1945). Annapolis : Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 1591142199. S. 150. (anglicky) 
  49. ↑ Rose, str. 92 a 93
  50. ↑ 50,0 50,1 The Battle of Midway June 3 - June 6, 1942 [online]. REV. 2001-04-05, [cit. 2008-12-10]. Kapitola Appendix Four: VT-8 Detachment. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ Midway-based Torpedo Attacks on the Japanese Carrier Striking Force, 4 June 1942 [online]. Washington DC : Department of the Navy – Naval Historical Center, rev. 1999-06-11, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ TATE, John. Battle of Midway Models: LCDR John S. Thach's Grumman F4F-4 "Wildcat" Commander, Fighting Three [online]. centuryinter.net, rev. 2001-04-05, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ Ens Daniel Sheedy crash on USS Hornet - June 4, 1942 [online]. johngreavesart.ca, [2002?], rev. 2008-02-09, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ MITSCHER, Marc A. Battle of Midway: 4-7 June 1942, Online Action Reports: Commanding Officer, USS Hornet, Serial 0018 of 13 June 1942 [online]. Washington DC : Department of the Navy – Naval Historical Center, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ Hubáček: Pacifik v plamenech, str. 466-467
  56. ↑ GALLAHER, Earl. Scouting Six Action Report: 4-6 June 1942 [online]. cv6.org, rev. 2003-01-01, [cit. 2008-12-10]. Časy v hlášení jsou v GMT-10 (Havaj). Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑ MURRAY, George D. Action Report: 4-6 June 1942 (Serial 0137) [online]. cv6.org, rev. 2003-01-01, [cit. 2008-12-10]. Časy v hlášení jsou v GMT-10 (Havaj). Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ Friedman & Baker, str. 93
  59. ↑ Rose, str. 116-118
  60. ↑ 60,0 60,1 60,2 60,3 60,4 60,5 60,6 POCOCK, Michael W. USS Hornet CV-8 Builder's Data [online]. MaritimeQuest, rev. 2008-03-12, [cit. 2008-12-10]. Někdy se datum liší o jeden den od dat uvedených Rosem. Zřejmě problém s přechodem datové hranice. Dostupné online. (anglicky) 
  61. ↑ Rose, str. 154
  62. ↑ 62,0 62,1 Rose, str. 136
  63. ↑ HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. HIJMS Submarine I-11: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2001, rev. 2008-12-10, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ Hubáček: Vítězství v Pacifiku, str. 185-6 a 190
  65. ↑ Rose, str. 143
  66. ↑ Rose, str. 144
  67. ↑ Rose, str. 145-149
  68. ↑ Rose, str. 149 a 150
  69. ↑ Rose, str. 153 a 154
  70. ↑ Rose, str. 154 a 155
  71. ↑ Rose, str. 155 a 166
  72. ↑ Rose, str. 158 a 159
  73. ↑ Rose, str. 157
  74. ↑ HARDISON, Osborne B. Action Report: 26 October 1942 (Serial 0015) [online]. cv6.org, rev. 2003-01-01, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. ↑ 75,0 75,1 75,2 75,3 75,4 75,5 75,6 Rose, Příloha 1: „Poškození a ztráta lodi v bitvě u Santa Cruz“
  76. ↑ 76,0 76,1 76,2 Lundstrom (II), str. 361 a 386
  77. ↑ Lundstrom (II), str. 362 - 369
  78. ↑ 78,0 78,1 78,2 Lundstrom (II), str. 404
  79. ↑ 79,0 79,1 Lundstrom (II), str. 387 a 388
  80. ↑ Lundstrom (II), str. 385
  81. ↑ Lundstrom (II), str. 391
  82. ↑ 82,00 82,01 82,02 82,03 82,04 82,05 82,06 82,07 82,08 82,09 82,10 82,11 The Battle of Santa Cruz Islands, 26 October 1942 [online]. Washington DC : Department of the Navy – Naval Historical Center, 1994, rev. 2003-06-29, [cit. 2008-12-08]. Kapitola ENEMY ATTACKS ON THE HORNET GROUP. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. (anglicky) 
  83. ↑ FRANK, Richard B.. Guadalcanal: The Definitive Account of the Landmark Battle. New York : Penguin Group, 1990. ISBN 0-14-016561-4. S. 385–386.  
  84. ↑ Rose, str. 174 (poznámka redakce)
  85. ↑ Hubáček: Vítězství v Pacifiku, str. 285 a 286
  86. ↑ Lundstrom (II), str. 393
  87. ↑ Rose, str. 179
  88. ↑ 88,0 88,1 88,2 88,3 Lundtrom, str. 402
  89. ↑ Rose, str. 178
  90. ↑ Lundstrom (II), str. 396
  91. ↑ Lundstrom (II), str. 390 a 405
  92. ↑ Rose, str. 180-181
  93. ↑ Rose, str. 185
  94. ↑ Lundstrom (II), str. 417 a 418
  95. ↑ DULL, Paul S. A Battle History of the Imperial Japanese Navy (1941-1945). Annapolis : Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 1591142199. S. 232. (anglicky) 
  96. ↑ Lundstrom (II), str. 376 a 377
  97. ↑ Lundstrom (II), str. 380 a 382
  98. ↑ Lundstrom (II), str. 379, 380 a 382
  99. ↑ HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. HIJMS CHIKUMA: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, [1997?], rev. 2007-11-27, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  100. ↑ Lundstrom (II), str. 382
  101. ↑ 101,0 101,1 101,2 101,3 Timeline: Battle of the Santa Cruz Islands [online]. uncleted.jinak.cz, rev. 2008-08-16, [cit. 2008-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ 102,0 102,1 102,2 102,3 Lundstrom (II), str. 446
  103. ↑ 103,0 103,1 The Battle of Santa Cruz Islands, 26 October 1942 [online]. Washington DC : Department of the Navy – Naval Historical Center, 1994, rev. 2003-06-29, [cit. 2008-12-08]. Kapitola APPENDIX A: Torpedoing of the "Hornet" by Our Destroyers. Dostupné online. Dostupné také na: [2]. (anglicky) 
  104. ↑ USN Overseas Aircraft Loss List October 1942 [online]. Aviation Archaeological Investigation and Research, rev. 2007-05-03, [cit. 2008-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. ↑ Rose, str. 196

Externí odkazy

  • USS Hornet (CV-8), 1941-1942, Overview and Special Image Selection [online]. Washington DC : Department of the Navy – Naval Historical Center, 1999-05-04, [cit. 2008-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
  • POCOCK, Michael W. USS Hornet CV-8 [online]. MaritimeQuest, 2007-10-07, [cit. 2008-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
  • YARNALL, Paul. USS HORNET (CV-8) [online]. NavSource Naval History, rev. 2007-05-18, [cit. 2008-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
  • MITSCHER, Marc A. Battle of Midway: 4-7 June 1942, Online Action Reports: Commanding Officer, USS Hornet, Serial 0018 of 13 June 1942 [online]. Washington DC : Department of the Navy – Naval Historical Center, 2007-01-09, [cit. 2008-12-08]. Ztráty způsobené nepříteli je nutno brát s rezervou, neboť jsou nadsazené. Dostupné online. (anglicky)
  • The Battle of Santa Cruz Islands, 26 October 1942 [online]. Washington DC : Department of the Navy – Naval Historical Center, 1994, rev. 2003-06-29, [cit. 2008-12-08]. Kapitola ENEMY ATTACKS ON THE HORNET GROUP. Dostupné online. (anglicky)
  • POCOCK, Michael W. USS Hornet CV-8 – Roll of Honor [online]. MaritimeQuest, rev. 2008-01-01, [cit. 2008-12-08]. Dostupné online. (anglicky)
  • FISHER, Clayton. THE BATTLE OF MIDWAY, 4-6 JUNE 1942 - COMMANDER CLAYTON FISHER'S STORY [online]. REV. 2005-01-13, [cit. 2009-06-23]. Dostupné online. (anglicky) – vzpomínky pilota VB-8 na bitvu u Midway


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
USS Hornet (CV-8)
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/USS_Hornet_(CV-8)“