V pátek 26. dubna 2024 začala naše nová
a velká série soutěží o nejlepší webovou stránku !!
Proto neváhejte a začněte rychle soutěžit o lákavé ceny !!

Kraje v Česku

Z Multimediaexpo.cz

Samosprávné kraje České republiky
Územní kraje České republiky

Kraje je v současné době v České republice označení pro dva různé typy objektů:

  • Vyšší územní samosprávné celky (územní společenství občanů, veřejnoprávní korporace), které ustanovuje ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků.
  • Územní jednotky (části území republiky), které jsou stanoveny zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, v novelizovaném znění.

Obsah

Historie

Na území dnešního Česka představovaly kraje původně zcela odlišný typ správní jednotky než je tomu v současnosti. Od středověku do 19. století, kdy byla původní koncepce krajů stejně jako kraje zrušeny, se vždy jednalo o správní celky stojící mezi panstvími a zeměmi.

Počátky krajského zřízení

Počátky původního krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, Přemysl Otakar II. nahradil původní zřízení hradské. Od 15. století do roku 1714 existovalo v Čechách 14 krajů:

Zvláštní postavení měly kraje

Mimo krajské zřízení stálo

Roku 1714 došlo k redukci na 12 krajů.

Feudální reorganizace z roku 1751

Poslední feudální trvala až do roku 1848 a dala vzniknout 16 krajům:

Čechy

S tím, že do žádného z těchto krajů nepatřila Praha.

Morava

Na Moravě vznikly 4 a později 5 krajů až v 16. století, jako součást obrany proti Turkům, pravidelná krajská organizace se rozvinula až po Bílé hoře, kdy se země dělila na 5 krajů:

Slezsko

Ve Slezsku byly zřízeny tři kraje:

a to až po odtržení velké části území v roce 1742, od roku 1783 do roku 1848 pak pouze dva: Opavský a Těšínský.

Revoluční rok 1848

Došlo k závažným změnám v územně správním zřízení, panství přestala být nejnižší správní jednotkou, kterou se stávají obce.

V letech 1850–1855

  • Čechy 7 krajů se 79 okresními hejtmanstvími
  • Morava měla 2 kraje s 25 okresními hejtmanstvími
  • Slezsko mělo pouze 7 okresních hejtmanství

V letech 1855–1868

Politická a soudní správa byla spojena v okresní úřady, tehdy měly Čechy 13 krajů s 207 okresními úřady a Morava 6 krajů se 76 okresními úřady. Poté byly kraje jako správní jednotky zrušeny a země se členily pouze na okresy.

V letech 1918-1922

Po vzniku Československa 28. října 1918 vyhlásili 29. a 30. října němečtí poslanci v pohraničí odbojné autonomní celky požadující nezávislost na Československu a připojení k Německému Rakousku. Jednalo se otyto celky:

Československo obnovilo územní integritu s těmito celky bleskovou vojenskou akcí a během listopadu a prosince 1918 byly tyto celky prakticky bez odporu obsazeny a přestaly existovat.

Podle ústavy nově vzniklé Československé republiky již země (v Česku Čechy, Morava, Slezsko) neměly žádnou autonomii, ani zemský sněm či jiný zákonodárný orgán. Tatáž ústava také navrhla nové administrativní členění státu na menší župy, které by zcela nahradily stávající členění na země. Členění na župy pak určil zákon č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“ ze dne 29. února 1920. Hranice Moravy s Čechami a někdejším Uherskem by však byly i nadále plně respektovány. Toto členění však nakonec vůbec nevstoupilo v platnost a tak Země česká, Země moravská a Země slezská i nadále existovaly. Definitivní ústava přijatá 29. února 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složenému z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů.


V letech 19231928

V českých zemích navrženo 15 žup:

, které však nebyly zavedeny do praxe.

V roce 1928

Byla provedena určitá reforma stávajícího zemského zřízení, a zatímco země Česká existovala územně nezměněna, Země moravská a Slezská byly spojeny v Zemi Moravskoslezskou.

V letech 19381945

Po Mnichovské dohodě bylo od Česka odděleno pohraniční území. Sudety byly připojeny k Německé říši. Hlučínsko bylo připojeno k tzv. Staré (Německé) říši, k župě Slezsko (konkrétně k vládnímu obvodu Opolí) a poté po porážce Polska k župě Horní Slezsko. Východní část československé části Těšínska (tzv. Zaolzie) byla anektována Polskem a včleněna do Slezského vojvodství (pol. Województwo Śląskie). Po porážce Polska byla polská část Těšínska (včetně anektované české části) připojena k německé župě Horní Slezsko (konkrétně k vládnímu obvodu Katovice).

30. X. 1938 byly 1 měsíc jednotně spravované sudetoněmecké oblasti roztrženy na několik kusů. Území od Furthské nížiny až po předměstí Ostravy se stalo novou říšskou župou, župou Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland), zkráceně Sudetskou župou (něm. Sudetengau). Sídlem župy byl Liberec (něm. Reichenberg) a říšská župa Sudety se členila na 3 vládní obvody (Cheb, Ústí nad Labem, Opava). Území od Domažlic po Prachatice připadlo Bavorské Východní marce. Úsek Chvalšiny - Kaplice, včetně Vitorazska, získala župa Horní Dunaj. Pásmo od Nových Hradů po Mikulov, včetně Valticka a Moravsko-dyjského trojúhelníku, bylo připojeno k župě Dolní Dunaj. Župa Horní Dunaj a župa Dolní Dunaj byly součástí bývalého Rakouska, Východní marky (něm. Ostmark, od roku 1942 Donau- und Alpenreichsgaue - Dunajské a alpské říšské župy).[1]

Po mnichovských událostech přijal Parlament Česko-Slovenské republiky ústavní zákon č. 299/1938 Sb., o autonomii Slovenskej krajiny a ústavní zákon č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi. Republika se tím změnila ve federaci. Byla zřízena slovenská a podkarpatská vláda. Ústřední vláda začala plnit funkce vlády české. Řešením správy v okresech, které byly roztrženy a jejichž centra zůstala na postoupených územích, bylo jejich připojení k sousedním okresům. Po vstupu německé armády do zbytku historických zemí (něm. Rest-Tschechei) byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava, jenž členil na dvě země, jimiž byly Čechy a Morava. Země se dále členily na oberlandráty. V roce 1939 se Protektorát členil na 19 oberlandratsbezirků (čes. obvod vrchního zemského rady; 12 v Čechách a 7 na Moravě). V červnu 1942 byl počet vrchních zemských úřadů (oberlandrátů) v Protektorátu Čechy a Morava snížen a Protektorát se členil na 7 oberlandratsbezirky (4 v Čechách a 3 na Moravě). Zrušené oberlandráty nahradila okresní hejtmanství s rozšířenou působností.[2]

Reichsprotektorat Böhmen und Mähren / Protektorát Čechy a Morava (1939-1942)

    • Böhmen / Čechy
      • Oberlandratsbezirk Budweis / obvod vrchního zemského rady České Budějovice
      • Oberlandratsbezirk Deutsch-Brod / obvod vrchního zemského rady Německý Brod (Havlíčkův Brod)
      • Oberlandratsbezirk Jitschin / obvod vrchního zemského rady Jičín
      • Oberlandratsbezirk Kladno / obvod vrchního zemského rady Kladno
      • Oberlandratsbezirk Klattau / obvod vrchního zemského rady Klatovy
      • Oberlandratsbezirk Kolin / obvod vrchního zemského rady Kolín
      • Oberlandratsbezirk Königgrätz / obvod vrchního zemského rady Hradec Králové
      • Oberlandratsbezirk Melnik / obvod vrchního zemského rady Mělník
      • Oberlandratsbezirk Pardubitz / obvod vrchního zemského rady Pardubice
      • Oberlandratsbezirk Pilsen / obvod vrchního zemského rady Plzeň
      • Oberlandratsbezirk Prag / obvod vrchního zemského rady Praha
      • Oberlandratsbezirk Tabor / obvod vrchního zemského rady Tábor
    • Mähren / Morava
      • Oberlandratsbezirk Brünn / obvod vrchního zemského rady Brno
      • Oberlandratsbezirk Iglau / obvod vrchního zemského rady Jihlava
      • Oberlandratsbezirk Kremsier / obvod vrchního zemského rady Kroměříž
      • Oberlandratsbezirk Mährisch Ostrau / obvod vrchního zemského rady Moravská Ostrava
      • Oberlandratsbezirk Olmütz / obvod vrchního zemského rady Olomouc
      • Oberlandratsbezirk Prossnitz / obvod vrchního zemského rady Prostějov
      • Oberlandratsbezirk Zlin / obvod vrchního zemského rady Zlín

Reichsprotektorat Böhmen und Mähren / Protektorát Čechy a Morava (1942-1945)

    • Böhmen / Čechy
      • Oberlandratsbezirk Budweis / obvod vrchního zemského rady České Budějovice
      • Oberlandratsbezirk Königgrätz / obvod vrchního zemského rady Hradec Králové
      • Oberlandratsbezirk Pilsen / obvod vrchního zemského rady Plzeň
      • Oberlandratsbezirk Prag / obvod vrchního zemského rady Praha
    • Mähren / Morava
      • Oberlandratsbezirk Brünn / obvod vrchního zemského rady Brno
      • Oberlandratsbezirk Iglau / obvod vrchního zemského rady Jihlava
      • Oberlandratsbezirk Mährisch Ostrau / obvod vrchního zemského rady Moravská Ostrava

Reichsgau Sudetenland / říšská župa Sudety (1938-1945)

  • Päckchenleitgebiet Westsudetenland / poštovní oblast Západní Sudety
    • Regierungsbezirk Aussig / vládní obvod Ústí nad Labem
    • Regierungsbezirk Eger / vládní obvod Cheb
  • Päckchenleitgebiet Ostsudetenland / poštovní oblast Východní Sudety
    • Regierungsbezirk Troppau / vládní obvod Opava

části území Česka v jiných správních jednotkách (1938-1945)

  • Reichsgau Oberschlesien / říšská župa Horní Slezsko (do roku 1941 Reichsgau Schlesien / říšská župa Slezsko)
    • Regierungsbezirk Oppeln / vládní obvod Opolí
    • Regierungsbezirk Kattowitz / vládní obvod Katovice (od září 1939)
  • Województwo Śląskie / Slezské vojvodství (od října 1938 do srpna 1939)

V letech 1945-1949

Po osvobození byly roku 1945 v obnoveném Československu v podstatě obnoveny správní poměry z doby před Mnichovskou dohodou. České Slezsko se stává součástí Slezské expozitury země Moravskoslezské.

V letech 1949-1960

Kraje byly nově vytvořeny 1. ledna 1949 zákonem č. 280/1948 Sb., jímž byly dosavadní Česká a Moravskoslezská země zrušeny jako správní celky (o Slovenské se zákon nezmiňuje) a jejich území rozděleno mezi nově koncipované kraje. Na území dnešní České republiky tak vzniklo 13 krajů (+ Praha s postavením kraje). Některé z krajů přesahovaly hranice mezi českou, moravskou a slezskou zemí, krajské hranice však respektovaly hranici Slovenska a zákon zakazoval vládě měnit krajské hranice oddělující kraje v českých zemích od krajů na Slovensku. Vládní nařízení č. 3/1949 Sb. pak ještě s účinností od 1. února na základě zákonného zmocnění upravilo počet a názvy okresů v českých zemích.

Jednalo se o tyto kraje:

V čele každého kraje stál krajský národní výbor (KNV).

Administrativní jednotky z roku 1949 (kraje i okresy) byly dle humánního geografa Martina Hampla nejlepší sociálněgeografické regiony jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů.[3]

Územní („staré“) kraje (od roku 1960)

Kraje dosud existující jako územní celky vznikly 11. dubna 1960 vyhlášením zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, a jejich orgány (krajské národní výbory) měly být vytvořeny nejpozději do 1. července 1960. Z právního hlediska tyto územní celky existují dosud. Tento zákon byl novelizován právními předpisy č. 69/1967 Sb., 29/1968 Sb., 36/1968 Sb., 175/1968 Sb., 40/1969 Sb., 41/1969 Sb., 71/1969 Sb., 126/1971 Sb., 248/1990 Sb., 425/1990 Sb., 108/1995 Sb., 132/2000 Sb. a 320/2002 Sb.

„V Česku šlo na konci 50. let 20. století o to vytvořit pět velkých hospodářských/ekonomických oblastí (západočeská, středočeská, východočeská, severomoravská a jihomoravská oblast), které vyrostly v letech socialistické výstavby, navazují na předešlý vývoj i na tehdejší očekávané prosperity. Tyto oblasti jsou vcelku vyrovnané jak velikostí svého území, tak i rozsahem osídlení a hospodářství. Přitom si každá podržuje své vyhraněné ekonomické zaměření i své specifické funkce. Nad průměrem vynikají rozvojem hospodářství i počtem obyvatelstva oblast středočeská (s Prahou) a rozlohou oblast západočeská. Z praktických důvodů řízení a správy byla právě každá z těchto oblastí již v návrhu nových krajů rozdělena na dvě části, takže vedle Západočeského vznikl i kraj Jihočeský a vedle Středočeského kraje i Severočeský. Zároveň bylo vyčleněno i území hlavního města Prahy jako samostatná krajská jednotka.”[4]

Socialistické členění z roku 1960 bylo dle sociálního geografa Martina Hampla nejhorší sociálněgeografické členění jak na úrovni krajů, tak na úrovni okresů.[5] „Kraje z roku 1960 byly neorganickými celky, které nejsou vhodné zvláště pro zavedení regionální samosprávy. Výběr krajských měst a vymezení těchto krajů mimo jiné navozovaly oprávněný regionální patriotismus. Příkladem extrémních řešení odporujících přirozené spádovosti obyvatelstva bylo podřízení Liberce Ústí nad Labem nebo Olomouce Ostravě. Za extrémní „nepřirozenost” je možno označovat i vedení hranic mezi oběma moravskými kraji (např. přerušení vazby Olomouc - Prostějov).”[6]

Zpočátku měly tyto kraje podobně jako okresy své správní i volené orgány. Podle krajů bylo organizováno mnoho dalších činností, například krajské dopravní podniky ČSAD nebo třídění pošty podle poštovních směrovacích čísel. V současné době jsou jen územními jednotkami, podle nichž však stále jsou organizovány například soudy, státní zastupitelství, policie i některé další organizace nebo správní orgány.

Původně zákon vymezoval i území okresů. K zajištění kompatibility se samosprávnými kraji však novelizující zákon 320/2002 Sb. tuto část ze zákona vypustil a doplnil zmocňující ustanovení, podle nějž území okresů stanoví ministerstvo vnitra prováděcím předpisem (tím je vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.).

Zrušení starých krajů již bylo v parlamentu vládou v roce 2005 navrhováno[7], vázne však především na neochotě systému soudů a státních zastupitelství přizpůsobit se novým krajům.

Československo bylo od roku 1949 celistvé, nečlenilo se na země a ani územní členění z roku 1960 tradiční zemské členění nerespektovalo. VýchodočeskýJihočeský kraj zasahovaly na Moravu, Jihomoravský kraj do ČechSeveromoravský kraj obsahoval kromě severní Moravy i celé České Slezsko. Tři slovenské kraje (Západoslovenský kraj, Středoslovenský kraj a Východoslovenský kraj), byly jako územní celky Československa zřízeny rovněž zákonem č. 36/1960 Sb. Ústavní zákon SNR č. 43/1968 Sb., o hlavnom meste Slovenska Bratislave, byl příjat 14. března 1968 a s účinností od 22. března 1968 přiznal postavení kraje i Bratislavě jako hlavnímu městu Slovenska (Slovenská socialistická republika však vznikla až k 1. lednu 1969). Zákon SNR č. 71/1969 Sb. ze 17. června 1969, o územním členění SSR, s účinností od 1. července 1969 slovenské kraje zrušil a Slovensko dělil pouze na 37 okresů a Bratislavu jako samostatný celek. Zákony č. 130/1970 Sb. a 131/1971 Sb. však opět tři slovenské kraje a jejich krajské národní výbory obnovily, přičemž Bratislavě ponechaly zvláštní status. Zákony č. 369/1990 Sb. a 517/1990 Sb. pak s účinností od 19. prosince 1990 krajské zřízení na Slovensku zcela zrušily. Teprve zákon 221/1996 Z. z. pak zavedl nové slovenské kraje.

Názvy a sídla územních krajů

Kraje a okresy České republiky
od roku 1960
  1. Středočeský kraj se sídlem v Praze
  2. Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích
  3. Západočeský kraj se sídlem v Plzni
  4. Severočeský kraj se sídlem v Ústí nad Labem
  5. Východočeský kraj se sídlem v Hradci Králové
  6. Jihomoravský kraj se sídlem v Brně
  7. Severomoravský kraj se sídlem v Ostravě

Samostatnou územní jednotkou, která z některých hledisek je postavena na roveň těmto krajům, je podle téhož zákona území hlavního města Prahy.

Samosprávné kraje

Po roce 1989 byly dlouhé diskuse o nutnosti a formě územní samosprávy. Zvítězil názor, že pro ČR je nejvhodnější krajské zřízení s omezenými pravomocemi. Vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly, na základě zákona č. 129/2000 Sb. „o krajích“, dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Tyto kraje zhruba kopírují kraje z let 1948 - 1960, zřízené zákonem 280/1948 Sb.

  • Vyšší územní samosprávné celky (zpočátku se užívala zkratka VÚSC) předpokládá článek 99 a následující Ústavy České republiky (1/1993 Sb.).
  • Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, stanovil názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.). Novelizuje Ústavu (čl. 99) a nazývá VÚSC kraji. Novelizujícím ústavním zákonem č. 176/2001 Sb. byly mimo jiné některé kraje přejmenovány.
  • Zákon o krajích (krajské zřízení), č. 129/2000 Sb, stanoví působnost krajů. Byl novelizován zákony č. 273/2001 Sb., 450/2001 Sb., 320/2001 Sb., 231/2002 Sb., 404/2002 Sb., 229/2003 Sb., 216/2004 Sb., 257/2004 Sb., 421/2004 Sb., 626/2004 Sb., 501/2004 Sb., 413/2005 Sb., 234/2006 Sb. Kraje vznikly a přenesenou působnost státní správy získaly 1. ledna 2000, větší část zákona o krajích vstoupila v účinnost až 12. listopadu 2000, dnem voleb do krajských zastupitelstev.
  • Volby do krajských zastupitelstev se konají podle zákona č. 130/2000 Sb. v platném znění.
  • Na hlavní město Prahu se Zákon o krajích nevztahuje. Praze přiznává postavení a pravomoci obce a zároveň kraje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v platném znění. Volby do zastupitelstva hlavního města Prahy se konají v termínech obecních voleb a podle jejich volebního systému.

14 krajů je uvedeno v číslovaném pořadí podle zákona, za pomlčkou je uvedeno sídlo kraje (tzv. krajské město).

  1. hlavní město Praha
    Kraj Hlavni mesto Praha.png
     
  2. Středočeský krajPraha
    Stredocesky kraj.png
     
  3. Jihočeský kraj (do 30. 5. 2001 Budějovický kraj) – České Budějovice
    Jihocesky kraj.png
     
  4. Plzeňský krajPlzeň
    Plzensky kraj.png
     
  5. Karlovarský krajKarlovy Vary
    Karlovarsky kraj.png
     
  6. Ústecký krajÚstí nad Labem
    Ustecky kraj.png
     
  7. Liberecký krajLiberec
    Liberecky kraj.png
     
8. Královéhradecký krajHradec Králové
Kralovehradecky kraj.png
 
9. Pardubický krajPardubice
Pardubicky kraj.png
 
10. Vysočina (do 30. 5. 2001 Jihlavský kraj) – Jihlava
Kraj Vysocina.png
 
11. Jihomoravský kraj (do 30. 5. 2001 Brněnský kraj) – Brno
Jihomoravsky kraj.png
 
12. Olomoucký krajOlomouc
Olomoucky kraj.png
 
13. Moravskoslezský kraj (do 30. 5. 2001 Ostravský kraj) – Ostrava
Moravskoslezsky kraj.png
 
14. Zlínský krajZlín
Zlinsky kraj.png
 

Symboly krajů

Podrobnější informace naleznete v článku: Symboly krajů České republiky.
CoA CZ regions.png

Související články

Reference

  1. KRULÍK, Oldřich. Slova o základu Sudet a změny jejich významu v historickém a teritoriálním kontextu (bakalářská práce). [s.l.] : [s.n.]. (česky) 
  2. BENEŠ, Michal. Vývojová komparace územních správ v Čechách a Rakousku ve 20. století (magisterská práce). [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. (česky) 
  3. HAMPL, Martin. Sociálněgeografické regionální systémy (přednáška) [online]. . (česky) 
  4. STŘÍDA, Miroslav a kol.. Oblasti Československa [online]. Praha : SPN, 1963. (česky) 
  5. HAMPL, Martin. Sociálněgeografické regionální systémy (přednáška) [online]. . (česky) 
  6. HAMPL, Martin. Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich obecný kontext [online]. Praha : DemoArt pro Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, 2005. Dostupné online. (česky) 
  7. Sněmovní tisk č. 1047 – Vládní návrh zákona o územně správním členění státu, Sněmovní tisk č. 1048 – novely souvisejících zákonů (18. červenec 2005, při pokračování přerušeného prvního čtení 27. prosince 2005 vzaty vládou zpět)

Externí odkazy

Právní předpisy


  Administrativní dělení České republiky
Územní kraje v České republice

Praha (samostatná územní jednotka na úrovni kraje) • Středočeský kraj (Praha) • Jihočeský kraj (České Budějovice) • Západočeský kraj (Plzeň) •
Severočeský kraj (Ústí nad Labem) • Východočeský kraj (Hradec Králové) • Jihomoravský kraj (Brno) • Severomoravský kraj (Ostrava)

Samosprávné kraje v České republice

Hlavní město PrahaStředočeský kraj (Praha) • Jihočeský kraj (České Budějovice) • Plzeňský kraj (Plzeň) • Karlovarský kraj (Karlovy Vary) • Ústecký kraj (Ústí nad Labem) •
Liberecký (Liberec) • Královéhradecký kraj (Hradec Králové) • Pardubický kraj (Pardubice) • Kraj Vysočina (Jihlava) • Jihomoravský kraj (Brno) •
Olomoucký kraj (Olomouc) • Moravskoslezský kraj (Ostrava) • Zlínský kraj (Zlín)