Multimediaexpo.cz:Článek dne/Archiv

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 29. 4. 2024, 11:04

Zde je archiv článků DNE pro rok 2024, které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.

• Další staré články pro rok 2023 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2023
• Další staré články pro rok 2022 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2022
• Další staré články pro rok 2021 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2021
• Další staré články pro rok 2020 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2020
• Další staré články pro rok 2019 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2019
• Další staré články pro rok 2018 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2018
• Další staré články pro rok 2017 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2017
• Další staré články pro rok 2016 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2016
• Další staré články pro rok 2015 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2015
• Další staré články pro rok 2014 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2014
• Další staré články pro rok 2013 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2013
• Další staré články pro rok 2012 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2012
• Další staré články pro rok 2011 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2011
• Další staré články pro rok 2010 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2010
• Další staré články pro rok 2009 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2009
• Další staré články pro rok 2008 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2008

Miluše Voborníková nebo také Miluška Voborníková (* 25. prosince 1949) je česká zpěvačka, manželka zpěváka Petra Spáleného. Bývalá zpěvačka Divadla Semafor.

Do Divadla Semafor se dostala prostřednictvím konkursu v roce 1968 jako osmnáctiletá. Původně studovala Střední zdravotnickou školu. Stala se velmi půvabným a (zejména pánským publikem) obdivovaným benjamínkem celého tehdejšího semaforského souboru, kde posléze vystupovala s oběma semaforskými skupinami (Suchý–Šlitr a Miloslav Šimek–Jiří Grossmann). Od roku 1972 začala spolupracovat se skupinou Apollobeat Petra Spáleného, za něhož se posléze i provdala. Na počátku sedmdesátých let byla na vrcholku své pěvecké kariéry, umísťovala se na předních příčkách v anketě Zlatý slavík. V roce 1971 získala i cenu publika na festivalu Děčínská kotva a v roce 1972 i cenu novinářů na polském festivalu v Sopotech. Na svém kontě má dvě sólová alba a následně několik kompilací a výběrů. V nedávné době vydal Supraphon digitálně její singly a raritní nahrávky. Stejný počin připravil také Český rozhlas v rámci Radiotéky.

Její poslední nahrávkou je zatím píseň "Když budeme si přát" z roku 2017 (společně s Liborem Petrů).

Za svůj život natočila i řadu duetů, např. s Waldemarem Matuškou, Petrem Spáleným, Jiřím Kornem, Janou Mařasovou, Naďou Urbánkovou, Pavlem Bobkem, Jitkou Molavcovou nebo Petrou Černockou.

Mezi její „největší hity“ patří písničky: "Gimi det ding", "Pupákova píseň lásky", "Dej mi lásku", "Mně se zdá", "Dobře, že tě mámo mám", "Svatba" (historicky úplně poslední píseň napsaná Jiřím Šlitrem), "Nával", "Divadýlko moudrých klaunů", "Úsměv je lék", "Poslední bál", "Země Vánoční" nebo "Waikiki znám".

Zajímavostí je, že populární dětskou píseň "Tancovala žížala" napsal dědeček Milušky Voborníkové. Sama zpěvačka tuto píseň také natočila a užívala v programu pro děti "Abeceda Milušky Voborníkové", se kterým jezdila v druhé polovině devadesátých let.

Po roce 2000 účinkovala v muzikálu Richarda Pachmana "Babička". Připravila také dvě nové písničky "Jestli nemáš mě rád" a "Týdny jdou dál", které zařadila na výběrové album Popgalerie (2005). Vystupuje se svým manželem Petrem Spáleným a také v programech "Návštěvní den u Miloslava Šimka" či "Zajíc v pytli" (Divadlo Semafor).

S Petrem Spáleným má dceru Barboru. Poslední léta žije v Říčanech u Prahy.

494. článek dne...(do 25. ledna 2024)

Douglas A-4 Skyhawk je americký útočný letoun původně vyvinutý pro operace z amerických letadlových lodí. Letoun, který vyvinul letecký výrobce Douglas Aircraft, byl až do roku 1962 označen A4D Skyhawk.

Produkce A-4 byla ukončena v únoru 1979 po dodání 2 960 strojů.

První jednotkou, vyzbrojenou sériovými letouny A4D-1 Skyhawk, se stala 26. října 1956 VA-72 „Blue Hawks“ US Navy. A-4C byly k jednotkám dodávány od března 1960 do roku 1962.

V 60. letech 20. století, kdy Námořní síly Spojených států operovaly s 15 útočnými letadlovými loděmi, mělo každé letecké palubní křídlo dvě perutě Skyhawků. Skyhawky US Navy se do leteckých operací zapojily již na počátku americké účasti ve válce ve Vietnamu. 5. srpna 1964 provedlo 64 letounů, včetně 15 A-4C z křídla CVW-14 z paluby USS Constellation a 16 A-4E z perutě VA-55 „War Horses“ a VA-56 „Champions“ z křídla CVW-5, působícího z USS Ticonderoga, po incidentu v Tonkinském zálivu odvetné útoky proti Severnímu Vietnamu, operaci Pierce Arrow. Letouny napadly čtyři velké základny torpédových člunů na severovietnamském pobřeží. Během operace byl sestřelen jeden A-4C, jehož pilot Lt. Everett Alvarez se stal prvním válečným zajatcem tohoto konfliktu. Dalšího primátu ve vietnamské válce dosáhl A-4C Skyhawk (BuNo148609) 1. května 1967. Během náletu na letiště Kep ostřeloval Lt.Cdr. T. R. „Ted“ Schwartz perutě VA-76 z paluby USS Bon Homme Richard raketami Zuni letadla na zemi, když mu jeho číslo oznámilo, že se za ocasem jeho Skyhawku nachází MiG-17. Schwartzovi se podařilo dostat do polohy za a nad MiG, načež vypálil zbývající rakety Zuni, kterými vietnamský letoun srazil k zemi. Dosáhl tak jediného sestřelu MiGu neřízenými raketami za celou vietnamskou válku.

Do tohoto konfliktu zasáhly také letouny A-4E jednotky VA-72 „Blue Hawks“ a VA-86 „Sidewinders“ z paluby USS Independence, A-4C jednotky VA-113 z USS Kitty Hawk, A-4C VA-94 z USS Enterprise, A-4E jednotky VA-212 z USS Hancock (CV-19) a A-4E z VA-163 z letadlové lodi USS Oriskany.

USMC umístilo své Skyhawky na letištích v tehdejším Jižním Vietnamu a v Thajsku.

Důsledkem dlouhého a intenzivního bojového nasazení Skyhawků za války ve Vietnamu byly největší ztráty ze všech nasazených typů, působících z letadlových lodí. Představovaly téměř 37% bojových ztrát, které dosáhly celkem 196 A-4 v boji a 77 při provozních nehodách.

Letouny A4D-2 sloužily na letadlových lodích US Navy a na pobřežních letištích USMC do roku 1965. Jednomístné A-4M vyřadilo US Navy z výzbroje již v roce 1994, dvoumístné TA-4J byly v omezeném provozu používány ještě v roce 2001 při cvičeních v roli agresora.

Prvním zahraničním uživatelem letounů A-4 byla Argentina, kde je používalo jak letectvo (Fuerza Aérea), tak námořnictvo (Aviacion Naval).

Argentinské vzdušné síly zakoupily první stíhací bombardovací A-4 roku 1965 s cílem nahradit zastaralé typy Gloster Meteor a North American F-86 Sabre. Objednávka zahrnovala 25 kusů A-4B (C-201 až C-225) z přebytků US Navy. Prvních 12 kusů dostala Argentina již v říjnu 1966 a byly přiděleny IV escuadrón de Caza y Ataque. Ze zbývajících 13 Skyhawků 12 přiletělo do konce roku 1966 a přidělili je V escuadrón de Caza y Ataque, jeden havaroval při výcviku v USA.

Druhá objednávka stejného počtu A-4B byla zadaná koncem 60. let 20. století. Letouny z přebytku US Navy (C-226 až C-250) byly do Argentiny dodány v roce 1970 a přiděleny rovnoměrně eskadrám IV a V. Všechny tyto letouny přešly před dodáním revizí a úpravami v Douglas Aircraft Company. Obdržely novou avioniku, nová křidélka a motory J65-W-16A o tahu 34,25 kN. Skyhawky na export obdržely označení A-4P a název Halcón. V polovině 70. let prošly další modernizací.

V polovině 70. let 20. století zadala Fuerza Aérea třetí objednávku Skyhawků, tentokrát na 25 strojů A-4C. Také tyto letouny pocházely z přebytků US Navy a do Argentiny byly dodány v roce 1976 (C-301 až C-325). V dubnu 1982 byly ve výzbroji III escuadrón de Caza y Ataque přidělené Grupo 4 de Caza/IV Brigada Aérea v El Plumerillo. 11. dubna 1982 se třetí peruť pod velením vicecomodoro F. J. A. Lupianeze přesunula do San Julián. Během falklandské války přišla tato jednotka o celkem 9 svých A-4C Skyhawk, z nichž jeden stroj (C-313) Jorge Casca havaroval ve špatných meteorologických podmínkách na útesech South Jason Island.

495. článek dne...(do 2. února 2024)

Max Schmeling (* 28. září 1905, † 2. února 2005) byl německý boxer. V letech 1930 až 1932 byl mistrem světa v těžké váze. Vítězství vybojoval proti Jacku Sharkeyovi a boxerovi tmavé pleti Joe Louisovi, se kterým se posléze spřátelil. Dodnes je považován za jednoho z nejpopulárnějších německých sportovců.

V roce 1930 se Max Schmeling seznámil s českou herečkou Anny Ondra (Annou Sofií Ondrákovou) a 6. července 1933 se s ní oženil. Manželství trvalo 54 let až do její smrti v roce 1987.

Max Schmeling měl rytířskou povahu a přes mnohé nabídky s nacisty nikdy nekolaboroval. Dostal od nich vilu, vyznamenání, které odmítl, a odmítl i vstup do NSDAP. Nacisté přesto dokázali jeho úspěchů i manželství s krásnou a charakterní Anny propagandisticky zneužít. Díky tomu měl přezdívku „Hitlerův kůň“, a také proto byl po porážce nacistického Německa nařčen z kolaborace, Angličany byl odsouzen ke třem měsícům vězení a dostal pokutu 10 000 marek. Na Anny byl v poválečném Československu ze stejného důvodu vydán zatykač. Ve skutečnosti se ovšem přimlouval u Hitlera za svého manažera, který byl židovského původu a, jak vyšlo až v 80. letech najevo, riskoval život, když o Křišťálové noci sám zachránil dva židovské chlapce.

Za druhé světové války byl Schmeling povolán do armády a zúčastnil se jako příslušník německých výsadkářů invaze na Krétu. Byl raněn, dostal úplavici, a to ho téměř stálo život. V athénském lazaretu také dal rozhovor americkému novináři, což pobouřilo německé vedení, zvláště Goebbelse, neboť Schmeling uvedl, že neví nic o krutosti anglických vojáků a že považuje vstup Američanů do války za neštěstí, neboť vždy pokládal Ameriku za svou druhou vlast.

V roce 1947 se Schmeling nakrátko vrátil do ringu, vybojoval ještě pět zápasů, poslední z nich v roce 1948. Za svou kariéru vyboxoval 70 profesionálních zápasů, v 56 z nich zvítězil (z toho 40x K.O.). V roce 2015 byl stále jediným Němcem zapsaným v boxerské mezinárodní síni slávy.

V roce 1949 se Schmeling s manželkou přestěhovali do Hollenstedtu u Hamburku, kde si koupili pozemek a dům. Až do roku 1953 vedli spolu s manželkou farmu s norky. Potom Schmeling založil firmu na nealkoholické nápoje a v roce 1957 získal licenci na zastoupení firmy Coca-Cola.

Schmeling pomohl Joe Loiusovi, který se dostal do finančních potíží, a když Louis v roce 1981 zemřel, platil i část nákladů na jeho pohřeb. Max Schmelling se podílel na výstavbě sportovišť a výchově mladých německých sportovců. V roce 1971 obdržel za svoji činnost Velký spolkový kříž, od roku 1996 je v Berlíně víceúčelová hala nesoucí jeho jméno a v roce 2005 byla vydána poštovní známka 0,55 eura s jeho medailonem.

V roce 1997 poslal Max Schmeling České republice 30 tisíc marek jako pomoc na odstranění škod po ničivé povodni.

Max Schmeling se objevil v letech 1930 až 1957 i v několika filmech, rovněž po boku své ženy Anny Ondra.

496. článek dne...(do 13. února 2024)

Christina Ricci (* 12. únor 1980) je významná americká herečka.

Byla nejmladší ze čtyř dětí modelky a právníka. Od svých 8 let žije v New Yorku, kde začala vystupovat v televizních reklamách. V deseti letech uskutečnila svůj filmový debut v roli mladší dcery Cher, ve filmu Mořské víly z roku 1990. Už v jedenácti se úspěšně zapsala do povědomí diváků rolí dívenky Wednesday s věčně morbidním výrazem ve filmu Addamsova rodina a tím se v roce 1991 stala dětskou hvězdou. Následovala role ve filmu Casper z roku 1995, která z ní učinila vyhledávanou dětskou hvězdu. Kritika sice jejími výkony nadšená nebyla, zato u diváků se těšila veliké popularitě. V roce 1998 získala za ztvárnění Dede ve filmu Všichni moji muži (The Opposite of Sex) nominaci na ocenění Zlatý glóbus. Celkem získala přes 14 různých filmových cen. Skvělý výkon podala také v postavě Katriny Van Tassel, která pomáhá mladému konstáblovi (Johnny Depp) vyšetřit sérii vražd v filmu Ospalá díra, který režíroval Tim Burton. Pokračovala úspěšnými a uznávanými rolemi ve filmech Zrůda (2003), Penelope (2006) a V řetězech (Black Snake Moan) (2007). V roce 2006 byla nominována na cenu Emmy za roli v dramatu Grey's Anatomy. V letech 2011–2012 hrála Maggie Ryan v televizní show Pan Am.

Narodila se v Santa Monice (Kalifornia), jako čtvrté a nejmladší dítě Sarah (rozené Murdoch), bývalé Ford Model a realitnímu agentovi Ralfu Ricci, právníkovi a skupinovému terapeutovi. Ke svému původu uvedla: "Proudí ve mně italská krev. Já jsem v podstatě skotsko-irského původu."

Rodina se přestěhovala do Montclair (New Jersey), kde navštěvovala Edgemontovu základní školu, Glenfieldovu střední školu a Montclairskou vysokou školu, stejně jako Morristown-Beard School. Po prvním ročníku opustila Professional Children's School v New Yorku. Její sourozenci jsou Rafael (narozen 1971), Dante (narozen 1974), a Pia (narozená 1976). Rodiče žijí odděleně od roku 1993, kdy jí bylo 13 let.

Poté, co natočila několik reklam (od šesti let), dostalo se jí velkého debutu v Mermaids v roli mladší dcery Cher. Jako mladá herečka udělal dojem, takže dostala další práci. Později se objevila ve videu filmového soundtracku písně The Shoop Shoop Song. V následujícím roce již hrála morbidní, předčasně vyspělou Wednesday Addamsovou ve filmové adaptaci Addamsova rodina. Role ji pomohla stát se charakterovou herečkou nekonvenčních rolí, v čemž pokračovala znovu jako Wednesday v pokračování z roku 1993 Addams Family Values, který se stal kasovním trhákem.

Její další projekt, Casper, byl přijat se smíšenými recenzemi, ale byl na osmém místě pokud se týká vydělaných peněz. Dále hrála ve filmu Now and Then, o dospívání čtyř 12 letých dívek a jejich přátelství v letech 1970–1990, kde ztvárnila roli mladší verze Rosie O'Donnell. Film měl znovu kasovní úspěch a byl přirovnáván jako ženská verze k filmu Stand by Me. Hrála několik dospívajících rolí, např. ve filmech Gold Diggers: The Secret of Bear Mountain a That Darn Cat. V roce 1997 se začala objevovat v rolích dospělých, na začátku to byla role problémové, sexuálně kuriózní Wendy Hood v kritikou uznávaném filmu The Ice Storm.

Poté se objevila v nezávislém hitu Buffalo'66, ve filmu režiséra Johna Waterse Pecker a Dona Roosa Všichni moji muži (The Opposite of Sex, jako jedovatá, manipulativní Dede). Za tuto roli byla nominována na Zlatý Globus. Pozdější filmy zahrnovaly Sleepy Hollow (vedle Johnny Deppa), a Prozac Nation, hrála protějšek Charlize Theron ve filmu Monster.
V únoru 2006 měla roli paramedičky v ABC dramatu Grey's Anatomy, za kterou byla nominovaná na cenu Emmy. Byla hostující hvězdou (Debbie "Liza" Bump) v roce 2002 v sedmi epizodách poslední série Ally McBeal, jako právnička pracující u Cage&Fish si v poslední epizodě vzala Richarda Fishe.

497. článek dne...(do 18. února 2024)

Peter Brian Gabriel (* 13. února 1950) je anglický hudebník. Poprvé se stal slavným jako sólový zpěvák a flétnista v progressive rockové skupině Genesis.

Po odchodu od Genesis, se Gabriel věnoval úspěšné sólové kariéře. V současnosti se věnuje produkci world music, metodám distrubuce hudby a humanitárním akcím.

Gabriel se narodil v městě Chobham v hrabství Surrey v Anglii. Jeho otec, Ralph Parton Gabriel, byl elektroinženýr a jeho matka Edith Irene Allen, která byla z hudební rodiny, jej učila od raného dětství hrát na klarinet. Navštěvoval Cable House, soukromou přípravnou hudební školu ve Wokingu a od roku 1963 Charterhouse School v Godalmingu.

Gabriel založil Genesis v roce 1967 s přáteli z Charterhouse School Tonym Banksem, Anthonym Phillipsem, Mikem Rutherfordem a bubeníkem Chrisem Stewartem. Jméno skupiny bylo navrženo spolužákem, později hudebním impresáriem Jonathanem Kingem, který produkoval jejich první album From Genesis to Revelation.

Milovník soulové hudby Gabriel byl ovlivněn mnoha rozličnými zdroji ve způsobu jeho zpěvu, zejména Otisem Reddingem a dalšími soulovými zpěváky, stejně jako frontman skupiny Family Roger Chapman. V roce 1970 hrál na flétnu na albu Mona Bone Jakon hudebníka Cat Stevense.

Genesis přitáhli pozornost v Anglii a částečně také v Itálii, Belgii, Německu a dalších evropských zemích, zejména díky Gabrielově žhnoucí přítomnosti na pódiu, která se rozvinula v používání početných bizardních kostmýmových změn a komických snových příběhů vyprávěných jako úvod ke každé písni (původně Gabriel vymyslel tyto příběhy pouze, aby zaplnil čas mezi písněmi, kdy zbytek skupiny bude ladit nástroje). Na koncertech bylo široce využíváno Černé světlo spolu s tím, že normální jevištní osvětlení bylo zeslabeno nebo vypnuto. Pozadí z fluorescentních bílých látek a rozptýlenost hráčů na pódiu učinily skupinu souborem siluet, kdy jediným dalším zdrojem světla byl Gabrielův světélkující kostým a líčení.

Vokálový zpěv v Genesis v době, kdy ji vedl Gabriel obvykle obstarával kytarista a baskytarista Mike Rutherford, klávesista Tony Banks a nejvýznačněji bubeník Phil Collins, který po dlouhém hledání náhrady zaujmul místo hlavního zpěváka skupiny – poté, co Gabriel skupinu opustil v roce 1975.

Gabrielův odchod z Genesis, který šokoval fanoušky skupiny a ponechal mnohé komentátory v pochybnostech, zda skupina přežije, byl důsledkem mnoha faktorů. Jeho postavení jako frontmana skupiny, spolu s pozorností, kterou nashromáždil svojí oslnivou přítomností na pódiu, vyústilo v napětí uvnitř skupiny. Genesis vždy působili více či méně jako kolektiv a Gabrielův rychle rostoucí veřejný profil vedl k obavám uvnitř skupiny, že je neprávem považován za jediný tvůrčí zdroj; krom toho se skupina začala cítit spoutaná reputací (a očekáváním fanoušků) spojenou s jejich skvěle vypracovanými zpola divadelními představeními.

Napětí narostlo spolu s ambiciózním albem a turné Gabrielovy koncepční práce „The Lamb Lies Down on Broadway“, ze které byl zřejmý Gabrielův lví podíl na tvorbě textů. Během psaní a nahrávání alba „The Lamb Lies Down on Broadway“ byl Gabriel osloven režisérem Williamem Friedkinem údajně proto, že Friedkina zaujal Gabrielův krátký příběh v poznámkách na přebalu alba „Genesis Live“. Gabrielův zájem o filmový projekt s Friedkinem byl další faktor, který přispěl k rozhodnutí odejít z Genesis. Rozhodnutí odejít učinil ještě před turné podporující vydání alba „The Lamb Lies Down on Broadway“, ale Gabriel zůstal se skupinou až do zakončení turné. Přestože napětí bylo veliké se Gabriel i zbývající členové Genesis pro veřejnost shodli na tom, že odchod ze skupiny byl v dobrém, což podpořil fakt, že oficiálně odešel osm měsíců po tom, co skupině sdělil, že je pro něj čas posunout se dál.

Zlomový bod přišel spolu obtížemi v těhotenství Gabrielovy ženy Jill a následnému porodu jejich prvního dítěte Anny, kdy se rozhodl raději zůstat spolu s nemocnou dcerou a ženou, raději než nahrávat a vydat se na turné. Nelibost ze strany zbytku kapely přivedla Gabriela k rozhodnutí, že musí z kapely odejít. „Solsbury Hill“, Gabrielův debutový single coby sólového umělce byl napsán výslovně o jeho odchodu z Genesis. Tato píseň se rovněž umístila na „Billboard Hot 100“ v roce 1978, kdy se dostala mezi 70 nejlepších písní.

498. článek dne...(do 22. února 2024)

Žulová je město na západě Českého Slezska, v severozápadní části okresu Jeseník.

Město Žulová leží 15 km severozápadně od Jeseníku, 56 km severně od Šumperka a asi 16 km jihovýchodně od Česko-polského hraničního přechodu Bílý Potok/Paczków. Sousedí na severu s obcí Kobylá nad Vidnavkou, na západě s obcemi Vlčice a Skorošice, na jihu s obcí Vápenná a na východě s obcí Černá Voda. Od okresního města Jeseník je vzdáleno 12 km a od krajského města Olomouc 80,5 km. Geomorfologicky patří Žulová k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské): na rozhraní oblasti Krkonošsko-jesenické (Sudetské) podhůří (geomorfologické celky Vidnavská nížina a Žulovská pahorkatina), ke které patří střed, sever a východ města, a oblasti jesenické (východosudetské), která zaujímá jihovýchodní okraj území města. Povrch města je velmi členitý, nejníže položená je část okolo náměstí (asi jen 290 m), nejvyšším bodem je Boží hora (575 m n. m.), dále např. Hadí vrch (475 m n. m.), Borový vrch (488 m n. m.), Kaní hora (476 m n. m.). Území Žulové patří do povodí Odry, resp. Kladské Nisy. Městem protéká severním směrem říčka Vidnavka, do které se pod bývalým hradem Frýdberkem zleva vlévá Stříbrný potok (dříve též Šlepná). V části Tomíkovice Vidnavku souběžně sleduje o něco severnější Skorošický potok. U Dolního dvora na východě katastru pramení Plavný potok, který napájí Velký rybník (11 ha, největší rybník na Jesenicku). Jižním cípem katastru protéká rovněž Černý potok pokračující do Černé Vody. Je zde rovněž řada zatopených lomů.

Rozvoj městečka byl zastaven třicetiletou válkou. Hrad byl dobyt a pobořen švédským a polským vojskem roku 1639, městečko poničeno zejména v dalším tažení Švédů roku 1642. Žulová se vzpamatovala po ničivém požáru v roce 1657, podhradí se postupně rozšiřovalo o řemeslnické dílny i dvory a městečko začalo usilovat o přiznání městských výsad. S biskupskou podporou nakonec obci císař František II. obnovil městská práva listinou ze dne 12. ledna 1793. Povýšení na město přimělo nově vzniklou samosprávu pracovat jeho vnějším vzhedu: roku 1804 bylo upraveno náměstí a odstraněny z něj dvory a chlévy. Bylo ale také třeba zřídit další dvě instituce, které Žulové dosud chyběly: školu a farnost. Škola vznikla z biskupského nařízení roku 1801. Místo pro stavbu kostela se hledalo delší dobu, až roku 1805 věnoval biskup městu bývalý hrad a budovy pivovaru byly v letech 1809-1810 přestavěny na kostel sv. Josefa. U něho byla roku 1813 založena místní duchovní správa, zprvu jen lokální kuracie, která byla roku 1870 povýšena na faru. Do té doby patřila Žulová k faře ve Skorošicích a ve městě žádný kostel nebyl, pouze mariánská poutní kaple na Boží hoře postavená v letech 1712-1713. Ta sice za Josefa II. (1784) unikla zrušení, ale uctívaný obraz Panny Marie musel být předán farnímu kostelu ve Skorošicích. Ani město neuniklo pohromám: povodni roku 1829, epidemii cholery roku 1832 a požáru roku 1843.

V letech 1878–1880 byla dosavadní dřevěná poutní kaple na Boží hoře nahrazena novostavbou gotického kostela. Boží hora byla oblíbeným poutním místem často navštěvovaným vratislavskými biskupy i prominentními hosty (básník Josef von Eichendorff, saská královna Karola). Roku 1905 byla pro poutníky u kostela postavena chata "Jiřího dům" (dnes zaniklá), pojmenovaná podle kardinála Georga Koppa.

V meziválečném období bylo obyvatelstvo Žulové, jehož významnou součást tvořili dělníci, zprvu nakloněno především sociální demokracii, od Velké hospodářské krize se však nacionálně radikalizovalo. Celé Javornicko a Vidnavsko bylo obsazeno Freikorpsem již 22. září 1938, ještě před podepsáním Mnichovské dohody, a i v Žulové tehdy došlo ke srážkám se Stráží obrany státu. Samotná Žulová však zůstala pod kontrolou československého vojska až do obsazení německou armádou 6. října. Většina českých obyvatel z města odešla a byla zrušena i česká menšinová škola, založená roku 1926.
Za II. světové války pracovali v žulovských závodech a lomech váleční zajatci. Od začátku roku 1945 zažila Žulová vedle pochodů smrti též příliv uprchlíků z území obsazovaných sovětskými vojsky. Orgány NSDAP naléhaly na nejdříve na odpor za každou cenu a poté na evakuaci a ničení infrastruktury, čemuž však místní samospráva zabránila. Obsazení Žulové tedy proběhlo vcelku klidně. Od června 1945 do konce roku 1946 bylo německé obyvatelstvo na základě Postupimské dohody postupně odsunuto.

Po relativně úpěšném dosídlení města novými obyvateli došlo také ke změně názvu z dosavadního "Frýdberk" na uměle vytvořené české "Žulová", odkazujícímu na tradiční hlavní odvětví místního průmyslu. V roce 1949 byl ze zabavených majetků vratislavského arcibiskupství vytvořen Státní statek Žulová, který byl o dva roky později sloučen se Státním statkem Javorník, v roce 1961 však opět osamostatněn. Roku 1949 byla rovněž obnovena zdejší kamenická škola, od roku 1951 učiliště. V letech 1960–1989 docházelo v Žulové k výstavbě panelových bytovek.

V červenci 1997 postihly také Žulovou povodně. O rok později byla ukončena výuka v kamenickém učilišti, čímž nastal konec 112-leté tradice...

499. článek dne...(do 27. března 2024)

David Marshall Coulthard (* 27. březen 1971) je skotský pilot Formule 1 a vítěz 13 Grand Prix. jeho přezdívka je DC.

Coulthard má trvalé bydliště uvedené v Monaku, ale vlastní také domy v Londýně a Švýcarsku. Vlastní také luxusní hotely v Británii a Monaku, včetně hotelu Columbus, který leží v Monackém Fontvieille. 2. května 2000, když měl David pronajatý Learjet od svého přítele Davida Murrayho, letadlo zaznamenalo problém s motorem. Cesta měla skončit na mezinárodním letišti Côte d'Azur v Nice, ale letadlo havarovalo při nouzovém přistání na letišti Lyon-Satolas. Coulthard, jeho tehdejší přítelkyně a americká modelka Heidi Wichlinski a osobní trenér Andy Matthews přežili, ale Murrayho osobní pilot David Saunders a druhý pilot Dan Worley zahynuli.

O Davidovi toho bulvární deníky napsali mnoho, protože právě on je znám častým střídáním žen po svém boku. Po jeho boku už stanuly například Heidi Klum, Lady Victoria Hervey nebo modelky Andrea Murray a Ruth Taylor.
A zasnoubený byl s modelkami Heidi Wichlinski a Simone Abdelnour.

2. června 2006 se zasnoubil s Karen Minier, belgickou novinářkou F1 pracující pro francouzskou TF1. A dokonce se plánují v budoucnu vzít. Muzeum v jeho rodné vesnici je nyní ve vlastnictví Wendy McKenzieho, předtím jej vlastnila Coulthardova rodina. Muzeum tak navštěvuje mnoho návštěvníků z celého světa. 7. srpna 2007 vydal Coulthard svoji autobiografii, se jménem „It is What It Is.“. V té také popisuje, že se v mládí léčil z bulimie. Coulthardova druhá setřenice, Novozélanďanka Fabian Coulthard, je také závodní jezdkyní.

Coulthard začínal již v raném věku tak jako většina automobilových závodníků na motokárách. V letech 1982–1988 získal třikrát titul skotského šampióna, zároveň zvítězil dvakrát v otevřeném mistrovství Skotska, dále získal titul britského super šampióna v juniorské kategorii a v neposlední řadě je vítězem otevřeného mistrovství Skotska pro dospělé. Formule Ford v roce 1989 mu přinesla vítězství v juniorské kategorii 1600 a třetí místo na Formule Ford Festivalu, který se konal v Brands Hatch. Po havárii, při které si zlomil nohu při závodech GM Lotus na okruhu Spa Francorchamps, měl možnost prvního testu s vozem McLaren MP4/5 pro formuli 1. V roce 1992 se stal David jezdcem Formule 3000, v té ale skončil až devátý. Následující rok se vyšplhal na konečnou třetí příčku.

V roce 1993 se stal Coulthard testovacím jezdcem několikanásobného vítěze poháru konstruktérů, týmu Williams-Renault a hrál důležitou roli ve vývoji vozu. Pro rok 1994 měl David u Williamsu zůstat opět jako testovací jezdec, ale kvůli tragické smrti jezdce Williamsu, Ayrtona Senny, se dostal do závodního vozu a v Grand Prix Španělska už startoval po boku Damona Hilla. Velkou část sezóny strávil řízením druhého vozu, ale ve čtyřech závodech musel svou sedačku propůjčit ex-mistru světa, Nigelu Mansellovi. Williams byl pyšný, že jeho druhý vůz pilotuje Mansell, toho času uřadující šampión Indycar. Ale Coulthard nezůstal pozadu, prokázal svou rychlost a tak se díky chybám soupeřů a notné dávce štěstí dokonce podíval na stupně vítězů, když skončil druhý v Portugalsku. Na poslední 3 závody už ale pouze seděl na tribuně pozoroval, jak si vede Mansell. Avšak nebyl to Nigel, ale David, kdo dostal smlouvu na celou sezónu 1995. Coulthard tak při své neúplné sezóně skončil na skvělém 8. místě, se ziskem 14 bodů.

Sezóna 1995 konečně ukázala Davidův nevyužitý potenciál. Vyhrál svůj první závod v F1, Grand Prix Portugalska. Vyhrát mohl vícekrát, ale chyby a smůla mu už víckrát vyhrát nedopřála. V tomto roce nasbíral celkem 5 pole position a 4 z nich byly hned po sobě. I přes mnoho pěkných umístění nastaly i hrubé chyby, v Monze chyboval v zahřívacím kole a na okruhu v Adelaide naboural při cestě do boxů. Celkově ale skončil na skvělém 3. místě a získal 49 bodů.

Pro rok 1996 se David upsal týmu McLaren, kde se stal týmovým kolegou tehdy budoucího mistra světa, Mikky Häkkinena. První sezóna v novém týmu se ale příliš nepovedla. Přestože McLaren poháněly silné motory Mercedes, tým nemohl najít příliš velkou rychlost. I tak ale vedl v Imole a v Monaku jen těsně prohrál s vítězem, Olivierem Panisem. Na konci sezóny měl David po 2 umístěních na stupních vítězů 18 bodů, což stačilo jen na 7. příčku.

V roce 1997, jeho druhé sezóně u McLarenu, skončil celkově s Jeanem Alesim na stejným počtu bodů na 4. místě. Nicméně měl David na kontě 2 vítězství a Alesi žádné, a co se hlavně přihodilo, tehdy druhý Michael Schumacher byl z celého šampionátu diskvalifikován a Coulthard tak obsadil se štěstím konečné 3. místo. Vyhrál tedy 2x, ale jeho další úspěchy zkazily některé situace. Například v Jerezu se po incidentu, který znamenal diskvalifikaci Schuamchera (snaha vyřadit Villeneuva ze hry o titul), posunul David do vedení, ale tehdy povolená týmová režie týmu velela, aby před sebe pustil Häikkinena.

500. článek dne...(do 10. dubna 2024)

Max von Sydow (* 10. dubna 1929, † 8. března 2020), byl výborný švédský herec, známý zejména pro spolupráci s filmařem Ingmarem Bergmanem.

Byl nominován na Oscara, získal cenu Emmy a Zlatý glóbus, také vyhrál Pasinetti Award nebo Honorary Cannes Award.

Von Sydow se narodil do bohaté rodiny. Jeho otec, Carl Wilhelm von Sydow, byl etnolog a profesor Irské, Skandinávské a příbuzných kultur na univerzitě v Lundu. Jeho matka, baronka Greta (Rappeová), byla učitelkou. Von Sydow vyrostl jako luterán a později se stal Agnostikem. Jeho dětství je zahaleno tajemstvím, kromě toho, že byl zjevně plachý a tichý jedináček.

Navštěvoval Katedralskolan v Lundu a od devíti let se učil německy a anglicky.Ve škole založil s několika kamarády amatérskou divadelní společnost, kde začal svou hereckou kariéru. Absolvoval základní vojenskou službu předtím než šel studovat na Královské dramatické divadlo ("Dramaten") ve Stockholmu, kde studoval v letech 1948 až 1951 s herci jako Lars Ekborg, Margaretha Krook a Ingrid Thulin. Během toho co pobýval v Dramaten, měl svůj první filmový debut ve filmu Alf Sjöberga Jen matka (Bara en mor, 1949), a Slečna Julie (Fröken Julie, 1951), filmovou verzi slavného švédského dramatika Augusta Strindberga.

V roce 1955 se von Sydow přestěhoval do Malmö, kde potkal svého učitele Ingmara Bergmana. Jeho první práce s Bergmanem byla v Městském divadle Malmö . Von Sydow později spolupracoval s Bergmanem na filmech jako Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet, 1957), Lesní jahody (Smultronstället, 1957) a Pramen panny (Jungfrukällan, 1960). V Sedmé pečeti hraje von Sydow rytíře, který hraje Šachy se Smrtí Death, aby získal čas pro své přátele — scéna a film, byly pro režiséra stěžejní. V těchto filmech se naplno projevilo von Sydowovo herectví, které ukázalo, že má obrovský talent, který pokračoval v 53 leté kariéře. Von Sydow začal dominovat jak na plátně, tak v divadle, stal se z něj idol mezinárodního uměleckého filmu. Kritikové si ho všimli již na počátku a proto také v roce 1954 obdržel cenu Královské kulturní nadace. Von Sydow pracoval hodně v divadle i ve filmu ve Skandinávii a odolával zvyšujícímu se zájmu ze Spojených státu, aby šel pracovat do Hollywoodu. Poté co byl viděn v Bergmanově filmu oceněném Oscarem, padla volba na výběr na hlavní roli ve filmu Dr. No. Von Sydow konečně poté odešel do Ameriky po jeho souhlasu hrát roli Ježíše v epickém filmu George Stevense Největší příběh všech dob (1965). Protože jeho herectví bylo žádané i jinými americkými produkcemi, tak se Von Sydow rozhodl přestěhovat s celou rodinou do Los Angeles.

1. srpna 1951 si von Sydow vzal za manželku herečku Kerstin Olin, se kterou má 2 syny, Clas S. von Sydow a Henrik von Sydow. Jeho děti s ním hráli ve filmu Hawaii, a hráli jeho syny v různém věku. Von Sydow se rozvedl v roce 1996 a vzal si francouzskou filmařku Catherine Brelet 30. dubna 1997 v Provence ve Francii. Měl s ní 2 syny, Yvan a Cedric. Von Sydow nyní žije se svou ženou v Paříži, kde čte, poslouchá hudbu a zahradničí.

Nechal se slyšet, že nemá úmysly jít do důchodů, ale bral už jen malé role. Von Sydow zemřel 8. března 2020, ve věku 90 let.

501. článek dne...(do 22. dubna 2024)

Robert Oppenheimer (* 22. dubna 1904, † 18. února 1967) byl americký teoretický fyzik, nejznámější svou účastí v projektu Manhattan, kde řídil vývoj první jaderné zbraně v tajné laboratoři v Los Alamos v Novém Mexiku. Bývá označován jako „otec atomové bomby“. Byl starším bratrem dalšího fyzika Franka Oppenheimera.

Spolu s Miltonem Plessetem podal roku 1933 jako první správný popis mechanismu tvorby párů elektron–pozitron vlivem gama paprsků (gama záření) a kvantitativně vysvětlil absorpci záření γ v těžkých prvcích. Pod vlivem školy Ernesta Lawrence v Berkeley se věnoval i jaderné fyzice, kde v letech 1933–34 studoval deuteronové reakce. Později se jeho zájem obrátil na kosmické záření a teorii mezonových částic.

Vykonával také pedagogickou praxi a na jeho přednášky se sjížděli studenti z celých Spojených států. Studenty díky svému enormnímu rozsahu vědomostí a schopnosti vědecké syntézy vedl k univerzálnímu pojetí fyziky. Roku 1938 byl jmenován řádným profesorem Kalifornské univerzity a o pět let později byl jako přední atomový fyzik zvolen za člena Akademie věd.

V roce 1936 se seznámil s levicovou aktivistkou, členkou komunistické strany Jean Tatlockovou a stali se z nich blízcí přátelé. Pod jejím vlivem se začal zajímat o politické a hospodářské problémy i mezinárodní situaci. Když po smrti otce v roce 1937 zdědil značný majetek, podporoval finančně protifašistické organizace a levicový tisk, do kterého přispíval vlastními články. Rozešli se roku 1940, když se Oppenheimer zamiloval do bioložky Katherine Pueningové a oženil se s ní.

V roce 1941 byl Robert Oppenheimer jako přední jaderný fyzik zapojen do komise, která posuzovala možnosti použití jaderné energie pro vojenské účely. Z vlastní iniciativy přikročil k pokusům se štěpením uranu a dosažené výsledky vedly k rozhodnutí vytvořit výzkumné středisko pod jeho vedením. V roce 1942 byl zahájen tajný vojenský projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout atomovou bombu dříve než Němci. Oppenheimer byl pověřen vedením výzkumných prací, kterých se zúčastnilo mnoho předních amerických i evropských vědců, kteří uprchli před nacismem. Projevil se jako vynikající organizátor, pro úspěch projektu nepostradatelný. To mělo význam v létě 1943, kdy jeho schůzka s Jean Tatlockovou vzbudila podezření bezpečnostních orgánů. Svou loajalitu prokázal tím, že zveřejnil obsah rozhovoru se svým přítelem H. Chevalierem, který se ho ptal na možnost výměny vědeckých informací mezi USA a Sovětským svazem, což odmítl.

Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se Oppenheimer jako jeden z hlavních představitelů projektu Manhattan stal známým po celých USA, jeho portrét se objevil na titulních stranách časopisů Life a Time. V letech 1947–1952 působil ve funkci prezidenta vědecké rady Komise pro atomovou energii (AEC). Stal se tak nejvlivnějším poradcem vlády a armády v jaderných otázkách. V roce 1946 byl v USA vyznamenán Medailí za zásluhy (Legion of merit), nejvyšším civilním vyznamenáním. V roce 1948 byl zvolen prezidentem Americké fyzikální společnosti a byl členem řady dalších institucí. Ničivé následky výbuchů jaderných bomb přiměly Oppenheimera k odchodu z funkce ředitele výzkumného střediska v Los Alamos (říjen 1945).

Po skončení 2. světové války Oppenheimer nesouhlasil s dalším vývojem bomb a nechtěl pokračovat ve vojenském jaderném výzkumu. Odmítl se podílet na výzkumu vodíkové bomby. Byl přesvědčen o nutnosti mezinárodní spolupráce a kontroly v oblasti využití jaderné energie, což v období studené války neodpovídalo vládní politice. V letech 1949 až 1954 byl v éře mccarthismu obviněn z prokomunistického smýšlení, špionáže pro Sovětský svaz a několikrát vyslýchán vyšetřovací komisí vládního Výboru pro atomovou energii. Bylo mu odebráno bezpečnostní prověření a nemohl dále pracovat na projektech jaderného výzkumu. Působil jako pedagog v Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, který se pod jeho vedením stal významným centrem teoretické a jaderné fyziky. Procestoval Evropu, kde se mu dostalo mnoha ocenění. V USA se Robert Oppenheimer dočkal politické rehabilitace až od prezidenta J. F. Kennedyho, když mu byla roku 1963 udělena cena Enrica Fermiho.

Životní zkušenosti získané v období práce na atomové bombě přiměly Oppenheimera k úvahám o úloze vědce v moderní společnosti a etických důsledcích vědeckého výzkumu. Zabýval se morálními problémy, které před vědce staví jejich objevy a mírou odpovědnosti za jejich možné zneužití.
Zemřel roku 1967 ve věku 62 let na rakovinu hrtanu, byl náruživý kuřák.

502. článek dne...(do 29. dubna 2024)

Kingdom Come: Deliverance je hra vyvinutá českou společností Warhorse Studios. Jedná se o realistické a historické RPG z pohledu první osoby s otevřeným světem. Děj hry je zasazený do českých zemí na začátku 15. století, do oblasti s městy Sázava, Rataje nad Sázavou a Stříbrná Skalice. Hra původně měla být rozdělena na tři epizody, dohromady o 70 hodinách herního času. Hra běží na CryEngine

Název hry byl spolu s prvním teaserem odhalen 18. prosince 2013 po téměř jeden a půl ročním vývoji. Hra také po dlouhých peripetiích získala vydavatele, německou společnost Deep Silver, a vyšla 13. února 2018 ve variantách pro Windows a konzole PlayStation 4 a Xbox One.

V lednu 2014 oznámilo Warhorse Studios, že se mu nepodařilo sehnat vydavatele. Potřebné peníze na vývoj hry se tak pokusilo sehnat přes platformu Kickstarter, při jejímž spuštění byl vydán také plnohodnotný trailer. Cílem kampaně bylo vybrat 300 000 liber (tato částka měla představovat jen malou část rozpočtu hry, účelem bylo hlavně zjistit, zda o hru bude zájem), které byly k překvapení vývojářů vybrány během 36 hodin. Po tomto úspěchu vývojáři přidali seznam cílů, kterých by rádi dosáhli, a jaké věci udělají, bude-li cíl splněn. Nakonec se podařilo na Kickstarteru vybrat 1 106 371 liber, v přepočtu 36 milionů korun. To z Kingdom Come činí 12. nejúspěšnější videoherní kampaň na této platformě. Celkové náklady na vývoj hry podle magazínu Forbes činily 750 milionů korun, toto ale rozporoval Daniel Vávra. Reálný rozpočet byl blíže 400 milionům korun.

Příběh se odehrává roku 1403, český král Václav IV. je v zajetí a jeho bratr Zikmund Lucemburský usiluje o ovládnutí Českého království. Hra vypráví o Jindřichovi, který se svou rodinou žije ve Skalici. Jeho otec Martin ho jednoho obyčejného dne vyšle pro uhlí, pivo a záštitu na výrobu meče pro místního pána, Racka Kobylu. Sám Racek se ve společnosti uherského šlechtice v Zikmundových službách Ištvána Tótha přijde na výrobu meče podívat. Poté, co oba odejdou, se na obzoru objeví Zikmundova armáda vedená Markvartem z Úlic (Markvart von Aulitz) a složená mimo jiné z kočovného kmene Kumánů usazeného v Uhrách, která bez varování zaútočí na Skalici a začne ji plenit. Martin (Jindřichův otec) řekne Jindřichovi, aby vzal meč a věci z truhly v jejich domě a utíkal do hradu, on že mezitím dojde pro jeho matku. Cestou k hradu ovšem vidí, jak jsou jeho rodiče zabiti. Sám doběhnout do hradu nestíhá, dá na křičící stráže, vezme si koně a vyráží na hrad Talmberk varovat tamější pány o nebezpečí, které je může čekat.

Jindřich, i přes silná zranění, na Talmberk nakonec dojede a informuje pana Diviše a vojenského velitele Bořka. V noci talmberští zpozorují Racka a další přeživší masakru odcházející ze Skalice. Skalický pán pak Divišovi vypoví, jak díky nepozornosti Zikmundovy armády utekli. Jindra se panu Rackovi svěří se svým plánem odjet zpět do Skalice a pohřbít své rodiče, aby tam jen tak nehnili. Proti tomu se však Racek tvrdě ohradí a žádá talmberského pána, aby Jindřichův odchod z Talmberka nedopustil. To se mu nepodaří a Jindřich uteče do Skalice. Zde ho však čeká nepříjemné setkání s banditou Prckem, ten ho omráčí a vezme mu meč, který měl být pro Racka. V poslední vteřině se na Prcka chystajícího se dát smrtelnou ránu vrhnou Divišovi vojáci a Jindřich přežije. Je pak převezen Terezou, jeho kamarádkou ze Skalice, do Ratají, kde se léčí u jejího strýčka, mlynáře Peška.

Po uzdravení se dává do Rackovy služby, který zatím žije u ratajského pána – Hanuše z Lipé. V rámci své služby se Jindřich snaží napravit situaci s lapky a Kumány v místním kraji. Jindřich se setkává i s budoucím pánem Ratají, Janem Ptáčkem, který ho ze začátku vůbec nemá v oblibě, ale to jen do doby, kdy ho Jindřich zachrání ze spárů Kumánů, což je začátkem postupného zlepšování jejich vztahu. Jindřich je pak vyšetřovatelem u Neuhofského masakru, kdy byl tamější dvůr přepaden hordou lapků, kteří bez varování povraždili místní obyvatele a koně. Jindřich zjišťuje, že lapkové i Kumáni mají svůj tábor v Přibyslavicích, opuštěné vesnici dříve patřící panu Divišovi. Racek se proto rozhodne na Přibyslavice zaútočit. Na konci bitvy se Jindřich utká s Prckem, kterého sice porazí, ale dříve než mu prozradí, kde se jeho meč nachází, ho Jindra v zápalu boje umlátí. Místo klidu a míru však dojde k dalšímu masakru, tentokrát v Mrchojedech, místním se podaří útok odrazit a dokonce zajmout jednoho z banditů. Toho pak Jindřich vyslýchá a dozvídá se o padělání mincí, kterými jsou lapkové a Kumáni placeni. Ve snaze zjistit co nejvíce se chce Jindřich nechat naverbovat bandity.

503. článek dne...(do 3. května 2024)