V pátek 26. dubna 2024 úderem 22 hodiny začíná naše nová
a opravdu velká série soutěží o nejlepší webovou stránku !!
Proto neváhejte a začněte hned zítra soutěžit o lákavé ceny !!

Multimediaexpo.cz:Článek dne/Archiv

Z Multimediaexpo.cz

Zde je archiv článků DNE pro rok 2021, které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.


Mohelnice – New Town Hall

Mohelnice je město v Olomouckém kraji. Nachází se v úrodné kotlině (Mohelnická brázda) obklopené ze tří světových stran horami (Hrubý Jeseník, Zábřežská vrchovina), kterou protéká řeka Morava.

Dnes je město významné kromě svého průmyslu především jako důležitý dopravní uzel, kde se napojuje silniční trasa z Hradce Králové na již zprovozněný úsek rychlostní silnice R35 směrem na Olomouc a na silnici I/44 směrem na Jeseník a dále do Polska. Koná se zde každoročně také řada kulturních, společenských a sportovních akcí, které příznivě podporují také turistický ruch. Součástí obce je sedm místních částí a Mohelnice je také centrem Svazku obcí mikroregionu Mohelnicka.

První osídlení území dnešní Mohelnice proběhlo již v pravěku před zhruba 8 000 lety, kdy se zde nacházela jedna z osad zemědělců a pastevců dobytka, kteří přišli na území Česka z Blízkého Východu. Pozůstatky těchto osídlení byly objeveny v lokalitě bývalého místního cukrovaru v místech štěrkopískoven. Toto osídlení ale ve 3.–4. století př. n. l. ustoupilo Keltům, kteří zde založili několik osad. Z této doby byly nalezeny železné nástroje, zbraně i šperky, stejně tak jako keramika či vlastní mince. Keltové byli nicméně na přelomu letopočtu vytlačeni z tohoto území vpády Germánů. Ti sami byli přibližně v 9. století nahrazeni Slovany, kteří zde založili dvě větší zemědělská osídlení – kromě Mohelnice i v Moravičanech. K rozvoji osad došlo zejména po roce 1000, kdy se v Olomouci usazují přemyslovská knížata. První písemná zmínka o obci (Mogilnici) pochází z roku 1131. Ve 13. století se jádro osídlení přestěhovalo kvůli pravidelným záplavám a případné lepší obraně na malou vyvýšeninu, tvořící dodnes centrum města. V roce 1275 zde vznikla zřejmě první škola na území severní Moravy, přiřazená k místní faře. Na začátku 14. století postihly Mohelnici dvě morové epidemie, v roce 1322 pak byly u města vybudovány hradby a vodní příkop. Ani ty ale nedokázaly zadržet husitská vojska, která 28. října 1424 město dobyla a vypálila, hradby pobořila a na 700 obyvatel zabila. Hradby i zbytek města byly obnoveny až během 16. století, z této doby je i zachovaná severní brána.

Dva mohelničtí rodáci se v 16. století stali pražskými arcibiskupy – nejprve to byl Antonín Brus a po něm Martin Medek, oba městu finančně přispívali na úhradu dluhů či rozvoj města. Během Třicetileté války bylo město nejprve roku 1623 dobyto protihabsburskými vojsky vedenými Gabrielem Betlenem (město bylo dobyto ještě několikrát a 17. června 1642 také vypáleno) a poté zde vypukla další epidemie moru. V Mohelnici byl také v roce 1680 zadržen a o pět let později v čarodějnickém procesu i upálen Kryštof Alois Lautner, katolický duchovní a ústřední postava románu a filmu Kladivo na čarodějnice. V roce 1713 s příchodem Františka Ulricha z Mimoně začala ve městě výroba sukna, která se brzy stala důležitou součástí místního průmyslu a živila velkou část obyvatelstva.

V polovině 18. století bylo město během válek o rakouské dědictví opět několikrát napadeno a vypleněno. Po konci období bojů došlo k rozvoji města – roku 1775 zde byl otevřen poštovní úřad, v roce 1787 pak byla městská rada nahrazena voleným magistrátem v čele s purkmistrem, roku 1833 spojila město s Olomoucí a Prahou pravidelná dostavníková linka, v letech 1845–1846 ji nahradila železnice a v roce 1848 zde vznikla telegrafní stanice. V 60. letech 19. století byla ve městě vybudována kanalizace a v roce 1874 byla otevřena v Mohelnici první měšťanská škola.

Dne 16. října 1910 se v Mohelnici poprvé rozsvítilo elektrické světlo, elektřinou dodávanou místní elektrárnou. Jako součást tzv. Sudet bylo město s velkou většinou německého obyvatelstva ještě před vypuknutím druhé světové války dne 10. října 1938 obsazeno říšskoněmeckým vojskem. Osvobozeno od německých ozbrojených sil bylo až 9. května 1945 postupující Rudou armádou. Německé obyvatelstvo bylo poté většinou odsunuto, čímž se město částečně vylidnilo a volné domy a byty byly nabídnuty Čechům.

Ve městě je krytý bazén a také otevřené koupaliště v areálu místního autokempu. Kromě toho ve městě funguje několik sportovních oddílů. Kombinace mírně zvlněného terénu i vyšších kopců v okolí je vhodná v zimních měsících k běhu na lyžích a od jara do podzimu k cykloturistice. Mohelnicí také prochází regionální poznávací Čarodějnická cyklotrasa. Na jaře je pak v blízkém lomu u Křemačova pořádána truck-trialová show Extrem Truck Trial, která je největším podobným závodem v České republice a patří také mezi nejtěžší závody tohoto druhu v Evropě.


414. článek dne...(do 22. ledna 2021)


A map showing the location of the Norwegian Sea in the North Atlantic Ocean.

Norské moře, norsky: Norskehavet, je okrajové moře Atlantského oceánu, které bývá někdy řazeno k Severnímu ledovému oceánu. Tvoří důležité spojení mezi otevřeným severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem. Moře leží mezi Norskem, Islandem, souostrovím Špicberky a ostrovem Jan Mayen a má rozlohu 1,383 miliónu km2. Na rozdíl od Severního moře, navazujícího na jihu a Barentsova moře na severovýchodě, není šelfovým mořem, ale dosahuje hloubky až 4000 metrů. Jeho dno je velice členité a bohaté na ložiska ropy a zemního plynu, pobřežní vody slouží mnoha druhům ryb jako trdliště.

Severoatlantský proud je příčinou vyrovnaných teplot vody po celý rok, které jsou zhruba o 10 °C vyšší než odpovídá stupni zeměpisné šířky. Spolu se sousedním Grónským mořem je Norské moře místem vzniku severoatlantského podmořského proudu (North Atlantic Deep Water); teplá voda Severoatlantského proudu s vysokou salinitou se zde ochlazuje a klesá do hlubin oceánu. Je rozhodujícím místem pro vznik a udržení termohalinního výměníku světového oceánu.

Reliéf dna moře je tvořen dvěma výraznými podmořskými pánvemi – Norskou pánví a Lofotskou pánví. Od Grónského moře je na dně odděleno Mohnovým hřbetem. Před zhruba 8 tisíci lety došlo v Norském moři k obrovskému podmořskému sesuvu, který měl za následek vlnu tsunami na pobřeží Norského a Severního moře.

Norské moře zabírá jihovýchodní podmořskou pánev mezi Grónskem a Skandinávií, severozápadní pánev zabírá Grónské moře. Na severozápadě tvoří jeho hranici linie z Gerpiru, nejvýchodnějšího bodu Islandu, přes faerský ostrov Fugloy na bod, který tvoří 61.  rovnoběžka, a poledník 0°  53′ západní délky. Tato linie tvoří hranici s otevřeným severním Atlantikem. Odtud tvoří hranici až k Norskému pobřeží 61. rovnoběžka. Jihovýchodní hranici tvoří norské pobřeží od 61. rovnoběžky po Nordkapp. Hranici s Barentsovým mořem tvoří linie z Nordkappu přes Medvědí ostrov k nejjižnějšímu bodu ostrova Západní Špicberky. Svah, který dělí podmořskou pánev od šelfového Barentsova moře, probíhá podél 16. poledníku východní délky k severu mnoho kilometrů jihovýchodně od tradiční hranice. Na severu probíhá hranice ze souostroví Špicberky přes ostrov Jan Mayen zpět k nejvýchodnějšímu bodu Islandu, Gerpiru, a sleduje podmořský práh, který dělí norskou a grónskou podmořskou pánev. Norské moře má rozlohu 1 383 miliónu km2 a objem 2 408 milióny km3,Podmořské prahy a kontinentální svahy oddělují Norské moře od sousedních mořských oblastí. Na jihu leží Severní moře na evropském kontinentáním šelfu, na východě Barentsovo moře na euroasijském kontinentálním šelfu. Na západě tvoří hranici s Atlantikem jižní části skotsko-grónského hřbetu. Hřbet leží v hloubce jen 500 metrů, jen na několika místech dosahuje hloubky 850 metrů. Na severu leží hřbet Jan Mayen a Mohnův hřbet, které se nachází v hloubce 2 000 metrů, některá jejich sedla dosahují hloubky 2 600 metrů.

V Norském moři se střetávají čtyři vodní masy, které částečně vznikají v severním Atlantiku, částečně v Severním ledovém oceánu. V Norském moři se promíchají a utvoří nové mořské proudy, které mají základní význam pro klima Arktidy a globální mořské proudění. Ze severního Atlantiku přichází teplý, slaný Severoatlantický proud, ze Severního moře přichází teplý, ale méně slaný Norský proud. Z jihozápadu přichází arktický Východoislandský proud, což je odnož Grónského proudu. Jeho vody lze najít hlavně ve středních hloubkách moře. Hlubokým mořem přichází arktická hlubinná voda, která se zde nakonec mění v hlubinnou vodu Norského moře.

Hydrologie povrchových vod je hlavně ovlivňována vodou ze severního Atlantiku, kam teče rychlostí 10 sverdrupů. Dosahuje hloubky maximálně 700 metrů v prostoru Lofotských ostrovů, na většině své rozlohy dosahuje hloubky 400 až 500 metrů. Do Norského moře přichází především Faersko-shetlanským kanálem a má vysokou salinitu 34,3 ‰. Voda pochází především ze Severoatlantického proudu, proudila ale především přes Biskajský záliv kolem evropského kontinentálního svahu, kde v jižních zeměpisných šířkách výpar vedl k vysoké salinitě vody. V menší množství proudí voda přímo ze Severoatlantického proudu přes Grónsko-skotský příkop. Voda v příkopu má salinitu 34 ‰ až 35,2 ‰. Množství vody podléhá silným sezónním změnám a v zimě může být dvakrát větší než v létě. Voda Severoatlantického proudu sebou nese velké množství tepla a je příčinou toho, že klima v severní Evropě je mnohem teplejší a přívětivější než ve stejných zeměpisných šířkách na celé planetě. V průlivu mezi Shetlandy a Faerskými ostrovy má voda teplotu 9,5 stupně Celsia, na cestě ke Špicberkům se ochladí na pět stupňů Celsia a svoji energii předá okolnímu prostředí. Odhady vychází z toho, že obsah energie ve vodě proudící z Atlantiku do Norského moře je 250 terawatt.


415. článek dne...(do 27. ledna 2021)


Kobe Bryant (October 2005)

Kobe Bean Bryant (* 23. srpna 1978, † 26. ledna 2020) byl americký profesionální basketbalista, který hrál na pozici menšího křídla, tzv. střílejícího rozehrávače, v týmu Los Angeles Lakers. Je považován za jednoho z nejlepších basketbalistů všech dob.

Do profesionální ligy NBA se rozhodl vstoupit přímo ze střední školy. V roce 1996 byl vybrán týmem Charlotte Hornets jako 13. volba draftu. V téže sezóně byl vyměněn do Los Angeles Lakers. Poprvé na sebe upozornil v roce 1997 vítězstvím ve smečovací soutěži Slam Dunk Contest. Celkem vyhrál pět titulů NBA. Třikrát se Shaquillem O’Nealem, který v Los Angeles Lakers působil v letech 1996–2004.

Kobe Bryant zemřel ráno 26. ledna 2020 po zřícení své helikoptéry v kalifornském Calabasasu společně s jeho dcerou Giannou a dalšími sedmi lidmi na palubě.

Byl nejmladším ze tři dětí a jediným synem hráče Philadelphia 76ers Joea Bryanta a Pamely Bryantové. Také byl synovcem Johna Coxe, amerického basketbalisty, který se ovšem v NBA příliš neprosadil. Jméno mu dali po slavném steaku Kobe, který je dovážen ze stejnojmenného města v Japonsku. Když bylo Bryantovi šest let, jeho otec ukončil kariéru v NBA a odešel i s rodinou do Itálie, kde začal hrát v nejvyšší italské lize. Pro celou rodinu to mělo zásadní význam a Kobe se zde naučil plynně italsky a španělsky. Vždy na léto odjížděl na letní tábory do USA, kde se učil hrát basketbal. Jeho dědeček mu posílal videa basketbalových utkání, která mohl studovat a podle nich se zdokonalovat. Bryant hrál basketbal od tří let, ale nechybělo mnoho a mohl začít hrát fotbal. Z toho však nakonec sešlo.

Střední škola Lower Merion High School nikdy neměla výjimečné hráče až do jeho příchodu. Po skvělých výsledcích na této škole si ho trenér Philadelphia 76ers pozval na testy. Na těchto testech hrál jeden na jednoho proti Jerrymu Stackhousovi. Po výhře národního titulu v maturitním ročníku se Bryant rozhodl jít ze střední školy přímo do NBA. Toto rozhodnutí udělalo do té doby pouze šest hráčů. V dnešní době je to naprosto běžné...

Ve své první sezoně se dostával na řadu až po Eddiem Jonesovi a Nicku van Exelovi. Bryant se na začátku sezóny stal nejmladším hráčem, který kdy vstoupil do ligy, a v průběhu sezóny se stal i nejmladším hráčem v základu. Při Slam Dunk Contest (soutěž ve smečování) v roce 1997 se umístil na prvním místě.

Ve druhé sezóně se stal nejmladším hráčem v základu v All-Star game. V této sezóně se také přesunul z pozice rozehrávače na pozici křídla. Na začátku třetí sezony při výměně van Exela a Jonese se Bryant přesunul zpět na místo rozehrávače. V této sezóně podepsal šestiletý kontrakt na 70 milionů dolarů. Už v mládí ho experti srovnávali s Michaelem Jordanem a Magicem Johnsonem. Bohužel jeho výsledky v play-off tomu vůbec nenasvědčovaly.

Mizérie s play-off se měla změnit s příchodem trenéra Phila Jacksona. Po letech zlepšování se stal Bryant jedním z předních rozehrávačů. Dostal se do All-Star game i do výběrů NBA. Lakers se náhle staly hlavními favority na zisk titulu. Kaliforňany hnaly především dva důležité aspekty: souhra Bryant-O´Neal a taktika trenéra Jacksona, s níž získal šest titulů s Chicago Bulls. Tyto aspekty se ukázaly jako funkční, a tak přišlo období let 2000–2002, kdy Lakers vyhráli třikrát za sebou titul, čímž vytvořili dobře fungující dynastii.

Po třech letech nadvlády přišly roky, kdy Lakers vycházeli zkrátka. V sezóně 2002–2003 se Bryant znovu dostal do výběrů NBA a Lakers vypadli v druhém kole proti San Antonio Spurs. Další sezónu byl Bryant zatčen za sexuální napadení. To zapříčinilo, že promeškal několik zápasů na začátku. V posledním zápase základní části proti týmu Portland Trail Blazers Bryant proměnil dva koše v poslední sekundě čtvrtiny a díky němu Lakers vyhráli zápas i titul v Pacifické divizi. V playoff, se třemi budoucími členy síně slávy, se Lakers dostali až do finále, kde však podlehli Detroitu Pistons.


416. článek dne...(do 2. února 2021)


Soviet assault troops in the battle

Bitva u Stalingradu (podzim 1942 – zima 1943) nebo Stalingradská bitva představuje společně s Bitvou před Moskvou (1941) a Bitvou u Kurska (1943) nejvýznamnější a rozhodující střetnutí německých a sovětských vojsk na východní frontě. Bitva byla vedena o Stalingrad (dnešní Volgograd), klíčové město na dolním toku řeky Volhy. Rudá armáda v ní dobyla historické vítězství, když nejprve obklíčila a posléze zcela zničila německou 6. armádu pod velením polního maršála Friedricha Pauluse a připravila Wehrmachtu významné materiální i lidské ztráty, které byly jednou z příčin ústupu německých vojsk z oblasti Donu, Kavkazu a Kubáně. Dodnes se jedná, spolu s bitvou v Kurském oblouku o jedno z největších válečných střetnutí všech dob vůbec.

V původních německých plánech toto město nebylo žádným významným strategickým cílem. Směrnice č. 45 ze dne 23. července 1942 s kódovým označením Braunschweig nařizovala pokračovat v plánu „MODRÝ“. Přikazovala sedmnácté armádě a první tankové armádě skupiny armád A pronásledovat sovětskou Rudou armádu za velkou zátočinu Donu a za Rostovem je zničit. Šestá armáda, podporovaná čtvrtou tankovou armádou, měla mezitím vyrazit směrem ke  Stalingradu a rozdrtit nepřátelské síly tam soustředěné, obsadit město a zablokovat pozemní komunikace mezi Donem a Volhou.

Tato bitva byla důsledkem německé ofenzívy, která započala po neúspěšném pokusu dobýt Moskvu (duben 1942). Cílem této ofenzívy byla ropná pole na Kavkaze a strategicky a hospodářsky významné pozice na jihu Ruska. Této ofenzívě bezprostředně předcházel sovětský útok poblíž Charkova, kde rudá armáda pod vedením maršála S. K. Timošenka prorazila německou frontu (12. května 1942). Tyto akce byly zastaveny německou ofenzívou, která začala počátkem května útokem na Sevastopol (obsazen 3. července 1942) a kerčský poloostrov.

Hlavní ofenzíva byla zahájena 28. června 1942, kdy němci zaútočili směrem na Voroněž a Kursk, mezi Charkovem a Kurskem prolomili sovětskou obranu a pokračovali směrem ke Stalingradu (dnešní Volgograd). Stalingrad byl původně jediným cílem, ale v průběhu července se Adolf Hitler rozhodl ovládnout i Kavkaz, čímž oslabil 6. armádu (generál Friedrich Paulus), která se nacházela severně od Stalingradu. Dne 12. července vznikl tzv. „stalingradský front“, což byla snaha opevnit Stalingrad. Velením obraných akcí před Stalingradem byl pověřen generál A. I. Jeremenko. Přímo ve městě velel 62. armádě V. I. Čujkov a vrchní velení nad celým válčištěm měl až do začátku protiofenzivy Georgij Žukov.

Dne 24. července padl Rostov do rukou německé 17. armády. První a čtvrtá tanková armáda uskutečnily v následujících šesti dnech průlom východním směrem přes Don a zatímco první armáda postupovala na jih, aby dosáhla Kavkazu, čtvrtá se otočila severovýchodním směrem, aby mohla podpořit Paulusovu 6. armádu při útoku na Stalingrad. Na čele této 6. armády postupoval XIV. tankový sbor generála Weiterscheima. Byl to jediný tankový sbor v sestavě 6. armády a skládal se z 16. tankové divize, 3. a 60. pěší (motorizované) divize. Před touto „obrněnou pěstí“ Rusové ustupovali přes Don jak na sever, tak i na východ ke Stalingradu. Tento ústup byl zamýšlen jako operační. Sovětské velení mělo jasný cíl. Udržet Stalingrad, město Stalinova jména v ohybu Volhy,

Dne 17. června se generálplukovník Friedrich Paulus rozhodl zaútočit. Německá 6. armáda se 8. srpna dostala k „vnější obraně“ Stalingradu. Dne 21. srpna německé jednotky prolomily vnější obranu a překročili Don. Dne 23. srpna se 6. armáda dostala k Volze (severně od Stalingradu), v této fázi se Adolf Hitler, patrně z prestižních důvodů, rozhodl opět posílit 6. armádu. Poté Němci, prakticky na předměstí Stalingradu, narazili na odpor 62. armády generála Čujkova. V této fázi bitvy německá armáda spálila dřevěné předměstské čtvrti, ale nepodařilo se jí dosáhnout výraznějších úspěchů.

Dne 13. září byla sovětská frontová linie šest a v některých místech patnáct kilometrů od Volhy. Držely je divize 62. armády, jež měly k dispozici asi 60 tanků. Během tohoto dne Němci prorazili tuto obranu a podařilo se jim obklíčit jádro obrany: Traktorový závod a továrny Rudá barikáda a Rudý říjen. Němci se snažili zaměřit svoji dělostřeleckou palbu na ústřední přístavište prostor, kam byli každou noc z východního respektive levého břehu přiváženi vojáci a zásoby. Po 14. září se bitva rozpadla do nepřehledných a nelítostných pouličních bojů, které trvaly až do sovětského protiútoku. Během těchto bojů však německá armáda ovládla téměř celý Stalingrad a koncem září se generál Paulus pokusil soustředěným útokem dobýt poslední bašty Stalingradu. K tak velkému manévru na obklíčení celého průmyslového komplexu mu však již nestačily síly...


417. článek dne...(do 13. února 2021)


Jennifer Aniston (February 2015)

Jennifer Joanna Aniston, česky: Jennifer Anistonová, (* 11. února 1969) je americká herečka, producentka a režisérka, držitelka Ceny Emmy a Zlatého glóbu za roli Rachel Greenové v seriálu Přátelé.

Matkou je herečka a modelka Nancy Dowová a otcem herec John Aniston.

Narodila se v Sherman Oaks v Kalifornii. Její otec John Aniston byl původem Řek, rodák z Kréty, zatímco její matka byla z New Yorku. Část jejích předků byla z Itálie, Skotska a Irska. Má dva nevlastní bratry. Jejím kmotrem byl herec Telly Savalas, jeden z otcových nejlepších přátel.

Jako dítě žila jeden rok se svou rodinou v Řecku. Poté se přestěhovali kvůli otcově práci v seriálu Love Of Life do Pensylvánie a do New Yorku. Když jí bylo šest let, začala navštěvovat waldorfskou školu Rudolf Steiner School. V devíti letech se rodiče rozvedli. O dva roky později, kdy stále navštěvovala zmíněnou waldorfskou školu, se rozhodla zapsat se a vystudovat střední školu Fiorella H. LaGuardia na Manhattanu, kde se také stala členkou školní divadelní společnosti. Maturitu složila v roce 1988.

Během roku 1989 pracovala jako servírka. První televizní rolí se stala hlavní role v seriálu Molloy v roce 1990. Zahrála si také v seriálu The Edge. Její úplně první film byl Skřítek.

Po seriálech Molloy, Ferris Bueller a The Edge, se objevila v seriálech Muddling Through, Herman's Head, Quantum Leap a Burke's Law. Vedoucí NBC ji povzbudil v pokračování herecké kariéry a o pár měsíců později dostala nabídku role v novém projektu Přátelé. Jednalo se o sitcom, který se stal jedním z nejúspěšnějších sitcomů v historii televizní zábavy. Producenti herečku původně chtěli na konkurs do role Moniky Gellerové, ale Courteney Coxová byla považována vhodnější pro tuto postavu. Producenti ji tak obsadili do úlohy Rachel Greenové. Díky ní se stala populární a zároveň byla označena za sexuální symbol. V první sérii nosila charakteristický účes, který inspiroval ženy po celém světě, a který se nazýval podle její role Rachel. Zahrála si zde po boku Lisy Kudrowové, Matta LeBlanca, Davida Schwimmera, Matthewa Perryho a Courteney Coxové. Rovněž obdržela nabídku na místo v Saturday Night Live, ale odmítla kvůli seriálu Přátelé.

Seriál Přátelé se vysílal od roku 1994 až do roku 2004. Sitcom byl úspěšný. Obdržela plat 1 milion dolarů za každou epizodu za poslední dvě série. Podle Guinnessovy knihy rekordů se stala (společně s Lisou Kudrowovou a Courteney Coxovou) nejlépe placenou televizní herečkou všech dob s milionem dolarů za každou epizodu pro 9. a 10. sérii. Získala také pět nominací na Cenu Emmy.

V roce 1996 se vrátila k filmu. Zahrála si ve filmu Perfektní záskok, kde se objevila po boku Jay Mohra a Kevina Bacona. Zatímco film přijal samé negativní recenze, výkon Jennifer byl vřele přijat. V roce 1998 získala hlas hlavně u kritiků pro výkon ve filmu Objekt mé touhy, což bylo komediální drama o ženě, která se zamiluje do homosexuála. Hrála hlavní roli s Paulem Ruddem. Rok poté se objevila v kultovním filmu Maléry pana Šikuly. V roce 2002 si zahrála ve filmu Hodná holka mladou pokladní, která podvádí svého manžela.

Úspěšným snímkem se stal film Božský Bruce, kde hrála přítelkyni hlavního hrdiny. Ve filmu si zahrála po boku Jima Carreyho a Morgana Freemana. Roku 2004 skončil sitcom Přátelé a rok později se objevila s dalším filmem Riskni to s Polly. V thrilleru Hra s nevěrou si zahrála s Clivem Owenem a v romantické komedii Co je šeptem... se objevila po boku Kevina Costnera. Její další film Zbožňuju prachy byl představen na festivalu Sundance. Další film Rozchod! měl premiéru 2. června a přes víkend film vydělal přibližně 39 miliónů dolarů. Jako režisérka natočila krátký film s názvem Pokoj 10 s Robin Wrightovou v hlavní roli. Později přiznala, že se nechala inspirovat svou hereckou kolegyní Gwyneth Paltrow, která v roce 2006 natočila také krátký film.

V roce 2006 si zahrála v 1 epizodě v seriálu Studio 30 Rock (získala nominaci na Emmy) a v roce 2007 si zahrála v 1 epizodě v seriálu Dirt.

Trhákem se stal film Marley a já, kde si zahrála po boku Owena Wilsona. Film měl premiéru 25. prosince 2008. V den premiéry film vydělal 14 750 000 dolarů v prodejích lístků. Její další snímek Až tak moc tě nežere, kde si zahrála po boku Bena Afflecka, měl premiéru v roce 2009. Výdělek činil 180 miliónů dolarů. V roce 2010 se objevila po boku Geralda Butlera ve filmu Exmanželka za odměnu. Následoval další film Záměna s Jasonem Batemanem.


418. článek dne...(do 24. února 2021)


Deus Ex: Human Revolution – Director’s Cut

Deus Ex: Human Revolution je kyberpunkové akční RPG vydané studiem Eidos Montreal. Hra vyšla 23. srpna 2011 na PC, Xbox 360 a PlayStation 3. Dne 22. října 2013 byl vydána výrazně vylepšená verze Director's Cut, která přímo obsahuje stahovatelný obsah (DLC) s názvem The Missing Link. Deus Ex: Human revolution je třetím dílem série Deus Ex.

Děj je zasazen do blízké budoucnosti, a to do roku 2027, což je 25 let před prvním dílem série, hrou Deus Ex. Světu vládnou nadnárodní korporace, které se vymkly kontrole vlád. Hlavním hrdinou hry je Adam Jensen, vedoucí ochranky firmy Sarif Industries. Po napadení sídla této biotechnologické firmy v Detroitu je Adam vážně zraněn, a proto mu jsou nahrazeny části těla vyspělými mechanickými implantáty. Hlavními motivy hry jsou chudoba, špionáž, zajímavé konspirační teorie, přežití lidského pokolení a etika vylepšování těl umělými částmi.

Deus Ex: Human Revolution - Director’s Cut (DXHRDC) nabízí mnoho postupů při řešení úkolů – stealth, hackování nebo užití hrubé síly. Tyto rozdíly v hratelnosti jsou umožněny vylepšováním Adamových implantátů, kterými si hráč vybírá svůj osobitý styl hraní.

Příběh začíná, když Adam Jensen doprovází svou bývalou přítelkyni a přední výzkumnici Megan Reed na konferenci ve Washingtonu, kde má být odhalen nový objev v oboru mechanických implantátů – „augmentací", které již nebudou potřebovat Neuropozyn – látku, která tlumí „syndrom odmítnutí" – děj, při němž lidské tělo implantát prostě odmítne. Jenže dříve než mohou odjet, budova Sarif Industries je napadena neznámou skupinou žoldnéřů zvaných Tyrants. Megan a několik dalších vědců jsou pravděpodobně zabiti a vůdce žoldnéřů, Jaron Namir, vážně zraní Adama a následně ho střelí do lebky. S těmito zraněními je nemožné Adama vyléčit, a proto se CEO Sarif Industries, David Sarif, rozhodne použít technologie augmentací (implantátů), aby zachránil Adamův život.

Šest měsíců od útoku je Adam povolán z nemocenské, aby zasáhl proti extrémistické skupině zaměřené proti augmentacím, Purity First, která drží rukojmí v jedné budově. Uvnitř budovy objeví augmentovaného hackera, který je po příchodu Adama donucen k spáchání sebevraždy. Po získání hackerova nervového čipu Adam se svým spolupracovníkem Pritchardem vystopují signál do skryté základny organizace FEMA, kde žoldnéři Tyrantu přechovávají zbraně. Po konfrontaci Namira musí Adam bojovat s Barrettem, Namirovým stoupencem. Barrett je poražen a dává Adamovi adresu ve městě Hengsha.

Adam spolu s Fariah Malik odletí do tohoto města, aby nalezli Arie van Bruggena, jenž zřejmě hackera ovládal. Adam zjistí, že van Bruggen je hledán ředitelkou společnosti Tai Yong Medical, Zhao Yun Ru, a je ukryt skupinou známou jako Harvesters. Van Bruggen zajistí Adamovi vstup do Tai Yong Medical, kde Adam objeví záznamy o tom, že Megan a ostatní vědci byli uneseni, nikoli zabiti. Také zjistí, že Eliza Cassan, zpravodajka, je zapletena do tohoto únosu tím, že satelity její společnosti rušily signál sledovacích čipů během únosu. Adam se těsně před spuštěním alarmu a spěšným odletem za Elizou do Montrealu dozví, že Zhao spolupracuje s velmi silnou a vlivnou skupinou lidí.

Adam je veden skrz sídlo Eliziny stanice plné vojáků jejím holografickým obrazem až do velkého počítačového centra. Zde objeví pravou Elizu, vyspělou umělou inteligenci vytvořenou stejnou skupinou, se kterou spolupracuje Zhao. Eliza Adamovi ukáže hologram Jarona Namira mluvícího s Iasiasem Sandovalem, pobočníkem Billa Taggarta, otevřeného odpůrce augmentací a klíčovým představitelem Humanity Front, legální protiaugmentační organizace. Eliza následně pomůže Adamovi uprchnout a poradí mu, aby si promluvil s Davidem Sarifem. Během slovní roztržky se Sarifem se Adam dozvídá, že za vším je nechvalně proslulá tajná organizace Ilumináti. Mezitím Pritchard zjistil, že sledovací čipy vědců nejsou vypnuty, ale jen přenastaveny na nižší, hůře zachytitelnou, frekvenci. Později se sledovací čip vědce Vasilije Sevchenka ozve ve městě Hengsha. Adam je po příletu přepaden a musí chránit pilotku Malik v sestřeleném letadle. Adam přepadení přežije a zjistí, že Sevchenko je mrtvý a signál pochází z jeho augmentované ruky, kterou teď užívá Tong, vůdce Harvesterů. Tong ho nasměruje do továrny, kterou vlastní Belltower. Adam se po výbuchu bomby, kterou v továrně nastražil, ukryje v hibernační kóji a lodí uprchne do Singapuru. Mezitím začínají zažívat lidé celého světa výpadky signálu u svých augmentací a jsou tak nuceni k vylepšení softwaru svých čipů. Toto vylepšení má výpadkům signálu zabránit. O pár dní později se Adam probírá v tajném středisku v Singapuru. Adam zde nalezne Megan a zbylé tři vědce a také vypátrá, co plánují Ilumináti a proč zajali vědce. Vytvořili nový biočip, který extrémně zvýší agresivitu augmentovaných lidí. Adam po konfrontaci se Zhao zabije Namira.


419. článek dne...(do 9. března 2021)


A montage of Napoli, Italy

Neapol (italsky: Napoli) je hlavní město stejnojmenné provincie a regionu Kampánie. Je to třetí největší město Itálie co do počtu obyvatel, ale tvoří, společně se svými předměstími, největší konurbaci v zemi.

Město bylo pravděpodobně založeno obyvateli řecké osady Cuma asi v 8. století př. n. l., na území v současnosti nazývané zemí decumani, nedaleko od místa, kde stávalo již dříve existující město Partenope, později nazývané Palepolis (staré město).

Roku 1501 bylo Neapolské království dobyto Španěly. V průběhu válek o dědictví španělské Rakousko ovládlo Neapol (1707) a vlastnilo ji až do roku 1734, kdy se království stalo opět nezávislým. Pod vládou rodu Bourbonů se Neapol stala jedním z nejdůležitějších evropských metropolí. Ke konci 18. století byla Neapol dobyta oddíly Francouzů vedenými generálem (a později císařem) Napoleonem Bonapartem, jenž později svěřil království (Neapol) svému bratrovi Josefovi. Roku 1815 po úplné porážce Napoleona na Vídeňském kongresu se Neapoli vrátila do rukou Bourbonů.
V roce 1860 bylo Království obojí Sicílie (1816–1861) dobyto tisícovkou Giuseppa Garibaldiho a připojeno k Italskému království.

Roku 1973 vypukla ve městě vlivem špatných hygienických podmínek epidemie cholery, během níž zemřelo 30 osob.

Neapol je častým cílem turistů jako výchozí bod pro návštěvu pamětihodností v okolí, jako třeba Pompeje, Královská rezidence Caserta, ostrovy Capri, Ischia a amalfitánské pobřeží. Ale i město samotné je bohaté na rozsáhlé umělecké a architektonické dědictví a bylo v posledních letech vyhledávané i díky každoročnímu květnu pamětihodností (Maggio dei Monumenti) a dalším turistickým a kulturním aktivitám.

Neapol je proslulá svými hrady. Hrad Castel dell'Ovo (Vaječný hrad), jenž je součástí slavného panoramatu v zálivu, Hrad Kapuánů vystavěný Vilémem I. Sicilským, na konci hlavního Decumánského období, Maschio Angioino neboli Castel Nuovo (Nový hrad), jenž vévodí Hradnímu dvoru (Largo del Castello) a Radničnímu náměstí (piazza del Municipio), Hrad sv. Eliáše, který se tyčí nad městem na vrcholku vyvýšeniny Vomero, společně s kartouzou Sv. Martina.

Castel dell'Ovo se takto nazývá proto, že podle jedné Vergiliovy legendy zde bylo v hradním sklepení ukryto vejce, jež neslo celou konstrukci stavby a ve chvíli, kdy by bylo rozbito, zbořilo by hrad a přineslo zkázu městu. Vejce údajně pochází z ostrůvku Megaride, kde se v VII. století př. Kr. vylodili Cumané a založili Partenope. Bylo tam také vystavěno město Římana Lucia Licinia Luculla, opevněné Valentinianem III., a také hostilo sesazeného posledního římského císaře Romula Augusta, který zde krátce poté zemřel. Po střídavých událostech bylo v 12. století Normany postaveno a později restrukturováno Aragonci. V současnosti se tam konají výstavy a sympozia. Je zde volný vstup. Za pozornost stojí majestátní pevnosti a terasa s děly. Velmi působivá je rybářská vesnice, která vyrůstá na základech budovy.

Hrad Kapuánců byl postaven v roce 1153 Vilémem I. Sicilským, a i když byl zamýšlen jako královského sídla, zažil jen velmi málo z dvorního dění. Vždyť tehdejší Sicilské království mělo své hlavní město v Palermu. S příchodem Svébů, se Fridrich II. Štaufský často zdržoval v Neapoli a věnoval se opravám opevnění hradu, který byl strategicky posazen na hlavní přístupové cestě do města. Nakonec při příchodu vládců z Aragonské dynastie, byla Kapuánská brána situována přímo před Kapuánský hrad. Ta dnešní, renesanční, byla postavena kousek od sochy krále Ferranta z Aragony, díla mistra Giuliana da Maiano (1432–1490)

Hrad Maschio Angioino, nebo správněji Castelnuovo (Nový hrad), byl zbudován mezi lety 1279 až 1282 Karlem I. Anjouským a byl postaven jako královský palác pro dynastii z Anjou. Za doby Roberta z Anjou tam pobývali mimo jiné Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Po aragonském vpádu, byl hrad zcela přestavěn a ze staré stavby nezbylo nic, s výjimkou kaple Sv. Barbory.

Hrad sv. Eliáše byl vystavěn na vrcholku kopce Vomero okolo 1275 Karlem I. z Anjou a nesl jméno Belforte. Zcela přestavěna v letech 1538 a 1546 místokrálem Donem Pedrem z Toleda byla převzata aktuální hvězdicový půdorys. Hrad byl dějištěm posledního zoufalého odporu zastánců Neapolské republiky proti Bourbonům v roce 1799. Dnes je, díky své prostornosti a impozantnosti a díky nádhernému výhledu na panorama města, dějištěm mezinárodních setkání.


420. článek dne...(do 14. března 2021)


Photo of Dean Martin as he began an NBC show with Jerry Lewis (1948)

Dean Martin, narozen jako Dino Paul Crocetti, (* 7. června 1917, † 25. prosince 1995) byl italskoamerický zpěvák, herec a televizní bavič. Byl jedním z nejznámějších umělců 50. a 60. let.

Dean Martin mluvil výhradně italsky do pěti let. Střední školu opustil proto, že byl podle jeho vlastních slov chytřejší než učitel. Potom se živil různě, pašoval alkohol, byl krupiérem, psal vtipy, nebo dokonce boxoval ve welterové váze. V 15 ti letech byl boxer, kterému se říkalo "Kid Crocett." Z tohoto sportu si Dean odnesl zlomený nos, neustále roseknutý ret, hodněkrát zlomené články prstů (když nebyly povoleny rukavice). Mladý Martin sice občas nějaký zápas vyhrál, ale výdělek to byl až příliš malý. A tak jeho spolubydlící Sonny King (také zpěvák) spolu s ním pořádal boxerské utkání, ve kterém bojovali, dokud jeden z nich nebyl knockautovaný.

Nakonec se Dean Martin boxu vzdal. Pracoval jako krupiér v ilegálním kasinu, které se nacházelo za obchodem s tabákem, kde také začínal jako skladník. Ve stejné době už začíná zpívat s místní kapelou. Sám si nechává říkat '"Dino Martini"'. Pak dostal jeho první zlomovou práci pro orchestr Ernieho McKaye. Jeho hudební vnímání hodně ovlivňoval Bing Crosby, Harry Mills a mnoho dalších. Na začátku 40. let začíná zpívat s orchestrem Sammyho Watkinse. Samotný lídr bendu ho pak přesvědčil, aby si jméno změnil na Dean Martin.

V zaří 1941 se Martin oženil s Elizabeth Anne McDonaldovou a během jejich manželství (skončilo rozvodem v roce 1949) splodili 4 děti. Martin během 40. let spolupracoval s různými bendy. V roce 1946 je Martin už relativně dobrý muzikant, je něco víc než jen zpěvák z nočního klubu, podobně jako Bing Crosby. Mohl zahájit tažení přes kluby a hrát tam, ale on se nechal inspirovat mužem s obrovskou popularitou, Frankem Sinatrou.

Martin přitahoval pozornost studia Metro-Goldwyn-Mayer a Columbia Pictures, ale smlouva s Hollywoodem se nechystala. Stále ještě objížděl kluby a zpíval, než poznal mladého komika jménem Jerry Lewis v Glass Hat Club v New Yorku, kde oba muži vystupovali. Martin a Lewis navázali pevné přátelství, které vedlo k jejich další umělecké spolupráci, když spolu utvořili hudebně komediální duo.

Martin přitahoval pozornost studia Metro-Goldwyn-Mayer a Columbia Pictures, ale smlouva s Hollywoodem se nechystala. Stále ještě objížděl kluby a zpíval, než poznal mladého komika jménem Jerry Lewis v Glass Hat Club v New Yorku, kde oba muži vystupovali. Martin a Lewis navázali pevné přátelství, které vedlo k jejich další umělecké spolupráci, když spolu utvořili hudebně komediální duo. Někdo je dokonce přezdíval The Organ Grinder and the Monkey (drtič orgánů a opice).

Martin a Lewis oficiálně společně debutovali v Atlantic City v 500 Club 24. července 1946, ale nebyli zrovna moc úspěšní. Majitel klubu je varoval, že pokud příští noc nepřijdou s něčím lepším, vyhodí je. A tak předělávali své vtípky, dohadovali se o změnách, až jim nakonec nezbylo nic jiného než improvizovat. Dean zpíval a Jerry přišel oblečen jako uklízeč nádobí, který rozbíjel talíře a nechával za sebou spoušť. Dělali prostě všemožné taškařice a vtípky, které jim přišli na mysl. Tentokrát je publikum odměnilo smíchem. Jejich úspěch vedl k sérii dobře placených vystoupeních podél východního pobřeží.

Sériál v rádiích začal v roce 1949, ve stejném roce podepsali Martin and Lewis smlouvu s Paramountem na natočení filmu My Friend Irma. Martinovi se moc zalíbil New York, byl jím přímo nadchnutý. Měl rád Kalifornii, ale tady byla častá zemětřesení, takže tu nebylo moc vysokých budov. Trpěl ale klaustrofobií, snad nikdy nejel výtahem, takže vyběhnout schody na Manhattan nebyla žádná legrace. Ačkoli se stávali postupně obrovsky vytíženými filmovými hvězdami, Hollywood je pořád něchtěl ani vidět. Oba byli výborní umělci, a to že byli dobří přátelé z nich dělalo kompaktní duo.
Martin a Lewis bylo nejoblíbenější umělecké duo v 50. letech v celé Americe. Hodně kritiků podceňovalo Deanovo zpívání a jeho příspěvek do teamu, ten jim ale v pozdějších letech mohl ukázat, jak hluboce se mýlili. Jerry se v těchto chvílích zastával a veřejně říkal, že bez Deana by nemělo jejich smysl. Jenže všechny tyto kruté komentáře kritiků a slova jejich producenta, který chtěl změnit pořád stejnou tvář této dvojice ve filmech, vedlo kobrovské frustraci Deana Martina. Ten ztratil chuť do práce a rozhádal se s Jerrym Lewisem. Definitivně se tedy rozešli v roce 1956, deset let od jejich prvního vystoupení.


421. článek dne...(do 5. dubna 2021)


ABBA in AVRO's TopPop in 1974

ABBA je švédská popová skupina 70. a první poloviny 80. let 20. století.

Skupina se stala velmi populární poté, co v roce 1974 zvítězila v soutěži Eurovize se skladbou Waterloo. Autorem většiny skladeb byli Ulvaeus a Andersson a mnoho z nich se pravidelně umisťovalo na předních příčkách světových hitparád. Písně skupiny ABBA jsou značně populární i dnes, bez ohledu na rozpad skupiny v roce 1982.

K prvnímu pokusu o spojení jejich talentů došlo v dubnu 1970, když oba dva páry jely na dovolenou na ostrov Kypr. To, co začalo jako zpěv pro zábavu na pláži, skončilo jako improvizované živé vystoupení před vojáky OSN umístěnými na ostrově. Agnetha, Björn, Benny a Anni-Frid poprvé veřejně vystoupili 1. listopadu 1970 v jedné kavárně v Göteborgu. Po tomto prvním veřejném účinkování následovalo mezi prosincem 1970 a únorem 1971 turné po švédských klubech. To však žádný úspěch nepřineslo a byl to jasný propadák. Tato zkušenost je na čas odradila od společné práce. Agnetha i Anni-Frid (Frida) v té době byly ve Švédsku známými zpěvačkami. Björn s Bennym skládali písně pro své vlastní skupiny a další interprety. Jezdili často na turné, kam začali brát Agnethu a Fridu s sebou. Agnetha a Björn se vzali v roce 1971 a Frida byla zasnoubena s Bennym.

Přesně 29. března 1972 Agnetha, Björn, Benny a Anni-Frid nahráli první píseň v anglickém jazyce „People Need Love“, která jasně upřednostňovala vokály Agnethy a Fridy. Píseň vyšla 1. června 1972 na singlu a oficiálně se jedná o první nahrávku a singl skupiny ABBA (i když jsou na obalu desky uvedena pouze křestní jména všech čtyř členů; BJÖRN & BENNY AGNETHA & ANNI-FRID), která se dostala mezi nejlepších deset ve švédských hitparádách. Skupina povzbuzena úspěchem začala 26. září 1972 pracovat na svém prvním studiovém albu a už 1. listopadu 1972 bylo vydán jejich druhý singl „He Is Your Brother“, který je vynesl na první místo švédské hitparády.

Roku 1973 se zúčastnili švédského národního kola hudební soutěže Eurovision Song Contest s písní „Ring Ring“, ale vzhledem k systému hlasování se jim nepodařilo uspět. Pobouření fanoušci si pak vynutili změnu systému hodnocení.

ABBA se o účast v Eurovizi pokusila znovu o rok později s písní „Waterloo“. Tentokrát byla skupina úspěšná a 6. dubna 1974 zvítězila v mezinárodním kole, které se konalo v Brightonu ve Velké Británii. Tímto vítězstvím odstartovala svoji úspěšnou mezinárodní kariéru.

V září 1975 se dostavil další úspěch. Na singlu vyšla píseň „S.O.S.“, která se okamžitě vyšplhala na sedmé místo britské hitparády, následovala „Mamma Mia“, jež dosáhla v lednu 1976 prvního místa. Na stejné umístění se dostala i skladba „Fernando“ v dubnu téhož roku. Album Greatest Hits se stalo třetí nejlépe prodávanou kompilací sedmdesátých let. Úspěchy rostly, s písní „Dancing Queen“ obsadila ABBA opět první místo, a to dokonce i ve Spojených státech. Následovala série mezinárodních hitů. Do prestižní UK TOP 10 jich skupina dostala 19, z toho devětkrát dosáhla prvního místa.

V roce 1977 vyjela skupina na turné do Austrálie, kde si zároveň zahrála ve filmu ABBA – The Movie.

Jejich mezinárodní úspěchy začaly koncem 70. let narušovat osobní vztahy. V říjnu 1978 se Frida a Benny vzali, ale téměř v téže době požádali Agnetha a Björn o rozvod. Spekulace o možném rozpadu ukončila ABBA novým albem a obřím turné v roce 1979.

V březnu 1978 začala ABBA pracovat na svém v pořadí již šestém studiovém albu. V plánu bylo přijít s novou deskou do konce roku, ale natáčení komplikoval rozpadající se vztah mezi Agnethou a Björnem. V říjnu 1978 si Benny vzal Fridu, zatímco manželství Agnethy a Björna se o dva měsíce později rozpadlo. Tuto skutečnost se veřejnost dozvěděla až v únoru 1979. Došlo prý k „přátelskému“ rozchodu. Podle Agnethy a Björna se tím napětí ve skupině uvolnilo a zlepšila se spolupráce. V dubnu 1979 vyšlo album Voulez-Vous.

V dubnu 1980 se skupina vrátila po kratší odmlce opět na první místa singlových hitparád s písněmi „The Winner Takes It All“ a „Super Trouper“, které se objevily na sedmém studiovém albu Super Trouper. Jejich alba si nadále vedla velmi dobře, zůstávala na prvních místech přes pět týdnů i déle. K přelomu došlo v roce 1981. Frida a Benny požádali o rozvod. Plánované turné se již neuskutečnilo a skupina se rozhodla natočit alespoň další studiovou desku, The Visitors.


422. článek dne...(do 20. dubna 2021)


NASA's Galileo spacecraft acquired its highest resolution images of Jupiter's moon Io on 3 July 1999

Io je jedním z měsíců planety Jupiter, nejvnitřnější ze skupiny měsíců objevených Galileem. S průměrem 3642,6 km se jedná o čtvrtý největší měsíc ve sluneční soustavě. Pojmenován byl dle řecké mytologie po Íó – kněžce Héry, která se stala milenkou vládce bohů Dia.

Na povrchu měsíce se nachází více jak 400 aktivních sopek a Io je tak geologicky nejaktivnějším tělesem ve sluneční soustavě. Extrémní vulkanická aktivita je výsledkem silných slapových jevů způsobených vlivem Jupitera, Europy a Ganymedu. Slapové síly působí na celý měsíc, způsobují tření a to je příčinou zahřívání jeho jádra. Erupce na povrchu vytvářejí oblaka síry a oxidu siřičitého, které dosahují výšky až 500 km. Povrch je pokryt více jak stovkou hor, které vznikly vyzdvihnutím částí kůry vlivem extrémní komprese silikátového pláště. Některé z těchto hor sahají výše než nejvyšší pozemská hora Mount Everest. Na rozdíl od většiny měsíců ve vnější sluneční soustavě (které mají tlustou vrstvu ledu), je Io složen převážně ze silikátových hornin, které jsou okolo roztaveného železného či síro-železnatého jádra. Většina povrchu měsíce je charakteristická rozsáhlými pláněmi potaženými sírou nebo zmrzlým oxidem siřičitým způsobující jeho zvláštní zbarvení.

Povrchový vulkanismus je odpovědný za veliké množství unikátních útvarů na Io. Sopečná mračna a lávové proudy neustále přetvářejí povrch měsíce a jeho zbarvení, které se vyskytuje v různých odstínech červené, žluté, bílé, černé a zelené způsobované většinou sloučeninami síry. Velké množství lávových proudů, několik z nich delších než 500 km, přispívají k rychlým změnám vzhledu povrchu. Při pohledu z vesmíru povrch měsíce připomíná povrch pizzy. Sopečné erupce neustále doplňují materiál do slabé atmosféry Io a druhotně i do rozsáhlé magnetosféry Jupiteru.

Měsíc Io hrál významnou roli v rozvoji astronomie v 17. a 18. století. Objevil ho již v roce 1610 Galileo Galilei, spolu s dalšími velkými satelity Jupiteru. Objev těchto měsíců podpořil obecné přijetí Koperníkovo heliocentrického modelu sluneční soustavy, vývoj Keplerových pohybových zákonů a první měření rychlosti světla. Až do konce 19. století zůstával Io jen pouhým bodem. Na začátku 20. století zlepšení astronomických dalekohledů umožnilo rozpoznat tmavě červené polární a světlé rovníkové oblasti. V druhé polovině 20. století prolétly okolo měsíce dvě kosmické sondy Voyager 1 a Voyager 2, které přinesly poznatky o jeho geologické aktivitě v podobě sopek, velkých hor a mladého povrchu bez zjevného pokrytí impaktními krátery. V 90. letech a na začátku roku 2000 kolem měsíce několikrát prolétla kosmická sonda Galileo, což přispělo k získání znalostí o vnitřní stavbě měsíce.

Průzkum Io pokračoval v prvních měsících roku 2007 pomocí přeletu sondy New Horizons. Měsíc Io je o něco větší než pozemský Měsíc, střední poloměr dosahuje 1821,3 km, což je o 5 procent více než má Měsíc. Hmotnost dosahuje 8,9319 × 1022 kg (o 21 procent více než má Měsíc). Io má lehce elipsovitý tvar s nejdelší osou směřující k Jupiteru. Mezi Galileovými měsíci je v uvedených parametrech před Europou, ale za Callisto a Ganymedem.

Na rozdíl od Země a Měsíce získává Io hlavní část tepla spíše působením slapových jevů na jeho jádro nežli z radioaktivního rozpadu izotopů. Slapové jevy jsou výsledkem rezonancí s měsíci Europou a Ganymedem. Množství takto vzniklého tepla je závislé na vzdálenosti od Jupiteru, na rotační ose, vnitřním složení a stavu materiálu tvořícího vnitřní část měsíce.

Jeho laplaceovská rezonance s Europou a Ganymedem udržuje excentricitu obežné dráhy Io a zabraňuje slapovému tření uvnitř Io, aby změnila tuto oběžnou dráhu na kruhovou. Rezonantní oběžná dráha také udržuje vzdálenost Io od Jupiteru; jinak by slapy generované Jupiterem způsobily, že by se Io pomalu od své mateřské planety vzdalovalo. Vertikální změna slapové výdutě Io mezi okamžiky, kdy se měsíc nachází v apocentru a pericentru své oběžné dráhy, může být až 100 metrů. Slapové tření, které vzniká ve vnitřku Io, díky proměnné slapové síle, která by – nebýt rezonantní oběžné dráhy – vedla k přeměně oběžné dráhy Io na kruhovou, dává vzniknout významnému slapovému zahřívání v nitru Io, vedoucí k tavení významné části měsíčního pláště a jádra. Objem tepelné energie takto produkované je až 200 krát vyšší než energie pouze z radioaktivního rozpadu prvků. Tato energie je uvolňována ve formě vulkanické aktivity, vedoucí k pozorovanému vysokému tepelnému toku (globální úhrn: 0,6 až 1,6×1014 W). Modely jeho oběžné dráhy ukazují, že objem slapového zahřívání nitra Io se mění s časem.


423. článek dne...(do 14. května 2021)


Fallout: New Vegas Ultimate Edition (GOG.com)

Fallout: New Vegas je postapokalyptická akční RPG hra vyvinutá společností Obsidian Entertainment a vydaná společností Bethesda Softworks.

Hra byla oznámena v dubnu 2009 a vydána 19. října 2010 pro Microsoft Windows, PlayStation 3 a Xbox 360. Hra je spin-offem série Fallout a odehrává se v postapokalyptickém prostředí otevřeného světa, který zahrnuje region sestávající z Arizony, Kalifornie a Nevady. Odehrává se ve světě, který se díky technologii atomového věku odchýlil na alternativní časovou linii, což nakonec vedlo ke globální jaderné apokalypse v roce 2077 v události označované jako "Velká válka", způsobené velkým konfliktem mezi USA a Čínou.

Hlavní příběh hry New Vegas se odehrává v roce 2281, čtyři roky po událostech hry Fallout 3 a 204 let po pádu bomb. Nejedná se o přímé pokračování, ale znamená návrat několika prvků, které se nacházely ve hře Fallout 2.

Hráči se ujímají ovládání postavy známé jako Kurýr. Při převozu balíčku přes Mohavskou poušť do města New Vegas, což bývalo Las Vegas, je Kurýr přepaden, okraden o balíček, zastřelen a ponechán napospas smrti. Poté, co Kurýr přežije, se vydává na cestu za nalezením svého budoucího vraha a získáním balíčku zpět, získává přátele i nepřátele mezi různými válčícími frakcemi a nakonec se zaplete do konfliktu, který rozhodne o tom, kdo ovládne New Vegas a Pustinu Mojave.

Hra New Vegas získala pozitivní recenze, kritici chválili její psaní, úkoly a vylepšenou hratelnost, ačkoli byla při uvedení na trh kritizována za chyby a záseky. Hra byla komerčně úspěšná, prodalo se jí více než 5 milionů kopií a odhaduje se, že celosvětově se jí prodalo přibližně 12 milionů kopií. Hra získala v roce 2011 cenu Golden Joystick Award za "RPG roku" a byla nominována na dvě ceny BAFTA (nejlepší strategická hra a nejlepší příběh).

Od té doby si hra získala kultovní postavení a někteří kritici i diváci ji označují za jednu z nejlepších her série Fallout a také za jedno z nejlepších RPG všech dob.

Možnost provést na své postavě jakékoliv změny na poslední chvíli se objeví, když hráč vykročí za hranice výchozí lokace, městečka Goodsprings. Do hry bylo přidáno více perků, které poskytují větší možnosti vylepšení hráčových postav při zvyšování úrovně. Změnil se i samotný systém perků, který umožňuje získat perk na každé druhé úrovni namísto každé úrovně jako v dřívějších Falloutech. To zabraňuje tomu, aby měl hráč na začátku hry příliš silnou postavu. Do hry bylo přidáno více zbraní, včetně pistole ráže 9 mm, jednoranné brokovnice, prachových náloží, dynamitu a granátometu. Každá zbraň má ve hře plnit specifickou a taktickou roli. Byla zavedena dovednost "Přežití". Tato dovednost ovlivňuje, kolik zdraví se obnovuje pomocí jídla a pití.

Dovednosti mají větší vliv na volbu konverzace; to, zda bude dialogová možnost úspěšná, nebo neúspěšná, je zobrazeno předem a zcela závisí na úrovni dovednosti, nikoliv na dovednosti i náhodě, jak tomu bylo ve Falloutu 3. Hráči mohou získat dočasné posílení dovednosti přečtením jí odpovídajícího časopisu, který lze nalézt v okolí Mojavské pustiny nebo zakoupit u prodejců, jehož účinky lze dále posílit určitými perky. Hráči mohou hrát hazardní hry. Mohou tak činit návštěvou kasin, nákupem žetonů za tři hlavní herní měny a hraním blackjacku, automatů nebo rulety v nich. Hráči mohou také hrát karetní hru s názvem Caravan, která byla navržena speciálně pro tuto hru a má svá vlastní pravidla a lze ji hrát s vybranými lidmi i mimo kasina.

Přestože hráči mohli ve Falloutu 3 vyrábět předměty, byly tyto předměty omezeny na několik unikátních zbraní. V New Vegas byl crafting výrazně rozšířen o možnost vytvářet jídlo, pití a drogy, a munice spolu s unikátními zbraněmi. Crafting lze provádět u pracovních stolů, dobíjecích lavic, ploten a táborových ohňů a vyžaduje specifické komponenty i dostatečnou úroveň dovedností. Například vaření jídla u táborových ohňů vyžaduje, aby k tomu hráč měl dostatečnou úroveň dovednosti Přežití. Některé speciální předměty nelze vyrobit, dokud nejsou nalezeny jejich recepty/schémata.

Hráči mohou sbírat rostliny, které se používají v receptech. Kromě craftingu mohou hráči upravovat zbraně pomocí speciálních modifikací střelných zbraní. Takové úpravy mohou zlepšit rychlost střelby nebo velikost zásobníku, případně přidat namontovaný teleskopický zaměřovač umožňující větší dostřel. Úpravy střelných zbraní často vyžadují buď jejich shánění v Mojave, nebo nákup u prodejců.


424. článek dne...(do 2. června 2021)


S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat (GOG.com)

S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat je samostatný sequel k prvnímu dílu S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl. Jedná se o first-person počítačovou střílečku ukrajinského studia GSC Game World. Podle tvůrců se má jednat o nejlepší díl z celé trilogie. Call of Pripyat běží opět na zdokonaleném X-Ray enginu a vylepšeném A-life systému. Oproti předchůdcům se hra odehrává na zcela nových lokacích, které jsou výrazně rozlehlejší, což se projevuje vyšší hardwarovou náročností (zejména RAM paměti). Autoři také sází na 70 precizně vylepšených vedlejších questů.

S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat obsahuje 3 hlavní lokace – Zaton (Pripjaťské bažiny), Jupiter (průmyslová oblast Jupiter s železniční stanicí Janov) a Pripyat (východní část města Pripjať). Mezi těmito 3 lokacemi se lze libovolně přesouvat (stačí zajít za navigátorem, který hráče za určitý obnos zavede do potřebné oblasti). Dále jsou zde 2 menší samostatné lokace - podzemní průchod z Jupiteru do Pripyati a tajná laboratoř X8, do kterých hráče zavede herní příběh.

Při své cestě Zónou se hráč setká s různými frakcemi, které jsou často navzájem v konfliktu. Hráč se nemůžete k žádné frakci přidat, avšak může získat jejich přízeň. Je však po celou dobu hry členem stalkerů, armády a SBU.

Dobrodruzi, nazývaní také jako Svobodní stalkeři/Samotáři jsou osamocení jedinci nebo sjednocená skupina odvážlivců, kteří přišli do Zóny hledat artefakty, pytlačit, skrývat se před zákonem nebo jen hledat dobrodružství. Jejich živobytím je hledání a následný prodej artefaktů, také se živí lovem mutantů nebo pracují pro vědce. Většina stalkerů se stará sama o sebe a ostatním frakcím nevěnuje přílišnou pozornost. Jsou ve válce s bandity, kteří je vydírají, unášejí nebo zabíjejí. Nemají v lásce ani armádu, ale i přesto jsou s ní zapojeni v nezákonného obchodu se zbraněmi a artefakty. Stalkeři jsou také ve válce s jednotkami Monolitu. Jsou neutrální ke Svobodě, Povinnosti a vědcům. I když jsou stalkeři popisováni jako frakce, není to tak docela pravda, protože (podobně jako žoldáci) nemají žádnou hlavní základnu, ani žádného hlavního vůdce a nejsou jako celek příliš jednotní, i když existují výjimky (třeba barman Fousáč sídlící na lodi Skadovsk v Zatonu).

Lupiči a nájezdníci, bez výčitek svědomí. Jsou to převážně bývalí zločinci a trestanci, kteří přišli do Zóny skrývat se před zákonem, lichvařit, obchodovat se zbraněmi, drogami či artefakty. Bandité jsou nemilosrdní a obecně nepřátelští nejen k ostatním frakcím, ale i k sobě navzájem. Jejich velikost je malá, jejich zbraně a ochrana levné a nekvalitní. Jsou ve válce se stalkery, které vydírají placením výpalného, okrádají o artefakty a v neposlední řadě také prodávají do otroctví nebo zabíjejí. Ačkoli se na první pohled jeví jako organizovaná jednotná frakce, jsou často neorganizovaní a rozdělení do samostatných klanů pod vedením jednotlivých šéfů. Příkladem takových šéfů jsou Sultán z lodi Skadovsk v Zatonu, Spodek z kontrolního stanoviště a Šišák ze skladiště kontejnerů v Jupiteru.

Svoboda je polovojenská organizace, která bojuje za volný přístup do Zóny. Tvoří ji anarchisté, hipíci, volnomyšlenkáři, huliči marihuany ale i stalkeři, kteří již nechtějí žít na vlastní pěst. Původně byla založena skupinou svobodných stalkerů, zaměřenou na výzkum Zóny a její ochranu. Jedná se o jednu z největších a nejlépe vyzbrojených frakcí v Zóně, i když je slabší než Povinnost. Svoboda používá převážně výzbroj armád NATO. Názory členů Svobody jsou poněkud "husitské", věří ve společné vlastnictví, v čemž vidí cestu bezpečného života v Zóně (co je mé, je tvé). Často vyrážení se stalkery hledat artefakty, které potom zpeněží, přičemž pravidelně pořádají pitky plné alkoholu a marihuany. Nemají v lásce armádu a vědce, kteří podle nich Zónu zneužívají k pokusům a Zóna to pak vrací v podobě útoků mutantů, anomálií a nebezpečného záření. Jsou skálopevně přesvědčeni, že Zóna je přínosem pro celé lidstvo a jakmile armáda a vědci odejdou, začne se Zóna chovat přátelsky a mírumilovně. Vzhledem k jejich ideálům jsou ve válečném stavu s Povinností, kterou otevřeně pohrdají, také s bandity a žoldáky. K vědcům a stalkerů se chovají neutrálně. Ve srovnání s Povinností má Svoboda decentralizovanou velitelskou strukturu. I přesto jsou členové Svobody schopni (když je potřeba) seskupit se v organizovanou bojovou sílu. Svoboda má velitelství na nádraží Janov, které sdílí spolu s Povinností jako neutrální území.
Velitelem frakce v Janově je podplukovník Loki.

V Zóně žije celá řada kreatur, které jsou vůči lidem nepřátelské. Každé zvíře je jinak odolné, má jiné schopnosti a platí na něj jiná taktika boje.


425. článek dne...(do 2. července 2021)


Amrita Rao (2020)

Amrita Rao (* 7. června 1981) je indická herečka a modelka, která hraje především v hindskojazyčných filmech.

Narodila se a vyrostla v Bombaji a na filmovém plátně debutovala ve filmu Ab Ke Baras (2002), za který byla v roce 2003 nominována na cenu Filmfare za nejlepší ženský debut. Jedna z jejích nejpopulárnějších rolí byla v romantickém filmu Vivah (2006).

Za role ve filmech Main Hoon Na (2004) a Welcome to Sajjanpur (2008) byla Rao nominována na cenu Filmfare pro nejlepší herečku ve vedlejší roli, respektive na cenu Stardust pro nejlepší herečku. Různá média ji označila za "typickou bollywoodskou dívku od vedle". Deník Times of India ji zařadil mezi "50 nejžádanějších žen roku 2011". M. F. Husain prohlásil Amritu Rao za svou druhou múzu 11 let poté, co namaloval Madhuri Dixit a vytvořil několik obrazů věnovaných hereččině roli ve filmu Vivah.

Než začala svou hereckou kariéru, objevila se Rao během studií v několika reklamách. Poprvé se na veřejnosti objevila ve videoklipu k písni Woh Pyar Mera od Alishy Chinoy.

V roce 2004 si Rao zahrála v komedii pro dospělé Masti režiséra Indry Kumara po boku Viveka Oberoie.

Další vedlejší roli měla Rao v akční komedii Faraha Khana Main Hoon Na, kde si zahrála po boku Shaha Rukha Khana, Sunila Shettyho, Sushmity Sen a Zayeda Khana. Role dcery armádního důstojníka Sanjany (Sanju) Bakshi vynesla Rao nominaci na cenu za nejlepší herečku ve vedlejší roli, což byla její druhá nominace na cenu Filmfare. Rao měla menší roli ve filmu Milana Luthria Deewar – hrála Radhiku, objekt milostného zájmu Gauranga Kaula.

V roce 2005 si Rao zahrála po boku Shahida Kapoora a Sanjaye Dutta v dramatu Vaah! Life Ho Toh Aisi!. Ohlasy kritiků na film byly negativní, ačkoli Rao sklidila uznání za svůj výkon učitelky ve škole. Glamsham řekl, že jediná věc, díky které se na film dalo dívat, byl herecký výkon Amrity Rao. V témže roce Rao přijala hlavní roli v dramatu Johna Matthewa Matthana Shikhar, v němž ztvárnila Madhvi. V roce 2006 se pak objevila v komedii Pyare Mohan po boku Viveka Oberoie Film nebyl kritikou přijat dobře.

Film Vivah (2006) z ní udělal národní hvězdu; zobrazoval cestu dvou jedinců od zasnoubení ke svatbě. Po boku Shahida Kapoora ztvárnila Rao tradičně vychovávanou mladou ženu Poonam. Většina kritiků film hodnotila smíšeně, ale stal se jedním z nejvýdělečnějších filmů roku a také dosud největším komerčním úspěchem Rao. Taran Adarsh napsal: "Amrita Rao dostává s filmem Vivah novou chuť do života. Její postava jí sluší a po celou dobu je skvělá." Na 13. ročníku Star Screen Award získala Rao nominaci za nejlepší herečku.

V roce 2008 se objevila v dramatickém filmu Jmenuji se Anthony Gonsalves po boku nováčka Nikhila Dwivediho. Film získal převážně negativní recenze a v pokladnách kin si vedl špatně. Někteří kritici výkon Rao chválili;.OneIndia Entertainment poznamenal: "Amrita Rao vypadá nádherně, ale její role není moc podstatná".

V roce 2008 se Rao objevila ve svém třetím trháku, komedii Šjáma Benegala Vítejte v Sajjanpuru. Hrála zde roli Kamaly, ženy, která zoufale hledá komunikaci se svým manželem Bansiramem (Kunal Kapoor), dělníkem v bombajských loděnicích. Film získal pozitivní recenze a vydělal 20 milionů INR (273 000 USD), čímž se stal druhým nejvýdělečnějším filmem v Raoově kariéře. Deník Hindustan Times poznamenal: "Amrita Rao je ztělesněná sladkost." Za svůj výkon získala první cenu Stardust Searchlight Award pro nejlepší herečku.

Po boku Sunnyho Deola si Rao zahrála v akčním filmu Singh Saab the Great (2013), který režíroval Anil Sharma. Zde měla roli novinářky Shikhu Chaturvedi. Film byl kritikou převážně odmítán, ale Rao si svým výkonem vysloužila pozitivní recenze. Namrta Joshi z indického časopisu Outlooku uvedla: "Amrita Rao hraje roli, která rozhodně působí jako něco, co už hrála; plná emocionální podpora". Film získal převážně negativní recenze, ale byl mírně úspěšný v pokladnách kin s tržbami 29 milionů INR (396 000 USD). Rao hrála v komediálním filmu Jolly LLB (2013), který získal národní ocenění. Hrála hlavní roli Sandhyi, přítelkyně postavy Arshada Warsiho. Výkon Rao byl výrazně chválen. Film sice získal smíšené recenze, ale získal Národní filmovou cenu za nejlepší celovečerní film v hindštině.


426. článek dne...(do 6. července 2021)

Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Multimediaexpo.cz:%C4%8Cl%C3%A1nek_dne/Archiv“